Ljudmila Ulická, jedna z nejvýznamnějších autorek současné ruské prózy, svou uměleckou kariéru započala způsobem, od něhož si lze slibovat mnohé: v roce 1968 ji vyhodili z Ústavu obecné genetiky při Moskevské státní univerzitě, neboť šířila samizdat a odmítla podpořit veřejnou deklaraci odsuzující Natalii Gorbaněvskou a další demonstranty proti invazi sovětských vojsk do Československa (viz Tomáš Glanc: Souostroví Rusko. Ikony postsovětské kultury).

Zároveň se musela vyrovnat s rozpadem manželství; ocitla se, jak sama říká, v bodě nula. Ačkoliv vystudovala biologii a měla před sebou kariéru v oboru, který se i navzdory nepřízni režimu slibně rozvíjel, nastoupila do Komorního židovského muzea a začala psát knihy pro děti, scénáře a poezii.

Mezi elitu ruské literatury vstoupila teprve v druhé polovině 90. let, kdy jí v nakladatelství Gallimard vydali krátký román Soněčka (česky v nakladatelství Bonguard, 2004). Poté už šlo téměř vše jako na drátkách: o její románový debut projevili zájem zahraniční nakladatelé a svou trochou do mlýna přispěly i komise nejrůznějších literárních soutěží.

A co je na celé věci nejzajímavější, Ulická sbírala nikoli nevýznamné ceny jakoby navzdory části ruské literární kritiky. Ta totiž tvrdila, že Ulická jaksi odmítá vstřebat kulturní odkaz moderního umění a že její romány jsou až provokativně tradiční, snad dokonce zastaralé.

Ulická údajně „sleduje didaktické cíle a pokouší se obnovit typ prozaického vyprávění, jehož autor je jakýmsi majitelem správných pravd“ — Tomáš Glanz, který Ulickou zařadil mezi nejvýraznější ruské umělce po roce 1989, připomíná výrok kritika Lva Daninkina, podle něhož Ulická vytváří jakési „latinskoamerické telenovely pro liberální inteligenci“.

Těžko říct, zda se s románem Daniel Stein, překladatel (česky Paseka, 2012) Ulická pokusila toto tvrzení vyvrátit a ukázat, že dokáže pracovat i experimentálními metodami. Vytvořila rozsáhlé dílo, které už není možné jen tak označit jako konvenční. Jde totiž o koláž dopisů, přepisů rozhovorů, turistických prospektů, opisů z besed, novinových článků a jiných dokumentů, zachycujících celou řadu podivuhodných lidských osudů. Účel celé této mozaiky textů a desítek lidí, kteří v nich vystupují, je jediný — vyvstává z nich plastický obraz muže, který se nebál skočit po hlavě do vzbouřeného kvasu minulého století.

Daniel Stein vyrostl v Polsku, za války vstoupil jako tlumočník do služeb gestapa, aby z jejího jádra zachránil mnoho židovských obyvatel jednoho běloruského ghetta. Po válce konvertoval ke křesťanství a odešel do Izraele, kde obnovil židovsko-křesťanské společenství. Jeho svojské kněžské angažmá se pochopitelně neobešlo bez udání a zásahů církve — podle sionistů Stein budoval ve Svaté zemi křesťanskou agenturu, katolíci se zas naopak nemohli smířit s tím, jakým způsobem například vykládal zázračné početí Ježíšovy matky nebo dogma o Svaté trojici.

Postava Daniela Steina v sobě nesla až příliš mnoho rozporů na to, aby mohla být jednoduše začleněna na ose přítel-nepřítel. „Pacifista, který se stal odbojářem. Kněz, který trval na své židovské identitě. Sionista, který si zvolil život v Izraeli a ztotožňoval se s ním. Bojovník za přežití Židů, který zasvětil svůj život budování mostů mezi judaismem a křesťanstvím.“ (Citováno podle doslovu překladatelky Aleny Machoninové.)

V novém působišti Daniela Steina se potkávají lidé, jejichž životy či náboženské vyznání taktéž stojí na paradoxech poválečného světa. Z mnoha dopisů, které si mezi sebou vyměňují, postupem času lze vyčíst hlavní téma, které se více méně týká všech: jak žít ve světě, ve kterém došlo k novodobému stěhování národů a kde spolu musí žít lidé rozdělení v pekle druhé světové války? Stein praktikuje univerzální odpověď: neustále hledá možnosti, jak pomoci lidem, ať už vyznávají jakékoli náboženství.

Zakládá domov pro zestárlé, pečuje o bezdomovce a narkomany, hledá cesty k samotářům a poustevníkům, a především se snaží neustále plnit funkci onoho titulního „překladatele“ — nikoliv jen toho, kdo na gestapu tlumočil rozhovory mezi Němci a Poláky, ale kdo se naučil celou paletu řečí, aby mohl zprostředkovávat transkulturní dialog tam, kde se dosud jen mlčelo, anebo ještě lépe, kde každý na každého nevražil pro jeho myšlenky, pro jeho řeč a podivné kulturní návyky.

Tím že Ulická zapojila do vyprávění tolik rozličných postav a mentalit, vytvořila široké pole pro konfrontaci různých výkladů dějin dvacátého století. Každý z protagonistů přichází s vlastními střípky do mozaiky, která — nejspíš právě díky podobným uměleckým projektům — nebude nikdy ukončena a popsána ve svém celku. Tato neuzavřená celistvost se nakonec odráží i ve formě, kterou si pro svůj text vybrala a která nám dovoluje jen jakoby nahlédnout do příběhu prostřednictvím jeho klíčových momentů.

Za jistý projev vypravěčské bravury pak lze pokládat autorčinu schopnost udržet i navzdory fragmentární formě pocit neustálého napětí. Ulická pracuje s jemnými anticipacemi a rozhodně nespoléhá pouze na to, že Steinova cesta z Polska do Izraele a následné peripetie jeho kněžského působení jsou v kombinaci s impulsivním historickým materiálem dramatické už jen ze své podstaty.

Můžeme-li tedy nad lecjakou knihou prohlásit, že podobná témata lze pouze stěží umělecky ztvárnit tak, aby obstála na pozadí nekonečné řady předchozích děl, Ulické se přece jenom podařilo ukázat, že stále ještě je co říct a hlavně že dosud existují formy, umožňující mluvit jinak.

Zbývá podotknout, že příběh Daniela Steina je inspirován životním osudem Oswalda Rufeisena (1922—1998). Ljudmila Ulická se s ním setkala na počátku 90. let. Posléze se pokusila převést do ruštiny Rufeisenovi věnovanou životopisnou monografii americké socioložky Nechamy Tecové — a jak sama prohlásila v jednom interview, prozaické zpracování Daniela Steina, překladatele přišlo jaksi samo, z nesouhlasu s tím, co napsala Tecová.

To rozhodně není špatný začátek — jak je totiž známo, v základech dobrých věcí je často nutno hledat právě dlouhé konflikty a umanutý postoj k cizímu dílu.

Ljudmila Ulická: Daniel Stein, překladatel. Paseka, Praha 2012.