V Třebíči se mi dostaly do rukou Horácké noviny. Představují se jako List západní Moravy, vycházejí dvakrát v týdnu a vydává je Yashica, s.r.o. Konkurují tedy tzv. regionálním novinám, které vydává Vltava—Press jako deníky v okresních mutacích, například jako Jihlavský deník. V Horáckých novinách mě zaujaly dva články.

Jeden s titulkem „Nečekané setkání na zasněžených pláních“. Je o ženě, která od května minulého roku putuje ze Slovenska s koněm na protest proti pracovním podmínkám, jež ji vypudily z práce, a proti sociální politice. Její kůň se jmenuje Goran a na jeho hřbetě se neveze ona, Oľga, ale jeho žrádlo, hlavně voda. Přespávají v lese, ona ve stanu. Jejich cílem je Písek, kde žijí příbuzní, a kde, jak doufá, najde také práci: „Celý život jsem dřela jako kůň a nikam jsem nešla. Dovolené jsem trávila v druhé práci a naháněla peníze. Kašlat na to. Za pár šupů makat nebudu. Teď jsem bez práce, tak jdeme.“ K tomu Horácké noviny dodávají: „Možná že podobných poutníků za prací budeme potkávat stále více. Zachovat si rovnou páteř a důstojnost je někdy velmi těžké a ne každý to dokáže. Dny se prodlužují, jaro je na spadnutí a s ním i nová naděje.“

Snad jedině sociálními ohledy je člověk schopen omluvit postoj Vladimíra Černého, starosty Rouchovan (nedaleko od Dukovan), který se obává, že ministr průmyslu Martin Kuba jako Jihočech nadržuje Temelínu a nepřeje Dukovanům. Co jim nepřeje? Nepřeje jim dostavbu nového jaderného bloku. Tak stojí v glose nazvané Ministerské přemety Dukovany spíše děsí. Ten starosta se prostě bojí, že když se bude rozšiřovat Temelín, nedojde na Dukovany. Obává se, že ministr Kuba sice slíbil předložit energetickou koncepci státu, v níž Dukovany „mají posílit“, ale co když to nedodrží?

Co se ve společnosti tak změnilo od osmdesátých let minulého století, kdy většina lidí — a často to byli sami komunističtí funkcionáři — výstavbu jaderné elektrárny Temelín v skrytu odmítala. A to ještě nebyly zkušenosti s Černobylem, natož s Fukušimou. Kam nás to ten převrat převrátil? Žili-li jsme tehdy na úkor budoucnosti, jak žijeme dnes?

Jako bychom o budoucnosti ztratili iluzí a žili na jakýsi překlenovací úvěr s vědomím oddalovaného bankrotu. Jinak energetickou politiku státu nelze pochopit: Většina z nás vyměnila doma žárovky za úsporné, přestali jsme topit elektřinou, zahříváme se více pohledem na plameny v kamnech na dřevo než jejich teplem - a přesto se žádá prolomení těžebních limitů hnědého uhlí, dostavba Temelína a rozšíření Dukovan, přesto nás straší výpadkem celé elektrické sítě a přesvědčují nás o nutnosti budovat nové liniové rozvody vysokého napětí v délce stovek kilometrů. Průmyslová výroba se snižuje, lidé se propouštějí z práce, vlaků hnaných elektřinou jezdí méně, také metro bude prodlužovat intervaly, elektřina se zdražuje — a přesto její spotřeba stále vzrůstá?

Rozumíte tomu někdo? Je to vůbec možné? Není to nakonec tím, že elektřina začíná víc sloužit nějakým robotům než člověku? Že roboti se budou radovat, elektřinou se opíjet, a člověk ponese strašlivé důsledky jejich bakchanálií — bourání kulturní krajiny, kam s vyhořelým jaderným palivem, naše bude odpovědnost za bezpečnost provozu jaderných elektráren, my budeme dýchat exhalace z tepelných elektráren, dívat se na zadrátovanou krajinu - a roboti, jimž je skutečné národohospodářství úplně jedno a o nějakých kulturních či estetických hodnotách nemají ani ánung, tak ti se budou mít stále lépe a nic jim nebude vadit? Proč? Copak jim musíme tak podléhat? Ať se ke každé spotřebované kilowattě váže náležitý díl důstojné lidské práce, protože k tomu byla elektřina do průmyslu zavedena — jako pomocník, s prominutím, dělníků, rolníků a pracující inteligence.

Strávil jsem většinu zimních sobot a nedělí dřevorubectvím, koupil si na štípání nový kalač. V lampách mám nízkorozpočtové nedomrlé elektrické světlo o jasu dvou petrolejek. Přemýšlím nad cirkulárkou, kterou by v kole hnaly naše tři líné kočky. Takže odmítám dostavbu Temelína. Odmítám rozšíření Dukovan, prolomení těžebních limitů, odmítám vůbec číst články nazvané Těžaři by rádi nové doly. Nic. Končí má důvěra ve schopnost energetiků vytvořit takovou energetickou koncepci, která by vedla k hospodárnosti, nemrhala neobnovitelnými přírodními zdroji, lidským zdravím; pro niž by výroba a distribuce elektřiny nevedla k zotročení člověka roboty, ale k podpoře lidské činorodosti, vzdělání, rozvoji vědy a kultury.

Situace, kdy se člověk na jedné straně od zdrojů elektřiny musí odpojovat, reostatem tlumit své zájmy a skromné elektrické vášně, a na druhé straně musí kvůli výrobě elektřiny čelit exploataci přírodního bohatství, je nejen lidsky nedůstojná, ale svědčí o tom, že nad vysokým elektrickým napětím buď ztrácíme vládu, a elektrická síť, zvyšujíc napětí stupňuje podmínky, za nichž je ochotna nám ještě sloužit, nebo je již dávno chorá, nevýkonná a většinu vysoké elektřiny spotřebovává sama, aby se zachovala při životě, a do našich domovů mohla dodávat alespoň dosti předražené napětí nižší než nízké.

Možná jsem první, koho napadá, že bohatým už od dob Edisona elektřina slouží, kdežto chudé zotročuje, hrozí jim blickoutem, a Křižík ani GOELRO proti tomu mnoho nezmohli. Kalač do rukou!