Rozloučení s Jaroslavem

V Městském divadle v Brně se v sobotu s Jaroslavem Šabatou rozloučily významné osobnosti i veřejnost. Zveřejňujeme řeč Miloše Rejchrta, který se zamýšlí nad tím posledním, co zesnulý potřebuje: Je to čestná pověst, která by po něm zbyla.

„Co člověk potřebuje po smrti?“ - ptá se Jan Ámos Komenský a takto odpovídá: „Duše potřebuje andělů, vedoucích ji do nebe; tělo pozornosti přátel, starajících se o pohřeb, a konečně, potřebuje člověk čestnou pověst, která by po něm zbyla...“

Andělé svou práci nejspíš už odvedli. Nyní se Jaroslavovi dostává pozornosti přátel, starajících se o pohřeb, a je to krásné, že těch přátel je tu tolik. Nu a to poslední, co teď Jaroslav potřebuje, je čestná pověst, která by po něm zbyla.
.
Pověst je to, co se povídá. Není to pravda. Člověku, ta bude teprve zjevena, až poznáme, jak Bůh zná nás. Do té doby jsme odkázáni na pověsti, povídání; možná mezi tím někdo napíše o Jaroslavu Šabatovi důkladnou historickou studii, zasloužil by si ji.

Zatím si o Jaroslavovi lidé povídájí a povídají si všelijak: stačí se podívat na internetovou diskusi pod nekorlogem v Hospodřských novinách a člověk zjistí, že doby, kdy se o mrtvých mluvilo pokud možno jen dobře, jsou pryč. Bylo by možné a možná i vhodné ty výlevy zcela současné nenávisti vůbec nepřipomínat, ale jsem si jist, že právě s Jaroslavem, bystrým analytikem všeho dění v lidské polis, včetně motivací lidského chování, by se hezky a objevně dalo pohovořit o tom, proč právě takhle lidé dnes píší a co je k tomu vede.

V tom, co se o Jaroslavovi povídá, je i spousta pomluv a nepravd. Ale pravda je, že byl komunista, již od roku 1945, a ne z mladické nerozvážnosti. On to měl rozvážené, jitřila ho nespaveldnost. Uveřil tomu, že sprevdlivější společnost je vybudovatelná a mír zajistitelný, a že nejjednodušší cestou k vybudování nového spravedlivého řádu je přidat se ke komunistům, oddat se jejich programu a podobit se stranické kázni.

A kdo tohle udělá, právě proto, že se domnívá činit něco velkého a vznešeného, zaručeně napáchá i spoustu zla a ublíží mnoha lidem. Být členem prověrkové trojky na univerzitě po únoru 1948 a neublížit při tom mnoha lidem a nenapáchat spustu nespravedlností, to prostě nejde. Chceme-li zachovávat a šířit čestnou pověst o Jaroslavovi, a to já chci, protože světlých a příkladných postav máme my Češi a Moravané v druhé polovně dvacátého století dost málo, nesmíme jeho životopis měnit, nýbž toliko vykládat.

Já si vykládám životopis Jaroslava Šabaty jako ukázkový příběh skutečného disidenta. Obvykle na prahu dospělosti, kdy člověk touží měnit svět a má v sobě přetlak životní enrgie, budoucí disident uvěří nějaké velké ideji, a čistota jeho srdce mu velí oddat se jí totálně a ovšemže nezištně. Nějaký čas se ptá jenom, jak co nejlépe plnit úkoly, kterými ho jiní vyznavači velké ideje pověřili. Po nějakém času však začne objevovat, že praxe nějak neladí s čistotou a vznešeností té úchvatné ideje, ba že ona velká idea má spoustu menších podidejí, které nejsou vznešené ani trochu. I začne se proti tomu stavět, kritizuje nepravosti uvnitř systému, ve jménu ideje, pro kterou se součástí systému stal, až s ním systém ztratí trpělivost a předá ho rameni světskému.

Potkal jsem v životě lidi, kteří ani v mládí žádnému mesianismu nepropadli, nikdy nebyli fanatiky, vždycky byli opatrní, k ničemu se nepřimkli, tudíž pak neměli od čeho disidovat, ale také nikdy nepozvedli svůj hlas proti nespravedlnostem, s nikým postiženým se nesolidarizovali, a když na to přišlo, neradi sice, proti svému lepšímu svědomí, se podrobili diktatuře, plnili úlohu převodových pák totalitní moci, jejich život nikam nesměřoval, jenom stárnul...

Životní příběhy skutečných disidnetů, jako je Jaroslav Šabata, jsou pro mě zajímavější a povzbudivé: připomínají mně i všem, že život máme proto, abychom rostli, vyspívali, až do smrti vyspívali, tj. také zjišťovali, co všechno jsme udělali špatně, ze svých chyb se poučovali, ze svých vin se vyznávali. Nemusíme je zamlčovat a vytěsňovat - nejsme zakleti do své minulosti, z osvobodivé Boží milosti žijeme, jsme přijati, abychom i druhé lidi přijímali, a nepřestali přitom být neúnavnými revizionisty a reformisty a též disidenty od všeho, co se ukáže jako nepravdivé a nespravedlivé.

Chtěl bych zachovat a šířit čestnou pověst o Jaroslavu Šabatovi, pověst o příkladném disidentovi čistého srdce, který hladověl a žíznil pro spraveldnosti - po spravedlnosti pro druhé. A to ostaní nechávám na andělích.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.