Jaroslav Šabata v mých vzpomínkách

Bývalá snacha Jaroslava Šabaty vzpomíná na události, které souvisely s jejím zatčením, zatčením Šabatových dětí i jeho samého.

V roce 1969 jsem se stala první manželkou jeho prvorozeného syna. Jaroslav Šabata byl jedním z mých profesorů na brněnské katedře psychologie, kde přednášel historii psychologie.

Pro mne byl Jaroslav především vynikajícím psychologem, v profesionálním i v přeneseném slova smyslu. Člověk, který uměl s neobyčejnou citlivostí naslouchat druhému.

V roce 1971 jsem se ocitla ve vězení, společně s Jaroslavem a jeho třemi dětmi. Domnívám se, že novodobá česká historie, a pravděpodobně ani historie ostatních zemí východního bloku, nezná obdobný případ uvěznění oponenta stávajícího státního režimu a jeho dětí.

„Znormalizovaná“ státní moc nejen že uvěznila opozičního politika, ale snažila se zranit ho i v oblasti osobního a rodinného života. V jeho rodičovství a otcovství. Uvězněním těch, kteří jsou s ním svázáni bytostně, silnými citovými pouty a vůči nimž má, v generačním sledu, povinnost ochrany.

Nikdo z nás otci Jaroslavovi nikdy nic nevyčítal, ba naopak. Byli jsme na něj hrdí. A vyzbrojeni do života poznáním, že jsou na světe věci, pro které stojí za to se angažovat a třeba i ztratit něco ze svého osobního pohodlí.

Pro mladého člověka je takové poznání inspirující. Nejen, že nás vězeňská zkušenost nezlomila, ale naopak přispěla k pozitivnímu formování našich osobností.

I když se, po deseti letech společného života se synem Jaroslava, naše cesty rozdělily, kontakt s Jaroslavem a rodinou Šabatových jsem nadále udržovala.

Podepsala jsem Chartu 77 a se svým druhým manželem Martinem Hyblerem jsem se podílela na práci Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a jiných opozičních činnostech.

V souvislosti s našimi aktivitami jsme v rámci akce „Asanace“ byli donuceni k opuštění Československé republiky.

Vlak, který mě s manželem a třemi malými dětmi odvážel z Prahy do Paříže, vše tenkrát nasvědčovalo tomu, že navždy, se dal do pohybu 14. června 1982. Právě v den Jaroslavova úmrtí tomu bylo třicet let.

Po listopadové revoluci jsem znovu mohla jezdit pravidelně z Francie do Prahy a Brna a opět se vídat s Jaroslavem. Každé setkání s ním mě vždy obohatilo a znovu utvrdilo v tom, jak jsem poznala a vnímala Jaroslava v dobách mého ranného mládí: člověk vyjímečný svou statečností, intelektuálními schopnostmi, svou tolerancí, otevřeností, laskavostí a zúčastněným zájmem o druhého.

Naposledy jsme se s Jaroslavem setkali letos, koncem března, v jedné z brněnských vináren. Strávili jsme spolu téměř čtyři hodiny, popíjeli dobré moravské víno a živě diskutovali. Měla jsem dojem, že toho večera úplně zapomněl na svou nemoc. Jeho duchovní, myšlenkový i osobní odkaz je nezničitelný. Bude žít nadále s námi i v nás.

Za všechno, čím jsi přispěl k mému osobnímu zrání, Ti dnes, Jaroslave, veřejně děkuji.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.