Bořeň

Je nepřijatelné a nemorální říkat, že něco někde musíme zničit, abychom se jinde měli dobře. Slyšíme-li takovou rétoriku, je třeba mít se na pozoru.

Bořeň (539 m.n.m.) je fantastický skalnatý útvar poblíž Bíliny, černý znělcový suk, tyčící se jako mamut nad krajinou. Tuhle nádhernou horu obdivovali Goethe i Alexander Humboldt.

Když jsme v osmdesátých letech dvacátého století do její blízkosti jezdili navštěvovat chov koní ve Svinčicích, byla jsem vždy znovu šokovaná těmi rozpory: idyla Českého Středohoří s pastvinami, obrovitými (byť poničenými, ale to bylo tehdy všechno) statky v úpatí kopců, rozkvetlá milióny ovocných stromů (včetně těch planých špendlíků a trnek a hlohů, šípků a všeho toho rostlinstva z čeledi růžovitých, kterým se tak dobře daří na sopečné půdě). Sem tam v boku kopce lom. Pak něco úplně jiného: trať, obloha zadrátovaná od elektrárny k elektrárně. Řeka Bílina, černá a smrdutá stoka. Samo město – nebo města, v okolí tak vypadala všechna – centrum otřískané, všude kolem paneláková sídliště. Od města k městu jáma povrchového hnědouhelného dolu. Všude stála kasárna. A nad tou scenérií pravidelně kroužilo rogalo. Byl to obrázek jako z dětské knížky, mohl se jmenovat třeba „Socialistický rozvoj krajiny“.

Tehdy jsme na Bořeň nevystoupili, ta hora mi připadala jako nějaký démon zla, krčící se nad krajem, připravený kdykoli skočit a vyrvat něco ze země, někam jinam to vyplivnout, zlovolnou tlapou něco zbořit a kamsi jinam plesknout trosky, drápy vydrápnout další dráhy, strouhy a dráty. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že by se na horu dalo vylézt, byla mi odporná.

Tenhle můj dávný pocit pramenil v naštvání na tupost oficiální politiky, jejíž rétorika se oháněla lidem a blahobytem a jejíž realitu jsme každodenně jako rodina zažívali a zde viděli. Brzy jsem začala litovat, že jsme se k Bořeni více nepřiblížili, a pak jsme do toho kraje přestali jezdit, až letos, na Velký pátek, stanuli jsme konečně na vrcholu. Výstup na Bořeň je silný zážitek, jak jsem tušila, kvete tam několik velice vzácných květin a i ty, které tak vzácné nejsou, jsou krásné. Stezka horu obkružuje, takže má člověk vyhlídku do různých stran. Jednu chvíli prochází černočerným skalním kotlem, pod sebou silnici a železniční trať. Z vrcholu je vidět široko daleko a v krajině se dá číst jako v otevřené knize.

Už to vypadá trochu jinak než tenkrát v osmdesátých letech, ale tím spíš si člověk uvědomí souvislosti, příčiny a následky. Na horu se stoupá podivným listnatým lesem – nahoře teprve zjistíte, že jste kráčeli po gigantické rekultivované výsypce (a že v osmdesátých letech tudy jezdil jeden náklaďák za druhým). Město už nemá otřískané a špinavé náměstí, na kopci se tyčí obrovský lobkowitzký zámek, nově opravený.

Starobylá Bílina je obklopená sídlišti, která mají dnes barevné fasády a jsou olemována koloniemi zahrádek a chat, kterým bych se tehdy kdysi byla posmívala, ale mezitím jsem změnila názor a mám pro ně sympatie a pochopení. Ostatně země je tu velmi úrodná, všechno tu kvete jako o život, i fialky v tom divném lese jsou sytější a větší, a musí tu být pěkná úroda. Kdo má zahrádku, má program i čerstvé ovoce a zeleninu, což v době nezaměstnanosti a drahých potravin začíná být docela podstatné. V panelácích bydlí lidé, přestěhovaní z obcí, jež zanikly vlivem těžby uhlí.

Po trati se pohybuje mnohem méně nákladních vlaků než tenkrát, i když vlaky s uhlím tam stále jezdí. Řeka už není tak špinavá. Páchne to tu jen někdy, když fouká vítr od chemičky v Litvínově. Člověk si mnohem lépe dokáže představit, jak ten kraj vypadal před tím, než se začalo s tou devastační těžbou uhlí. A taky vidí, že zahlazení následků té činnosti bylo( a ještě bude) možná i dražší než všechny momentální zisky, které to tenkrát přinášelo. A jejichž užitek je dávno promarněn, snad jediné, co tady z něj lidem zbylo, jsou ty zahrádky a chatky.

Člověka taky napadá, nač tenkrát nemyslel, totiž jestli by tak rozsáhlé zničení kraje těžbou hnědého uhlí mohlo nastat, kdyby z toho kraje předtím nebyli vyhnáni skoro všichni jeho obyvatelé, po Mnichovu Češi, kterých tu bylo asi třetina celkového počtu obyvatel, a po roce 1945 Němci, což byli v té době v podstatě všichni obyvatelé. Takže nikdo na ničem nelpěl.

Tehdejší rétorika (znali jsme to ze školy) zněla, že aby se nám dobře dařilo, je třeba budovat průmysl, k budování průmyslu je zapotřebí elektřina a k její výrobě potřebujeme těžit uhlí pro elektrárny. Byla to, jak dnes víme, špatná politika, dobře se nám nedařilo, přidusili jsme si v kotlině mezi Krušnými horami a Středohořím nejméně dvě generace dětí, zničili přinejmenším jedny světové lázně a učinili z nejkrásnějších končin země místo odpudivé k životu. Uvěznili jsme v něm tisíce lidí, nalákané sem bytovou nouzí, podmázli jsme je sem tam nějakým zbožím nebo příplatkem. Dnes se o těch místech nemluví jinak než v souvislosti s jejich sociálními problémy. A s prolomením limitů těžby hnědého uhlí.

Pohled z vrcholu Bořeně do kraje vyvolává (a je-li tam člověk na Velký pátek, pak obzvlášť) myšlenky na to, že vést státní politiku znamená určovat hodnoty, že je nepřijatelné a nemorální říkat, že něco někde musíme zničit, abychom se jinde (ale kde?) měli (ale kdo?) dobře. Slyšíme-li takovou rétoriku, je třeba mít se na pozoru. O krajině jako hodnotě můžeme svobodně točit televizní pořady a psát články, ale jinak tohle téma pomalu vymizelo. Nebo… jak to říci… nějak se zprivatizovalo, jak ukáže následující příhoda:

Později o Velikonocích jsem byla v Hranicích u Aše, kde místní skupina lidí sepisuje petici proti dvěma větrným elektrárnám, které tam kdosi nově postavil na kopci u hraničního přechodu do Německa. Že ničí krajinný ráz a sviští a jednomu hospodáři plaší stádo. Ten protest je málo platný, vrtule už stojí a mají všechna povolení. Stádo si nejspíš zvykne na neznámý objekt v krajině. Podobných vrtulí se na německé straně točí celý les, krajina přece nezná hranice, vidět jsou k nám stejně, jako ty naše k nim, krajinný ráz toho místa je těmi německými vrtulemi už dobrých deset let určen. Pokud to tam neznáte, na rozdíl od krajiny kolem Bíliny, která je výrazně dramatická, tahle krajina Smrčin je melancholická: nevysoké hory, hluboký les, táhlé pastviny a údolí.

Zkoumala jsem na procházce, jak moc ty vrtule v krajině vadí, a napadlo mě při tom, že na místě povrchového dolu se žádné stádo nepase, ba ani v areálu tepelné elektrárny. Hluk silnice, nákladních vlaků a jakéhosi kontinuálního bzučení drátů jsme si na Bořeni nahráli – kmitočtová čára ukazuje na vrcholu takové hodnoty, jako když člověk normálně nahlas mluví. Což je dost, když je to pořád.

Vrtule sviští. Abychom se měli dobře, potřebujeme průmysl a průmysl potřebuje elektřinu a proto musíme mít elektrárny, a když už stojí, chceme v nich spálit i to uhlí, které ještě zbylo, a budou pracovní příležitosti a obnovitelné zdroje to nespasí… a možná se nemusíme mít tak dobře. Stejně se v tom blahobytu bavíme hlavně o sociálních problémech.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

Zase jinak. Čtvrtek, 19.Dubna 2012, 13:01:46

Oproti autorce v tom kraji nežiji, ale na vrchol Bořeně jsem se, při návštěvě onoho regionu už v dobách nadvlády nomenklatury KSČ podíval, dokonce tam vyjel na kole. Jako technik mám samozřejmě nejen jiný pohled na krajinu, ba dokonce i na průmyslové stavby, ale především se nedívám na činy minulosti okem dneška. Zato se na současnost umím dívat okem vzdálené budoucnosti. Jako havíř jsem tady na Ostravsku ve svém mládí přispíval ku příkladu k nasypávání hald, strašnému to ničení tehdejší přírody. A zrovna před několik dny jsem si na jednu takovou, již třicet let opuštěnou vyšlapal, protože je fakticky „technickou památkou“ na turistické naučné stezce Ostravy. A ejhle, nebyl jsem tam sám, ale i páry mladých ve věku mých vnoučat, držících se za ruce a dívajících se na město pod sebou. Již jako důlní inženýr jsem byl vychováván tak, že sice svou činností značně poškodím přírodu, ale jakmile ložisko vytěžím, budou stačit dvě generace a příroda milosrdně naši devastační činnost zahladí, pokud budeme samozřejmě dodržovat určitá základní pravidla, ve kterých nás naši profesoři vyučili.
Osobně celý život chodím do přírody. Neznám většího devastátora lesů než lesáky. A stejně stačí několik let, aby si příroda s následky pohybu přetěžké mechanizace poradila. Mám rád ochránce přírody, i ty radikální až demagogické. Jsou potřební, abychom my technici, neztratili kontrolu nad sebou. Ale nějak se mi zajídá fňukání nad současností, která stejně jednou musí pominout. Kdybychom k sobě byli poctiví, tak bychom uznali, že v naší současné krajině už jen kovaný odborník kupříkladu najde jakési doklady dávné důlní činnosti a já všem garantuji, že za sto let budou lidé velice rádi užívat přírody tam, kde dneska řvou velkorypadla, hučí pásy a zapáchají před sto lety podzemním způsobem špatně vytěžené zásoby uhlí. Osobně vůbec nevěřím bojovníkům za přírodu, kteří mají auta, dokonce terénní a nejen jedno dneska, dva byty, jeden někde v chatě pod horami a kupříkladu jezdí i třikrát do roka na dovolenou na druhou stranu Zeměkoule.

Miroslav Novák - Praha 9

Nechci rušit tu vzácnou chvilku romantického rozjímání Čtvrtek, 19.Dubna 2012, 21:34:10

(v tomto týdnu obzvlášť), ale nějak mě napadlo, že tenkrát, po roce 1945, nikdo neuměl ty nádherné větrné elektrárny postavit. A uhlí bylo potřeba, aby lidé a národní podniky měli dost elektřiny k budování šťastných zítřků. A nějaká ta devastace krajiny byla zcela zanedbatelná proti (tenkrát) nedávnému bombardování. Dnes to vidíme jinak, stejně jako jiné věci, a proto se bohužel historie musí opakovat...

Alena Zemančíková - redaktorka Č.rozhlasu

Pátek, 20.Dubna 2012, 12:16:57

Milí pánové technici,
rozhodně nechci fňukat nad dneškem, a už vůbec ne v kraji kolem Bíliny, kde to _ a to taky píšu - vypadalo mnohem hůř. Člověk zřetelně vidí, že příroda si pomůže, je dokonce zajímavé to pozorovat a vím i o případu, kdy kdosi v Německu koupil pozemek s vytěženým dolem, aby zabránil jeho rekultivaci, protože těžbou vznikla situace podobná pozdní době ledové ( za přesnost neručím), kde je možné v jakýchsi "laboratorních" podmínkách pozorovat dávné přírodní děje.
Větší obavu než o přírodu mám vlastně o kulturu - tahle krajina byla krajinou Goethovou, mnohokrát tu byl a docela podrobně ji zaznamenal i v deníku i v různých svých dílech. Je to skutečně jedinečný kus země a byl příjemný k životu. To všechno zrovna v Severních Čechách naprosto skončilo, úplně se ztratila paměť a pokud se na něčem dnes buduje krajinný rozvoj, je to spíš na příležitostech ke sportu. Jednou z velkých kulturních katastrof je likvidace dvojjazyčnosti, na níž se podílely oba národy. K něčemu takovému třeba ve dvojjazyčném a také průmyslovém Sársku nebo Alsasku přece jenom nedošlo. A hrozná militarizace toho kraje - vždyť opravud všude byla kasárna.
Kulturní úpadek jde ruku v ruce s úpadkem sociálním, s nímž zrovna v Severních Čechách společnost od té doby zápolí - a toho boje zneužívají ( jak je to vlastně možné?) bizarní figury pravicové politiky jako je teplický primátor a senátor Kubera nebo rasističtí populisté jako chomutovská primátorka Řápková.
letos se dožívá 80 let Vladímír Páral, který to ve svých nejlepších knihách docela krutě vylíčil - ale nemá následovníka ( a sám jako spisovatel vyhlasl), dnešní severočeští autoři bloudí po německých hřbitovech a současnost nedovedou vystihnout, ani se o to nepokoušejí. Ostatně i já mám problém s tím, jak to všechno, co tam bobtná a doutná, pojmenovat, těcho pár řádek píšu už hodinu.
Když o celé věci přemýšlím, vychází mi z toho vždycky znovu , že neurvalý zásah do přírodních poměrů s sebou nese i zásah do poměrů společenských a je pak hrozně těžké chtít od takto poničené společnosti, aby našla smysl a pozitivní vizi budoucnosti. Což Páral, upřímně řečeno, předpověděl. Příroda se vzpamatuje mnohem dříve než společnost, která ke svému životu nepotřebuje jenom jídlo a teplo a tyhle základní potřeby, ale také nějaké duchovní hodnoty. O ty to máme těžší.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.