Proces s členkami dnes již světoznámé skupiny zaujal nás — české novináře — natolik, že to vyvolalo až alergickou reakci. „Už těch Pussy Riotů nechte,“ psalo se na internetových fórech už minulou sobotu. „Svět plní případy daleko markantnějšího porušování lidských práv a těm je třeba věnovat se také, ne-li především.“ Je to samozřejmě pravda. A když se přihlédne k faktu, že ze známějších českých komentátorů neuznali trest za přemrštěný jenom samorosti typu Romana Jocha či Štěpána Kortby, není publicistické rozhořčování vlastně už ani potřeba. Jde-li o samotné hodnocení, stačí docela stručné: Inkriminovaný výstup v Chrámu Krista Spasitele byl punkový, to jest přisprostle provokativní, z pohledu většiny nemístný a pobuřující. Ale dva roky natvrdo za 41vteřinový akt bez fyzických či materiálních škod, to do našeho civilizačního okruhu prostě nepatří... bez ohledu na dohady, jak by s případem naložili třeba Poláci.

Celý fenomén kauzy, tzn. čin, proces, medializace a jejich přesahy, je ovšem zajímavý i z jiných hledisek než české lidskoprávní uvědomělosti. Co vše například — jestliže vůbec něco — vypovídá o situaci v Rusku? Souvisí nějak — respektive jak — s vývojem opozičního hnutí? A jaké důsledky přináší tak velký zájem novinářů, respektive kampaň, jež kauzu provázela?

Vzhledem k tomu, že jde o pochopení současných poměrů v jedné z velmocí, a s ohledem na to, že se zde řeší problém adekvátní medializace a přístupu k podobným kauzám — stálé to téma české levicové debaty —, soudím, že stojí za to únavu z Pussy Riot ještě na chvíli překonat. Jak tedy ony důležité otázky zodpovědět?

Putinovo dílo?

V rozboru podstatných přesahů kauzy je záhodno začít u samotného soudního procesu: Šlo vskutku o divadlo z vůle či přímo řízené Vladimirem Putinem? Sahají chapadla ruského prezidenta opravdu tak daleko, že si zinscenoval justiční divadlo?

Popravdě, nikdo z novinářů neví. Přiznává to i Petra Procházková, jíž nelze z jakékoliv obliby Putina podezřívat a podle které je skutečná role prezidenta v případu „jednou z největších záhad současného světa“.

Politická motivace procesu se přesto sama nabízí — podobně jako v případech Chodorkovského či mladých nacionálních bolševiků v minulém desetiletí mohlo jít moci o demonstraci vlastní síly; o varování možným následovníkům, že se příslušné výstřelky nejen netrpí, ale exemplárně trestají. Proces mohl být také zaměřen na rozeštvání národoveckých, liberálních a levicových kritiků režimu, nebo mohlo jít o gesto vůči klerikální honoraci či konzervativní části ruské společnosti.

Váhu takovýchto výkladů posilují nejenom výše trestu a kuriózní obvinění, ale i fakt, že z pěti účastnic performance byly zatčeny pouze tři: Naděžda Tolokonnikovová, Marija Aljochinová a Jekatěrina Samucevičová. Zbylé dle aktuálních zpráv policie hledá, několik novinářů s nimi však pořídilo rozhovory. A když i zahraniční novináři vědí, kde tyto dívky jsou, zřejmě netápe ani policie s informacemi od tajné služby.

Znalci uvádějí, že ruské soudy vychází v podobných procesech vstříc přání moci, i když je pouze nevyslovené, tušené. Ani to ale nemění nic na skutečnosti, že usvědčující důkazy o zásahu Putina či kohokoliv jiného konkrétního chybějí.

Ony bizarnosti, kvůli nimž proces připomínal inkviziční řízení, lze přitom — paradoxně — připsat snaze se jakékoliv politice vyhnout. Alespoň navenek se soudkyně Syrovová striktně držela linie obžaloby a připouštěla jen takové svědky a důkazy, které se vztahovaly k motivu šíření náboženské zášti. Právě v tomto kontextu pronášelo deset poškozených slova o „paktech s ďáblem“, „rouhačství“ či „vyhlášení války Bohu“, vyznávalo se z hloubky své víry a vykreslovalo, jaký otřes jim výstup Pussy Riot způsobil. Inkviziční dojem dále umocňovala i klec, později bouda pro obžalované a dva policejní psi v místnosti, kteří se při každém zvýšení hlasu rozštěkali.

Dívky nebyly oficiálně odsouzeny za politické poselství svého výstupu, tím méně za kritiku samotného Putina. Soudkyně v rozsudku něco takového přímo vyloučila. Definici výtržnosti naplnil z pohledu soudu samotný průběh výstupu; motiv šíření náboženské zášti pak systematická příprava aktu, názory Pussy Riot na církev obsažené v jejich textech, vědomé porušování zásad chování v chrámu a plán rozšířit nahrávku k co největšímu počtu posluchačů, respektive diváků.

Obecně vzato a s přihlédnutím k důsledkům byl proces samozřejmě politický a byl problematický i v řadě jiných ohledů. Obhajoba poukazovala na trýznění dívek nedostatkem spánku a jídla, na vyhrožování jejich rodinám, na podjatost soudkyně, na rozporuplnost expertních posudků a možné falšování důkazů. Neví se ale, do jaké míry se v procesu angažovali přímo mocní ani kdo příslušným způsobem intervenoval: zdali osobně Putin, či některý z jeho spolupracovníků, jestli šlo o iniciativu nějakého nižšího úřadu, anebo pouhé působení systému, nikým neřízené.

Výše popsané i obecně známé skutečnosti z procesu proto vypovídají o poměrech v Rusku právě jen tolik, kolik jednoznačně odhalují. Nic více. Jestliže čtenáři stačí k odsudku současného ruského režimu existence příslušné trestní kvalifikace v zákoníku, informace o průběhu líčení a oficiální reakce mocných, dobře. Není však zapotřebí přistavovat další konstrukty z dohadů, předsudků a rusofobie.

Kdo chce pak vědět více, musí nahlédnout poměry v Rusku skrz kauzu Pussy Riot ještě jinak — třeba z pohledu vztahu skupiny k současnému opozičnímu hnutí.

Proměny opozice

Na úvod znovu otázku: Jsou vystoupení Pussy Riot vzhledem k současné situaci v Rusku v něčem symptomatická? Skupina s velice volným a anonymním členstvím vznikla odštěpením z mnohem slavnějšího umělecko-provokačního tělesa Vojna, v němž působily i nyní odsouzené členky Pussy Riot. Pro obě uskupení byla typická snaha šokovat, burcovat a provokovat činy s politicko-kritickým obsahem a vulgární formou. Spolu s inkriminovaným aktem v Chrámu patří k jejich nejslavnějším kouskům hromadná „Soulož za následníka Medvídka“ ve Státním přírodovědeckém muzeu z února 2008 a nakreslení obřího 65metrového penisu na jeden z petrohradských mostů, který se po otevření mostní konstrukce vztyčil přímo před okny oblastního sídla FSB, ruské tajné služby.

Podobná umělecko-provokační tělesa existují v řadě zemí a obvykle působí nezávisle na politických stranách či skupinách. Ani v Rusku se o nějaké umělecké opoziční křídlo nejedná. Nelze si ovšem nepovšimnout určitých souvislostí. Ruská radikální opozice se totiž v posledních letech dost změnila. Obraz rozhádaných a pouze ad hoc spolupracujících pohrobků postjelcinovské liberální pravice, komunistů a nacionálních bolševiků, doplněný o lokální aktivistická sdružení, jak jej přibližoval čtenářům DR Alexandr Čerkasov v roce 2010 zde, už dnes neplatí. Lidé jako Boris Němcov či Garry Kasparov stále mají své stoupence a dosud politicky vystupují. Tělo opozičního hnutí však tvoří už někdo jiný.

Skutečnou podobu současné opozice bylo možné vidět na protestech proti podvodům při prosincových volbách do Stání dumy: Lidí nedorazily stovky či desítky jako v minulých letech, ale vysoké tisíce. S výjimkou levicových národovců Sergeje Udalcova přitom nikdo nápadně nevyčníval. Většinu účastníků tvořil takzvaný internetový lid — roztříštěný, těžko ideologicky zařaditelný, spojený prvkem nesouhlasu. Tito zejména mladí Rusové už neuznávají politiky z devadesátých let — Němcov byl ostatně z největší demonstrace vypískán. Jejich tribuny jsou osobnosti jako Alexej Navalnyj — ostře píšící autoři a bloggeří, jež na svých webech zveřejňují útočné komentáře a konkrétní důkazy o korupci či zneužívání moci konkrétními papaláši.

Fakticky vzato vyzněla zimní protestní mobilizace na prázdno. Volby do Dumy zneplatněny nebyly, v březnových prezidentských volbách pak zvítězil opět Vladimir Putin. Hlavní ideolog tvrdého putinismu z minulé dekády Vladislav Surkov sice přišel o místo, vlastní pravidla pro pořádání protestů však Duma ještě zpřísnila. Proměna opozice i zimní pohyb však vzešly z kritického kvasu na sociálních sítích, jenž stále pokračuje. A právě tento kvas se jeví pro pochopení fenoménu Pussy Riot jako stěžejní.

Zárodky probuzení internetového lidu — podle proslulé ochránkyně lidských práv Ljudmily Alexejevové dnes ovlivňují webové texty o politice 40 milionů Rusů —, se daly pozorovat už při velkých požárech před dvěma lety. Tehdy však ještě neměly dnešní formu. Spolu s bujením a snahou zaujmout v prostoru přeplněném informacemi se jazyk autorů i diskuzích přiostřil. Ohromnou popularitu získaly parodie a vulgární karikatury Medveděva, Putina i dalších mocných. Vynikli lidé s nekonvečními projevy a schopností nově kritizovat přetrvávající problémy. Nově zde přitom značí radikálněji — obsahem, ale i výrazově.

Pravdu mohou mít autoři jako Jan Schneider či Karel Dolejší, když tvrdí, že forma provokací řečené skupiny k žádnému probuzení ruské společnosti nevede, ba naopak — že více prospívá konzervativcům. Chtěly však Pussy Riot něco takového opravdu činit se vším všudy? Chtěly skutečně oslovit i venkovany a obyvatele monoměst? Není spíš případnější je vnímat jako anarcho-punkový počin se zakotvením v příslušném čase a prostoru, se zaměřením na ony nové ruské rozhořčené?