Ve srovnání s psími kusy, které předvádí koalice ODS, TOP 09 a VV, jsou diskuse, jimiž žije česká sociální demokracie, mdlým odvarem. Přesto by neměly být přehlíženy či dokonce utlumovány. Dnes je na ně ještě čas. Až ČSSD převezme vládní otěže, nebude vědět, kam dřív skočit, a na úvahy o demokracii a čistotě procedur příliš prostoru nezbude.

V únoru spatřila světlo světa výzva k oživení sociální demokracie. Její autoři, Jakub Landovský, Lukáš Rázl, Jiří Dienstbier, Michal Sojka a Michaela Marksová, se sice obraceli čistě na pražskou členskou základnu, poněvadž situace v hlavním městě je nanejvýš kritická, nicméně ohlasy začaly putovat z celé republiky.

Text výzvy (www.zivasocdem.cz) se staví proti oligarchizaci sociální demokracie, kuloární politice, obcházení řadových (leckdy mlčících) členů. Brzy se ukázalo, že podobný pocit se vyskytuje i na Pardubicku, Olomoucku, ve středních Čechách… V některých krajích chybí invence, jinde nadbývá funkcionářské bratrstvo. Kandidátní listiny, například do krajských voleb, jsou sestavovány podle formálních pravidel, leč nesou obtisk handlů mezi okresy, různými náčelníky a exponenty lokálních lobby.

ČSSD prodělává nemoc typickou pro partaje, jež jsou na jedné straně programově i procentuálně silné, „všelidové“, ale na druhé straně trpí nízkým počtem členů. Pak se snadno může stát, že se jich zmocní různé vlivové skupiny. Pro obchodníky s politikou není obtížné naložit autobus svých zaměstnanců nebo zaplatit skupinu studentů či bezdomovců a povolat je — coby čerstvé členy - k různým typům vnitrostranických voleb. Zákulisní hybatelé jsou spokojeni, volič většinou nic nepozná (program je více méně hájen) a zapláčou leda poctivci, které do politiky přitáhly ideje a hodnoty.

Iniciátoři „oživení“ pražské sociální demokracie, na něž se postupně nabalují noví a noví sympatizanti, mezitím načrtli několik cest ven z krize. Patří k nim nízký klíč pro výběr delegátů místních organizací na obvodní konference a obvodních organizací na krajské konference, například jedna ku pěti. Čím více členů se vrcholných stranických akcí zúčastní, tím méně pravděpodobná je manipulace volitelskou masou. Dalším námětem je povinná účast kandidátů na partajní posty na o stupeň nižších shromážděních (obvodů, resp. místních organizací). Princip je jasný: kdo chce funkci, musí představit sebe i své záměry.

Fantazii lze ale nechat pracovat i dál. Proč třeba časem nezavést otevřené primárky, které by k sestavování kandidátek přizvaly i registrované nečleny strany? Předpokládám, že podnětných návrhů (ne vždy originálních, vždyť občas se stačí jen inspirovat v zahraničí) se u Jiřího Dienstbiera, který zastává i oficiální roli místopředsedy ČSSD pověřeného přípravou změn stanov, schází víc než dost.

Podstatné je, aby demokratické politické strany, tedy i ČSSD, stály na lidech činorodých, iniciativních, nikoli frustrovaných, znechucených bahenní vnitropartajní atmosférou. To je zájem celé společnosti, proto je o podobných tématech vhodné hovořit veřejně, nejen za zdmi stranických sekretariátů. Když Ústavní soud na pozadí nakupování voličských hlasů v Krupce deklaroval zásadu, že vnitřní život politických stran je věcí veřejnou (a soudní proces s „majitelem“ Věcí veřejných Vítem Bártou to jen dokresluje) a interní mechanismy mohou podléhat soudnímu přezkumu, jednoznačně napomohl snahám o ozdravení politických subjektů a očištění demokratických mechanismů od všelijakých nánosů rzi.

Jak upozornil politolog Milan Znoj, „ČSSD zdaleka není jediná strana, která se musí potýkat s oslabením vnitřní demokracie. Tato slabost postihuje masové strany v současných demokraciích všeobecně a bohužel platí nebezpečná politická úměra: Jak slábnou strany v kolenou, tak se posiluje svéhlavost a namyšlenost jejich elit. Pokud ČSSD začne hledat lék na tuto atrofii stranické politiky, ocení to nejen straníci, ale také další občané, které jinak odcizuje od politiky právě znechucení z chování svéhlavých a namyšlených elit.“

Ony „svéhlavé elity“ či oligarchické party jsou na koni zpravidla v době, kdy se strana může podílet na exekutivě — ať už na úrovni celorepublikové, krajské, nebo komunální. Z tohoto hlediska je zkušenost pražské ČSSD mimořádně cenná.

Sociální demokracie tře od svého obnovení v hlavním městě bídu s nouzí a na úspěchy socialistů v Berlíně, Vídni, Paříži či čerstvě Bratislavě pouze smutně kouká. Bídu s nouzí však léta netřou pražské stranické špičky. Přes slabé postavení u voličů v metropoli si jejich prostřednictvím levice v nedávné minulosti užívala jak roli koaličního partnera (po boku ODS), tak opozice „oposmluvního“ typu — řídící klíčové výbory zastupitelstva. Pro další volební výsledky z toho nic ČSSD nevytěžila, důvěra občanů v ni kladená nevzrostla. Pokud tedy někdo něco získal, mohli to být leda partajní funkcionáři.

Získali? Nezískali? Přinejmenším v orgánech městských firem byli placeni bohatě. Někteří natolik, že mohli štědře přispívat do stranické kasy, a to i prostřednictvím darů rozepsaných na další osoby. Patrně si i lebedili mezi metropolitními kmotry. Dlouholetý šéf pražské ČSSD Petr Hulinský vzešel z „revíru“ Tomáše Hrdličky (Praha 10), jeho jméno se objevilo i v odposleších Bémova dvojčete Romana „Mazánka“ Janouška.

Není proto náhodou, že ti, co reprezentovali ČSSD v Praze doposud (případně ji ještě reprezentují v koalicích na úrovni městských částí), žádné změny ve fungování strany neprosazují. Vždyť zatím vše klapalo: jedněch výhod si užívali oni, dalších pak lidé na ně osobně navázaní.

Jenže doba se pohnula — a s ní i politické reálie. Sázka z roku 2010 na koalici se Štastného a Svobodou ODS se ukázala jako zásadní politická chyba. (Naštěstí i v jejím rámci se několik kroků ČSSD povedlo, například v oblasti kultury či sociální politiky.) Místo u prostřeného stolu nakonec skončila ČSSD na pomyslné ulici, naprosto bez ničeho, a Praze vládne ODS s TOP 09. Teď se sociální demokracie v hlavním městě učí roli opravdové opozice. Je správně, že tepe žonglování s pražskými nemocnicemi či dopravním podnikem (kde donedávna sama hrála významnou roli). A i když z nápadu vyzvat TOP 09 k opuštění koalice s ODS, poté co se v plné parádě provalila Bémova aféra, byla cítit zhrzená láska, jedovatost, účelovost a kdo ví co ještě, šlo o legitimní krok sebevědomé opozice.

Na co by si ale měla ČSSD dávat pozor, je tesknění po „starých dobrých časech“. Někdejší první náměstek primátora a horký uchazeč o post předsedy pražské soc.dem. po Petru Hulinském Karel Březina 20. března v Hospodářských novinách bezmála s lítostivou slzou v oku zavzpomínal na politickou kulturu v Bémově éře. „Vládnutí této koalice je v otázce politické kultury mnohem horší,“ pravil a vysvětlil: „V době, kdy měla ODS jasnou převahu v zastupitelstvu, byl v městské radě zástupce zelených a evropských demokratů. My měli předsedu finančního výboru, komunisté zase kontrolního. To byla kultura za Pavla Béma.“ Zklamaný Karel Březina bohužel nezauvažoval nad rozdílem mezi „kontrolou“ a „uplácením“ či „spoluviníctvím“. Ani nezmínil předražené veřejné zakázky, které byly realizovány i během sociálnědemokratického předsedání finančnímu výboru a komunistického předsedání kontrolnímu výboru. Prokázal zkrátka, že politickou kulturu vnímá velmi úzce, ba že „Kolibříka“ Béma má za mnohem zodpovědnějšího správce města než dnešní radní. Ale budiž, to je věc osobního vkusu…

Klíčové však je, jak se ČSSD připraví do budoucna. Co nabídne pražským voličům, jak k nim nalezne cestu. Návnada, jakou byl posledně Jiří Dienstbier na čele komunální kandidátky, už příště nepostačí. Ruku v ruce s tímto přemýšlením ale musí jít také promazání vnitrostranického demokratického soukolí, tak aby dokázalo produkovat ty nejlepší, nejpoctivější, nejzodpovědnější kandidáty, kteří se budou těšit autoritě přirozené, nikoli klientelisticky obstarané.

Tudy vede cesta ke vzkříšení sociální demokracie v metropoli, potažmo k tomu nejdůležitějšímu - důvěře Pražanů. A v tom lze též najít inspiraci pro další regiony, kde se ČSSD potýká s těžkopádností, vyprázdněnou demokratičností či rovnou zhoubnou oligarchizací. Ačkoli důvěra lidí v politiku a politické strany setrvale klesá, lze ještě zatáhnout za záchrannou brzdu a ukázat zastupitelskou demokracii v lepším světle.

O tom, „Proč ČSSD kulhá na Prahu“, budeme debatovat na půdě pražské Masarykovy demokratické akademie ve Steinerově sále Lidového domu (Hybernská 7, Praha 1) ve středu 18. dubna od 17 hodin — spolu s politologem Janem Burešem, zastupitelem Jiřím Dienstbierem a předsedou klubu zastupitelů ČSSD v Praze Petrem Dolínkem. Více na www.masarykovaakademie.cz