Letos na den sv. Cyrila a Metoděje, patronů Moravy, na více než 220 radnicích zavlály vedle státních vlajek České republiky i historické moravské zemské vlajky. Vlajku vyvěsily radnice po celé Moravě od nejmenších obcí přes Velehrad nebo Křižanov až po města jako Uherský Brod, Moravské Budějovice, Šumperk, Břeclav a Brno i s jihomoravským hejtmanstvím. Včetně Dačic, moravského města ex offo v Jihočeském kraji, a také Jindřichovic pod Smrkem v severních Čechách. Jaký má tato akce smysl?

Soluňští bratři Konstantin s Metodějem se svou staroslověnskou liturgií zaseli na Velké Moravě nejen křesťanství, ale i celý základ moravské státnosti, která později z geopolitických důvodů vplynula do české, kde dřímá dodnes. Stejně tak byzantsko-staroslověnská liturgie byla časem pohlcena římsko-latinskou. Slovanský bohoslužebný jazyk, srozumitelný širokému lidu, se od pozdního středověku postupně navrátil.

S moravskou státností a identitou to je horší. U Moravanů se více či méně po celé tisíciletí přelévaly dvě tendence — pročeská a svébytná moravská, která měla v období podunajské monarchie blíže k rakouské. Velkorysost, s jakou většinově Moravané odložili vlastní identitu pro záchranu jednotného českoslovanského národa, se, bohužel, nesetkala s velkorysostí u slovanských bratrů z Čech. Zrušení moravské a slezské samosprávy po roce 1918, respektive 1948 a definitivní rozmělnění bývalých zemí Koruny české na gottwaldovské kraje nebyly po roce 1989 nejen napraveny, ale podobný „gottwaldovský krok“ se zopakoval zavedením 14 stejných krajů v roce 2000. Při vší úctě ke krajským reprezentacím je jejich oktrojované vymezení a pravomoci spíše parodií na vyšší územní samosprávu, která lidem politiku neusnadňuje a nepřibližuje, ale ještě více komplikuje a vzdaluje.

Krátce po Listopadu 1989 konzervativnější Moravané liberálnějším Čechům dali důrazně najevo, že u systémových změn je důležitější nastavit základní strukturu veřejné správy dle vůle občanů a zkušeností vyspělých demokracií, a teprve po té může proběhnout úspěšná ekonomická reforma. Čeští politici z různých částí spektra oponovali (např. Klaus i Pithart). Naopak lídr tehdejší moravské protiváhy, předseda Hnutí za samosprávnou demokracii doc. Boleslav Bárta, nejprve navrhl územněsprávní řešení: Zachování okresní správy s rozumným doplněním některých opomenutých center a změnu krajského zřízení na silné samosprávné tradiční spolkové země. Vysloužil si za to „hon na čarodějnice“ v podobě směšného obvinění ze spolupráce s StB (přestože byl perzekvován z podobných důvodů komunisty po roce 1968), až ho nakonec zastihla náhlá smrt na česko-slovenském jednání v Budmericích. Letos 31. května jsme si mohli připomenout 20. výročí úmrtí tohoto významného moravského politika a v pravdě skutečného Čechoslováka.

Volání Moravy z počátku devadesátých let tedy opět zůstalo přeslechnuto. Všechny ústavní a územněsprávní změny po roce 1989 se děly shora, nikoli zezdola. Vůle občanů Československa a České republiky nebyla respektována ve státoprávních diskusích v letech 1990-1992, u rozdělení Československa, ani u vzniku českých ústavních institucí a veřejné správy. Staré krajské i okresní struktury byly rozbity, návrat k osvědčenému se nekonal a státní správa se vydala vstříc tomu, co vyhovovalo vládnoucím klientelistickým strukturám, nikoli většině občanů českých zemí. Malé slabé kraje a pověřené obce jako slabé náhražky okresů. Zákon o obecném referendu, který nemáme dosud v právním řádu zakotvený, je jedním z důsledků tohoto vývoje. Vývoje, který předsunul ekonomické před právní a mafiánským pohltil občanské.

Pokud se zamyslím nad směřováním polistopadového vývoje, je vlastně logická prvotní reakce některých „vládnoucích“ médií nad vyvěšováním moravských vlajek. Jejich otázka po možném moravském nacionalismu (jako kdyby byl někdy významný) vlastně dokazuje strach z toho, že důrazem na moravské hodnoty může být zpochybněn systém, na kterém stojí a z kterého profitují.

V současném politickém marasmu, kdy zdá se, že většina obyvatel následkem znechucení uhýbá před politikou pohledem, mě symbolické vzkříšení historické moravské zemské vlajky naplňuje nadějí. Vlaje proto, že naši předkové urazili v minulosti cestu, na kterou můžeme být právem hrdi. Vlaje proto, že i my máme naději změnit to, co se nám nelíbí. Jen nezapomenout na rozmanitost našemu středoevropskému prostoru podstatnou.

Stejně jako měla latina v devátém století alternativu ve staroslověnštině, Čecha Jana Husa doplnil Moravan Jan Komenský, Beneš měl Masaryka a do knihovny lze sáhnout pro Haška i Hrabala, tak Čechy v čele s Prahou mají Moravu a Slezsko. Jen nechtít tu rozmanitost napasovat do jediné, ryze české uniformy. Už to nepotřebujeme jako před dvěma stoletími, v době národního obrození. Pokud jsme to vůbec někdy potřebovali.