Irovi Colmu Tóibínovi kupodivu nepomohlo ani jméno úspěšného autora, aby se dostal k českému čtenáři dříve než po dvaceti letech své kariéry spisovatele. Museli jsme si náležitě počkat, než k nám Tóibín dorazí, přestože už jeho druhá kniha The Heather Blazing (1992) byla nominována v několika soutěžích (mimo jiné i v Man Booker Prize). Jak naši vydavatelé vybírají knihy k překladu, je opravdu těžké pochopit, zvláště když u nás Tóibín v roce 2009 hostoval na Mezinárodním festivalu spisovatelů v Praze. Ať je tomu jak chce, s počátkem roku 2011 můžeme číst Danielou Theinovou přeložený román Brooklyn, který byl minulý rok vyznamenán prestižní anglickou cenou Costa Novel Award.

Brooklyn je příběhem Eilis Laceyové, která sedí po druhé světové válce doma v irském Enniscorthy a právě dokončuje kurz účetnictví. Slušně vychovaná dívka to nemá vůbec jednoduché: její otec zemřel, bratři odjeli za prací do Anglie a matka bere nízkou penzi. Jediným, kdo si v domě vydělá lepší peníze, je Eilisina sestra Rose. Sama Eilis je, zdá se, se svým osudem smířená a asi moc dobře ví, že ji v těžké poválečné době žádná zářná budoucnost nečeká.

Aby vypomohla matce, vezme místo prodavačky u místní prostořeké hokynářky Nelly Kelly, která po způsobu dobrých obchodníků odkládá čerstvý chleba pro lepší klientelu a své zaměstnance považuje za oživlý kus hadru, se kterým lze nanejvýš vymetat regály. O tom, jaké mínění Eilis o své nové práci má, svědčí už jen to, že se rozhodne ho utajit i před svou sestrou.

Prekérní situace by se mohla pro všechny zúčastněné a především pro Eilis změnit ve chvíli, kdy je do domu Laceyových přiveden otec Flood. Původem Ir vycestoval za Atlantik, kde v Brooklynu vede ke slávě boží početnou obec irských exulantů. Během oběda se zmíní o tom, že v Americe by se pro Eilis určitě našla práce v kanceláři, a co víc, že by za tu práci dostala i výdělek, a nikoliv jen almužničku jako u Nelly Kelly.

A když otec Flood místo u jednoho brooklynského obchodníka dokonce sežene, Eilis se zanedlouho rozhodne odcestovat. Matka s tím nakonec souhlasí, ačkoliv se jí ten nápad zpočátku vůbec nezamlouval — zůstane totiž doma samotná s Rose.

Tóibín svou prózu konstruuje s přesvědčivou gradací. Hned na počátku cesty uvrhne Eilis, která připomíná jakousi ani ne nadšenou, ani ne sklíčenou šedou myš, hluboko do podpalubí velkého zaoceánského parníku. Právě tady, v kajutě určené pro chudé cestující, má Eilis poprvé zjistit, co to znamená být odkázána sama na sebe. S příjezdem do Brooklynu se děj začíná vrstvit. Eilis přichází na místo, které nezná, navazuje kontakty s lidmi, které nikdy neviděla, a začíná na ni útočit splín. Její život je jedním rázem vzhůru nohama.

V takto rozehraném příběhu se záhy vynořuje i stěžejní téma knihy: identita člověka, který byl přesazen z domácího do zcela neznámého prostředí a který ztrácí pevné vazby s domovem a je najednou odkázán na pár spolubydlících, domovnici, nadřízenou v práci a jednoho dobromyslného kněze. Silná irská komunita v New Yorku, která se pomalu rozpouští v moři jiných kultur, je tomu skvělou kulisou.

Tóibín Eilis přivede do „irského domu“ a nechává ji žít po boku jiných irských dívek, které přišly do Ameriky za prací. Co je však důležité — Eilis nové prostředí nepřijme zcela za své, ale díky své plachosti zůstane uvězněna v tom, co jsme si u nás zvykli označovat jako vnitřní exil.

Chodí do práce, pravidelně se účastní pátečních zábav a později začne s návštěvami přednášek účetnictví na brooklynské univerzitě. A když se navíc zamiluje do italského mladíka Tonyho, začne jí takový ten známý vytížený život, během něhož člověk především zapomíná sám na sebe.

A v tuto chvíli Tóibín zasahuje s přesností zkušeného řemeslníka. V Irsku nečekaně zemře Eilisina sestra. Eilis se dlouho nerozmýšlí a rozhodne se odjet na pár týdnů za matkou. To ovšem znamená, že v Brooklynu nechá Tonyho, na němž jí velmi záleží. Za dlouhé měsíce opatrného zjišťování, jaký Tony je a co po ní vlastně chce, se s ním sblížila víc, než je si ve chvíli plánovaného odjezdu z Brooklynu ochotna přiznat.

Od chvíle, kdy se Eilis vrací do Irska, můžeme tak trochu nahlížet Tóibínovi do karet. Možná by se Brooklyn mohl v poslední třetině změnit na skvěle napsanou červenou knihovnu nebýt silného tématu, jemuž je veškeré dění plně podřízeno. Eilis prochází rychlými fázemi, přejíždí z jednoho domova do druhého, takže se chvíli zdá, že už žádný domov vlastně ani nemá. Setkává se s matkou, ale není s to s ní hovořit. Nedokáže jí ani říct o své velké lásce za oceánem. A naopak, s každým novým dnem v Irsku pomalu začíná pochybovat o tom, že to, co ji v Brooklynu čeká, je opravdová láska.

Pochopitelně se hladký průběh návštěvy začne komplikovat. Co čert nechtěl, dostane Eilis příslib pracovního místa po zemřelé sestře a zahledí se do pohledného a perspektivního Ira. Mnohokrát to už vypadá, že se za Tonym do Brooklynu nevrátí, ale nenechme se tahat za nos, Tóibín totiž určitě ví, že příběh irské exulantky musí být vybaven napínavými peripetiemi.

Vše postupně směřuje k velkému závěru. Eilis totiž má být od samého začátku postavena na hranu. Její osud začíná s exilem a exil je také hybným momentem. Určuje, co ji má v životě potkat. Všechno, co ji obklopuje, jako by směřuje k závěrečnému rozhodnutí — a Eilis chce toto rozhodnutí učinit sama, chce se ho zmocnit svou vůlí, což je pravý opak k tomu nechat se vláčet pudy a touhou po rozkoši.

V doslovu překladatelky můžeme číst, že Brooklyn je ukázněná a vyrovnaná próza. Totéž platí i pro její protagonisty. Jejich život je vším, jen ne podléháním okamžitým potřebám a krátkodobým výstřelkům. Sám Tóibín jako by přichází z úplně jiného kulturního kraje, v jeho díle ani v náznaku nezachytíme, co jsme si zvykli chápat jako předpoklad skutečného uměleckého díla: totiž experiment založený na žánrovém rozvolnění anebo nějakých jiných sofistikovaných hrátkách. To, že se autor za žádnou cenu nenechá odvádět od zvoleného tématu, to, že se kvůli němu zřekne dnes tolik oceňovaného uměleckého hračičkování, je snad největší provokací, kterou si v dnešní době mohl dovolit.

A na závěr už jen douška, jak ostře s Tóibínovým dílem kontrastuje mizerná redakční úprava knihy. Při troše dobré vůle lze najít chybu v textu na každé páté stránce. Básník Petr Král si nedávno ve Tvaru posteskl nad špatnou redakční úpravou, která postihuje kdekteré velké nakladatelství. To, co ale předvedla Mladá fronta v Tóibínově Brooklynu, už hraničí se skutečným šlendriánem. A nejde jenom o překlepy. Tóibín si zakládá na komplikované větné stavbě, jeho souvětí patří k tomu nejcennějšímu, co nám jeho autorský styl může nabídnout. Dalo by se proto očekávat, že redaktor/ka zvládne alespoň pravidla interpunkce.

Colm Tóibín: Brooklyn. Mladá fronta, Praha 2011.