Bořeň
Alena ZemančíkováJe nepřijatelné a nemorální říkat, že něco někde musíme zničit, abychom se jinde měli dobře. Slyšíme-li takovou rétoriku, je třeba mít se na pozoru.
Bořeň (539 m.n.m.) je fantastický skalnatý útvar poblíž Bíliny, černý znělcový suk, tyčící se jako mamut nad krajinou. Tuhle nádhernou horu obdivovali Goethe i Alexander Humboldt.
Když jsme v osmdesátých letech dvacátého století do její blízkosti jezdili navštěvovat chov koní ve Svinčicích, byla jsem vždy znovu šokovaná těmi rozpory: idyla Českého Středohoří s pastvinami, obrovitými (byť poničenými, ale to bylo tehdy všechno) statky v úpatí kopců, rozkvetlá milióny ovocných stromů (včetně těch planých špendlíků a trnek a hlohů, šípků a všeho toho rostlinstva z čeledi růžovitých, kterým se tak dobře daří na sopečné půdě). Sem tam v boku kopce lom. Pak něco úplně jiného: trať, obloha zadrátovaná od elektrárny k elektrárně. Řeka Bílina, černá a smrdutá stoka. Samo město — nebo města, v okolí tak vypadala všechna — centrum otřískané, všude kolem paneláková sídliště. Od města k městu jáma povrchového hnědouhelného dolu. Všude stála kasárna. A nad tou scenérií pravidelně kroužilo rogalo. Byl to obrázek jako z dětské knížky, mohl se jmenovat třeba „Socialistický rozvoj krajiny“.
Tehdy jsme na Bořeň nevystoupili, ta hora mi připadala jako nějaký démon zla, krčící se nad krajem, připravený kdykoli skočit a vyrvat něco ze země, někam jinam to vyplivnout, zlovolnou tlapou něco zbořit a kamsi jinam plesknout trosky, drápy vydrápnout další dráhy, strouhy a dráty. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že by se na horu dalo vylézt, byla mi odporná.
Osobně celý život chodím do přírody. Neznám většího devastátora lesů než lesáky. A stejně stačí několik let, aby si příroda s následky pohybu přetěžké mechanizace poradila. Mám rád ochránce přírody, i ty radikální až demagogické. Jsou potřební, abychom my technici, neztratili kontrolu nad sebou. Ale nějak se mi zajídá fňukání nad současností, která stejně jednou musí pominout. Kdybychom k sobě byli poctiví, tak bychom uznali, že v naší současné krajině už jen kovaný odborník kupříkladu najde jakési doklady dávné důlní činnosti a já všem garantuji, že za sto let budou lidé velice rádi užívat přírody tam, kde dneska řvou velkorypadla, hučí pásy a zapáchají před sto lety podzemním způsobem špatně vytěžené zásoby uhlí. Osobně vůbec nevěřím bojovníkům za přírodu, kteří mají auta, dokonce terénní a nejen jedno dneska, dva byty, jeden někde v chatě pod horami a kupříkladu jezdí i třikrát do roka na dovolenou na druhou stranu Zeměkoule.
rozhodně nechci fňukat nad dneškem, a už vůbec ne v kraji kolem Bíliny, kde to _ a to taky píšu - vypadalo mnohem hůř. Člověk zřetelně vidí, že příroda si pomůže, je dokonce zajímavé to pozorovat a vím i o případu, kdy kdosi v Německu koupil pozemek s vytěženým dolem, aby zabránil jeho rekultivaci, protože těžbou vznikla situace podobná pozdní době ledové ( za přesnost neručím), kde je možné v jakýchsi "laboratorních" podmínkách pozorovat dávné přírodní děje.
Větší obavu než o přírodu mám vlastně o kulturu - tahle krajina byla krajinou Goethovou, mnohokrát tu byl a docela podrobně ji zaznamenal i v deníku i v různých svých dílech. Je to skutečně jedinečný kus země a byl příjemný k životu. To všechno zrovna v Severních Čechách naprosto skončilo, úplně se ztratila paměť a pokud se na něčem dnes buduje krajinný rozvoj, je to spíš na příležitostech ke sportu. Jednou z velkých kulturních katastrof je likvidace dvojjazyčnosti, na níž se podílely oba národy. K něčemu takovému třeba ve dvojjazyčném a také průmyslovém Sársku nebo Alsasku přece jenom nedošlo. A hrozná militarizace toho kraje - vždyť opravud všude byla kasárna.
Kulturní úpadek jde ruku v ruce s úpadkem sociálním, s nímž zrovna v Severních Čechách společnost od té doby zápolí - a toho boje zneužívají ( jak je to vlastně možné?) bizarní figury pravicové politiky jako je teplický primátor a senátor Kubera nebo rasističtí populisté jako chomutovská primátorka Řápková.
letos se dožívá 80 let Vladímír Páral, který to ve svých nejlepších knihách docela krutě vylíčil - ale nemá následovníka ( a sám jako spisovatel vyhlasl), dnešní severočeští autoři bloudí po německých hřbitovech a současnost nedovedou vystihnout, ani se o to nepokoušejí. Ostatně i já mám problém s tím, jak to všechno, co tam bobtná a doutná, pojmenovat, těcho pár řádek píšu už hodinu.
Když o celé věci přemýšlím, vychází mi z toho vždycky znovu , že neurvalý zásah do přírodních poměrů s sebou nese i zásah do poměrů společenských a je pak hrozně těžké chtít od takto poničené společnosti, aby našla smysl a pozitivní vizi budoucnosti. Což Páral, upřímně řečeno, předpověděl. Příroda se vzpamatuje mnohem dříve než společnost, která ke svému životu nepotřebuje jenom jídlo a teplo a tyhle základní potřeby, ale také nějaké duchovní hodnoty. O ty to máme těžší.