Manifestace obcí za Moravu bude letos opět silnější

Radnic, které vyvěšují na cyrilometodějský svátek moravské vlajky, rok od roku přibývá, velké množství z nich leží v kraji Vysočina.

Podobně jako v loňském a předloňském roce na státní svátek sv. Cyrila a Metoděje vyvěsí mnohé moravské radnice jako připomínku historické tradice a svébytnou kulturu Moravy žlutočervené moravské zemské vlajky. Zdá se, že iniciativa, kterou organizuje občanské sdružení Moravská národní obec, získává rok od roku stále větší popularitu.

Předloni se jí zúčastnilo 75 radnic, loni 225 a letos byl již překonán počet 370 radnic a další obce se přihlašují. Akci podpoří vyvěšením i dvě obce v Čechách (mezi nimi město Vysoké Mýto jako rodiště autora zemských barev) a jedna obec slovenská.

Hrdý Moravák by mohl předpokládat, že demonstrovat moravské tradice se rozhodnou převážně obce a města na východní Moravě, tedy Slovácku a Valašsku. Není tomu tak. Nejvíce letos vlajky zavlají překvapivě na Moravě západní (Horácku), kde moravské uvědomění nikdy nebylo příliš vřelé: v kraji Vysočina, kde letos na radnicích zavlaje více než stovka moravských vlajek, a další v moravských částech Jihočeského a Pardubického kraje.

Na Vysočině se oproti loňsku zvýšila účast radnic na této akci o více než 160 %. Někteří starostové na výzvu reagovali s nadšením, že přes krajskou příslušnost jsou stále považováni za součást Moravy. Pro celý kraj Vysočina totiž například regionální zpravodajství České televize vysílá z Prahy, nikoli z Brna.

Vnímám dvojí smysl této iniciativy. První je jasně deklarovaný Moravskou obcí – upozornit na moravskou identitu, kulturu, její tradice a symbolicky je připomenout zejména mladé generaci. Nejen naše země, ale celá střední Evropa se skládala a skládá z oblastí kulturně rozmanitých.

Druhý smysl dřímá někde pod povrchem, v našem společném podvědomí. Moravská otázka je totiž citlivá na společenské napětí a nespokojenost. Svou sílu ukázala v letech 1968 nebo po roce 1989. Nyní je situace obdobná. Mnoho občanů je nespokojeno s tím, kam se po dvaceti letech dostal náš polistopadový režim. A starostové především malých obcí jsou občanům blíže, více slyší jejich hlas.

Jedním z výdobytků polistopadového vývoje je zřízení malých krajů, podobných, které se, zejména finančně, neosvědčily komunistům v padesátých letech po násilném zrušení zemí - České a Moravskoslezské. Pokud bychom se zamysleli nad účelem těchto krajů, můžeme zabrousit do doby, kdy byly zřízeny poprvé, tedy do roku 1948.

Tehdy generální tajemník KSČ Rudolf Slánský prohlásil: „Mnoho zlepšení nám jistě přinese zřízení krajských výborů. Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat…“ Možná že politici z řad ODS, ODA, Unie svobody, KDU nebo ČSSD na konci devadesátých let uvažovali podobně.

Zvláště se to mohlo projevit u znovuobjevení kraje Vysočina (Jihlavský kraj), který byl přidán do vládního návrhu až dodatečně ve sněmovně. Jihlava v mnoha studiích od šedesátých let až do současnosti na rozdíl od dalších krajských měst nevychází jako přirozené krajské centrum a její význam je srovnatelný s většími okresními městy.

Proto dnes obyvatelé Náměšťska, Třebíčska, Velkomeziříčska nebo Velkobítěšska, převážně dojíždějící denně za prací do Brna, nemohou využívat integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje, protože to jejich obcím domovský kraj Vysočina nedovolil.

Pokud jde o zmiňovaný kraj Vysočina, na sklonku devadesátých let se jeho kmotry (ve smyslu stání u zrodu) stali politici z ODS, dále tzv. JUDr. Jan Kalvoda z ODA a především bývalý hejtman kraje, primátor Jihlavy a dnes trestně stíhaný šéf NKÚ František Dohnal. Jeho politickou příslušnost neuvádím, protože byla za posledních dvacet let příliš rozmanitá.

To vše proto, aby „těm snahám Moravanů bylo konečně jednou pro vždy učiněno za dost.“ Mimochodem těmi snahami bylo obnovení po staletí osvědčeného zemského zřízení po vzoru sousedního Rakouska či Německa. Více než sto moravských vlajek letos na obecních úřadech na Vysočině je, sice jen symbolickým a skrytým, ale přesto důkazem, že se to tak zcela nepodařilo.

Díky těmto „šibalům“ dnes nemáme Čechy a Moravu ani jako evropské Regiony soudržnosti. Evropské dotace se místo toho řeší v Regionálních radách neznámých slepenců jako je „Severozápad“ nebo „Jihozápad“. Že je řeší, kulantně řečeno, tyto netradiční celky poněkud svérázně, až hrozí vrácení dotací, je jen přímým důsledkem vítězství úzkých zájmů na umělém „samosprávném“ uspořádání nad osvědčenými a kulturně svébytnými celky, které „stály v cestě“ už komunistům z 50. let.

Pokud se podíváme do států společného středoevropského kulturního prostoru, které nezrušily země a nezavedly malé a umělé kraje jako u nás, tak v Německu připadá na jednoho zaměstnance veřejné správy 13,6 obyvatel, v Rakousku 16,9 obyvatel. V České republice je tento poměr pouhých 9,6 obyvatel na jednoho zaměstnance veřejné správy. Z toho lze odvodit, který model je úspornější a zda se splnilo opravdu to, co jsme si v 90. letech od reformy veřejné správy slibovali.

Obávám se, že jsme si proti poslední reformě z roku 1960 (zavedení velkých komunistických krajů a okresů) jednoznačně ještě pohoršili.
Podle některých ekonomických odhadů by se pouhou redukcí počtu krajů dalo ušetřit až čtyři miliardy ročně. Tato fakta vláda přehlíží v době, kdy škrtá statisíce (tedy z pohledu státního rozpočtu drobné) třeba v sociální oblasti. Kolik vlastně před deseti lety činily náklady na zřízení čtrnácti krajů, snad raději ani nechci vědět.

Nejsem idealista a netvrdím, že by na případných zemských úřadech nedocházelo ke korupci. Ale například v Německu se osvědčil model větších a silnějších zemských celků s jedním až pěti miliony Obyvatel; nikoli tedy karlovarský okres s názvem „Kraj“ a třemi sty tisíci obyvateli. Tyto zemské celky mají více přirozených metropolitních center či aglomerací, které mezi sebou nekonkurují, ale spolupracují. Dělí se o sídla zemských i federálních (spolkových) institucí.

Federálním orgánům samosprávné země svěřují jen ty kompetence, které jsou pro ně účelné a přesahují jejich rámec. Země nejsou tedy centrálně kontrolovány, ale samy ústřední orgány kontrolují. V takových silných a skutečně samosprávných zemích s funkčními okresy se podstatně obtížněji může jakýkoli politický boss či mocenská klika usadit a budovat svůj šlechtický stát ve státě podle parafráze výroku Ludvíka XIV. „Kraj, to jsem já!“

Takové země se opírají o silné okresy, které byly u nás ovšem fakticky zrušeny. Přitom právě okresy efektivně dovedou plnit základní a časté organizační potřeby běžných občanů a drobných podnikatelů. Otázka veřejné správy je totiž v demokratické společnosti nutně spojena jak s otázkou státoobčanské identity, tak s otázkou ekonomického a ekologického rozvoje společnosti.

Na česko-moravském pomezí, kde letos moravské vlajky také zavlají, jsme asi na půl cesty z Brna do Hlavního města Prahy. Doufejme, že letos vyvěšené moravské zemské vlajky spolu se státními budou předzvěstí záplavy českých státních vlajek v ulicích Prahy a dalších měst po celé republice. Asi mezi nimi budou také ony žlutočervené moravské zemské vlajky a možná i pár černožlutých vlajek slezských.

A po nich snad občané našich zemí prozřou a nenechají si již zřídit malé a drahé „gottwaldovské“ kraje, chcete-li nověji řečeno jakési „Rathlandy“. Ale konečně si prosadí funkční systém veřejné správy, který vytvoří dobré podmínky pro rozvoj ekonomiky, demokracie a občanské společnosti.

Tak, jak to chtěli před více než dvaceti lety ti, kteří byli ve významných celostátních médiích onálepkováni jako „moravští nacionalisté“. Možná také proto, že svými požadavky vlastně „stáli v cestě“; tentokrát jedinečným českým privatizačním experimentům.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.