Ortopedická bota

Reformy měly vést ke zjednodušení a menší byrokratické zátěži. Opak je pravdou. Ale aby reformátoři nemuseli opustit svou reformní dikci o bezcharakterním chudákovi, který chce všeho jen zneužít, nastolují kontrolní byrokracii.

Narůstající a vrcholící krize se mimo jiné projevuje i narůstajícím množstvím různých regulativů a kontrolních opatření. Vzpomínám si (dnes už s láskou a nostalgií), jak složité bylo pro patnáctileté dítě v roce 1970 získat průkazku na slevu na dráze k jízdám do školy – já jsem jednou dokonce narazila u pána v pokladně v Tachově na nepřekonatelnou překážku, jíž byl fakt, že moje matka měla jiné příjmení než já. Máma tehdy musela skutečně napsat supliku až kamsi na lampárnu, protože ten železniční důstojník ve výslužbě by mi tu průkazku prostě nedal.


Podobně si ráda vzpomínám, jak jsme v Západočeském divadle v Chebu museli evidovat každý telefonní hovor a můj nadřízený, umělecký šéf a režisér pan Budínský, nám ty žádanky musel podepisovat. Dělal to samozřejmě tak, že nám jich kdykoli podepsal na blind celý štůsek – no přece nás, kolegy, nebude kontrolovat, jestli do Prahy voláme služebně nebo jak! Ostatně, v tom oboru, kdo rozliší povahu hovoru, když pražští rodinní příslušníci pro nás chodili do knihoven a divadel, protože my jsme byli v Chebu! Pro ty, kteří to nepamatují, připomínám, že nebyly mobily, nikdo neměl počítač, neexistoval e-mail a meziměstské hovory se na poště objednávaly u okýnka.

A kdybych měla uvést nějaký příklad do třetice, tak třeba jeden z oblasti památkové péče. Na nic nebyly peníze, ale správce památkového objektu nesměl ani vyklidit holubince z půdy s pomocí dobrovolně se nabídnuvších studentů bez souhlasu nejvyššího orgánu, který ovšem zejména prověřoval bezúhonnost oněch dobrovolně se hlásících vyklízečů (akce Brontosaurus, jak o ní tady psal Jakub Patočka, se totiž týkala i památek). A někdy neprověřil, zejména tehdy, když kontrolou ve skladu se ukázalo, že není dost lopat. 

Všichni jsme věděli, že je to neudržitelné, ti lepší se chovali jako režisér Budínský a pěstovali alespoň v omezeném prostředí civilizované vztahy, jiní, jako tehdejší ředitel plzeňské památkové péče a jeho nohsledi, se topili v odporné směsi strachu a moci. 

A teď prosím o chvíli trpělivosti, k podstatě se dostaneme za chvíli, po literární odbočce. Salon Práva čas od času otiskne ukázku z rukopisu a tři kratičké recenzní dojmy. Nedávno tam takto vyšla povídka Ivana Klímy a k jejímu posouzení byl kromě stálých spolupracovníků a redaktorů Salónu vyzván i „člověk z lidu“, dělník. Hrdina povídky, notoricky propouštěný stárnoucí muž, si během svého zaměstnání našetří několik tisíc na úplatek psychiatrovi, který ho, když nemá práci, umístí do léčebny. Tam je nezaměstnaný zajištěn, bere nemocenskou, chvíli se mu nemůže nic stát. Povídka je ironická a je šikovně napsaná, však Ivan Klíma je klasik. Ten dělník ji ale ve své kratičké recenzi nepřijal, vůbec se neohlížel na literární kvality, zato však napsal, že je to úplná blbost, že takhle by to vůbec nebylo možné a koneckonců i v blázinci člověk musí platit za každý den pobytu jako v každém jiném špitále. 

No jistě, zarazila jsem se, a co když se dostane do nemocnice tulák nebo ztracený cizinec nebo bezdomovec? To ho vyženou nebo kdo za něj zaplatí? (tuhle prošla sdělovacími prostředky zpráva o soudu s takovým člověkem, který se nechával neustále hospitalizovat, byl to blázen a hypochondr – soudili (a odsoudili) ho za dlužné nemocniční poplatky). Je na to vůbec v zákoně nějaká pojistka?

David Rath onehdy řekl, že statistika prokázala, že zavedením regulačního poplatku se četnost návštěv u lékaře nezmenšila a tudíž jejich regulační funkce je nesmysl. Můj soukromý, pozorováním televizní reklamy a chováním lidí v okolí potvrzený názor je ten, že to celé prospělo zejména firmám, které vyrábějí různé ty léčivé doplňky stravy a přípravky proti bolesti a pálení žáhy: lidé místo aby šli k doktoru se dívají na televizi a pak si na bolavá záda koupí Voltaren (strašně drahý). Dělám to taky tak, celé téma placeného zdravotnictví je mi tak protivné, že k doktoru nechodím. Na druhou stranu ovšem – podřizuji se přesně té režii, která nahrává nejrůznějším farmaceutickým výrobkům s problematickou účinností. 

Nyní se budou poplatky zvyšovat, i v nemocnici. A protože už je to opravdu neúnosné, objevila se zpráva, že senioři a lidé nemajetní nebudou muset platit, pokud se prokáží potvrzením o své chudobě. No to je výborné – tak nemocný člověk bude muset ještě oběhnout nevímkolik institucí, aby mu potvrdily, že je chudý a mohl být v nemocnici bez placení! Jakého ponížení se ještě mají dožít ti důchodci, co si podle paní poslankyně za TOP 09 na všechno zvyknou, protože nikdy nic neměli? Přece pouhé potvrzení o výši důchodu, které by člověk koneckonců našel doma v šuplíku, není nijak objektivní informace, když se nevezme v úvahu, co stojí člověka nájem, energie, teplo, nutné zdravotní pomůcky a léky! Nemajetný stařec může klidně bydlet v bytě s nemožně nákladným topením a vysokým nájmem, z něhož se nemá vinou své nemajetnosti možnost odstěhovat, protože to nezvládne organizačně ani finančně. 

Je to jako s tím podepisováním žádanek o telefon – nebylo by jednodušší prostě lidem nad pětašedesát let odpustit nemocniční poplatky a v zásadě jim věřit, že toho nezneužijí? A prostě tolerovat ty, kteří to případně trochu zneužijí, když je jim nejhůř, zrovna zaplatili doplatky za vodu, teplo, elektřinu a odpad a nezbývá jim už nic? Ostatně o hospitalizaci rozhoduje lékař, ne pacient, tak ať si ředitelé nemocnic hlídají svoje zaměstnance. 

Jedna moje přítelkyně spolužačka trpí od narození luxací kyčle. Celoživotní kulhání jí pochopitelně neblaze působí na páteř, takže je mnohaletou abonentkou ortopedických ordinací. Teď přišla fáze, kdy potřebuje ortopedickou obuv, aby vyrovnala krok a aby se jí tolik nedeformovalo zádové svalstvo. Její ortopedická dokumentace čítá stovky stran, přesto k tomu, aby jí příslušnou botu udělali a vydali, potřebuje čtyři(!) podpisy, včetně podpisu revizního lékaře zdravotní pojišťovny. Kdo, probůh, si pořizuje ortopedické boty, aniž by je potřeboval? Proč k tomu nestačí předpis ošetřujícího ortopéda? Třeba by stačil, kdyby fungovaly ty elektronické zdravotní knížky, kvůli nimž teď ministr zdravotnictví podává trestní oznámení. 

Naši současní reformátoři prohlašovali na začátku, že vše by mělo vést ke zjednodušení a menší byrokratické zátěži. Opak je pravdou – reformy vykazují slabá místa, která je poslední dobou třeba zacelit před hněvem lidu různými opatřeními, ale aby reformátoři nemuseli opustit svou reformní dikci o bezcharakterním chudákovi, který chce všeho jen zneužít, nastolují kontrolní byrokracii. Takže žena s jednou nohou kratší musí o berlích objet čtyři štace, každá je na jiném konci Prahy, v pracovní době, kdy jsou dopravní prostředky přeplněné a kdy si sama musí vzít volno, aby mohla dostat nutnou pomůcku. Na každém kroku je vidět, že kontrolní orgány kontrolují, co kontrolovat netřeba, a jinde odtékají proudem prostředky z povinného zdravotního pojištění. 

A vtip na konec: ministr Drábek se nechal slyšet, že povinnost nezaměstnaných hlásit se na poště omezila statisticky práci načerno. Hurá! Akorát že práce načerno je proto černá, že není nikde hlášená – tak jak to pozná?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.