Dienstbier, nebo Hulinský?

Lukáš Jelínek

Když Jiří Dienstbier kritizuje Petra Hulinského, hovoří o hyenismu a o provinění nikoli proti zákonu, nýbrž proti morálce. Bude zajímavé sledovat, jak s těmito kategoriemi naloží další čelní sociální demokraté.

Odpověď na otázku položenou v titulku může většině čtenářů připadat snadná: Jistěže Dienstbier! Copak je Hulinský oblíbencem veřejného mínění? Copak Hulinský dokáže získávat ČSSD v Praze voličské hlasy — tedy alespoň srovnatelně s Dienstbierem?

Jenže tak snadné to zase není. Možná nás o tom přesvědčí výstupy z nadcházejícího pátečního jednání politického grémia ČSSD. Jiří Dienstbier svoje tažení proti Petru Hulinskému, kterému by nejraději ukončil členství v sociální demokracii, postavil jako „buď-anebo“, jiná volba zkrátka není. Žádné stranické špičky ale nemají rády takto eskalované spory. Přesto doufejme, že z Lidového domu jednoznačně zazní: Dienstbier!

V listopadu 2010 nastolil Jan Štern v Deníku Referendum (s odvoláním na dřívější úvahu Jakuba Patočky) volbu „Kohák, nebo Hulinský?“. Od té doby se ale dlouholetému šéfovi ČSSD v Praze Petru Hulinskému zrodil nebezpečnější protipól než poctivý levicový filozof. Jiří Dienstbier, odstavený lídr pro komunální volby 2010, přes slabou pozici v Praze získal výraznou podporu mezi členy sociální demokracie napříč republikou a letos na jaře se stal nezvykle hladce místopředsedou ČSSD. Paralelně s tím vybojoval po svém zesnulém otci v přímé volbě senátorský mandát na Kladensku. O nějaký čas později jej Bohuslav Sobotka povolal do funkce stínového ministra spravedlnosti. Na podzim vylétl Dienstbier na čelo žebříčku popularity českých politiků.

Kdo jiný by tedy měl být alternativou sociálně demokratického klientelismu a zápecnictví?

Sotva přitom může někdo Dienstbierovi vyčítat, že jako spousta jiných populárních politiků před ním plachtí po větru voličských nálad. Když se sestavovala koalice ODS a ČSSD v Praze, byl první, kdo se od ní distancoval a coby jediný oranžový zastupitel nepodepsal koaliční smlouvu. Pokud si tímto získal sympatie středových a pravicových „neódeesáckých“ voličů, tak je mohl později naleptat svým nesouhlasem s antikomunistickým tažením vládní koalice, například ostrou kritikou zákona oceňujícího tzv. třetí odboj. Není ostatně žádným tajemstvím, že Dienstbier jako jeden z mála čelných sociálních demokratů neodmítá spolupráci s KSČM na centrální úrovni. Je zkrátka dost důvodů, aby si pohněval voliče nalevo i napravo. Přesto si svoji oblibu drží.

Na otázku „čím“ je odpověď prostá: autenticitou svých postojů. Dienstbier nechytračí, nehraje zákulisní hry, říká, co si myslí. Navíc veřejně. Řada jiných sociálních demokratů sice také v duchu hesla „Mluvte nám do toho!“ volá po otevřenosti stranické politiky, leč když jde do tuhého, melou cosi o tom, že špinavé prádlo se má prát doma. Jako by právě toto nebylo jednou z příčin úpadku důvěry občanů v politiku, politiky a politické strany. Lidé už mají dost uzavřených schůzí a kuloárních kšeftů. Partaje to sice můžou bagatelizovat a  přehlížet, jenže se jim to dříve nebo později vrátí v úbytku příznivců.

Dienstbier neudělal nic jiného, než že zareagoval na slova vážených — a odvážně vybraných - hostů programové konference ČSSD, kteří v půli listopadu z pódia pražského hotelu Olympik vybízeli: Zbavte se svých korupčníků! Ukázal tedy na Petra Hulinského. Ne jako na korupčníka (tato trestněprávní kategorie tradičně trpí absencí jasných důkazů), ale jako na ztělesnění klientelistické politiky ČSSD v Praze.

Hulinského „morální“ obžalobu však Dienstbier nesepsal na základě omletých indicií. Nepřevyprávěl dávné historky o účelovém náboru členů sociální demokracie mezi zaměstnanci Hulinského bezpečnostní agentury. Nepřipomněl, že Hulinský vzešel z močálu pražské politiky — Prahy 10 - se šedou (vlastně modrou) eminencí Tomášem Hrdličkou. Neargumentoval úzkými velkokoaličními vztahy, které Petr Hulinský (svého času náměstek primátora, pak — mimo jiné i v dobách magistrátní opozice — předseda finančního výboru zastupitelstva) má s pražskou ODS, zejména s jejím křídlem ztělesňovaným pány Bémem, Blažkem, Richterem, Šťastným… A neopřel se ani do obsazování orgánů městských firem politiky, přestože s klientelismem souvisí neobyčejně úzce a mnozí si z něj udělali soukromý zlatý důl.

Místo toho všeho položil Dienstbier na stůl případ financování organizací tzv. spastiků (lidí, převážně sportovců, s ochrnutým svalstvem). Již počátkem listopadu MF Dnes napsala, že městské firmy, zejména Pražská energetika, kde je Hulinský šéfem dozorčí rady, finančně podporují nejen Českou federaci Spastic Handicap, ale i dvě příbuzně pojmenované společnosti. První je Spastic Handicap, a.s., kterou založil Hulinského dvorní právník Marian Čalfa, druhou pak Spastic Handicap Agency, s.r.o., jejíž jednatelkou je Hulinského poslanecká asistentka Vladimíra Víšková. V tomto propojení vidí Jiří Dienstbier zásadní etický problém. Podobný pohled zaujal Nadační fond proti korupci, jenž na Hulinského podal trestní oznámení, ale též zastupitelé za TOP 09, kteří se rozhodli prošetřit toky peněz od města a městských firem ke spastikům.

Aby toho nebylo málo, připomněla 25.11. MF Dnes, že Pražská energetika od roku 2004 posílá sto až tři sta tisíc ročně do Nadačního fondu Pomocná ruka (ten se stará o postižené děti, sportovce a přispívá i České federaci Spastic Handicap), který založil Hulinského známý z Prahy 10 Jiří Pešta právě v roce 2004 a jehož revizorem je dlouholetý Hulinského blízký spolupracovník Karel Klíma.

Petr Hulinský se ale dočkal i zastání. Postavilo se za něj třináct sociálně demokratických starostů a vicestarostů z pražských městských částí. V prohlášení, které podle jednoho ze signatářů, Štěpána Stupčuka, vzešlo ze zasedání mimořádného krajského výkonného výboru ČSSD a jehož autorství je připisováno starostovi Prahy 12 Františku Adámkovi, se mj. píše: „Absolutně nechápeme, z jakého důvodu Jiří Dienstbier vytváří morální imperativ. Odmítáme, aby kdokoliv v této rozjitřené době vytvářel jakékoliv rozbroje v sociální demokracii. Naopak potřebujeme mít klidnou mysl na práci, kterou konáme ve prospěch občanů a voličů, jimž jsme společně odpovědni.“ Pod textem nápadně připomínajícím dopis 99 Pragováků z července 1968 jsou podle serveru Česká pozice podepsáni například předseda dozorčí rady Pražská teplárenská Holding, člen představenstva téže firmy, předseda dozorčí rady firmy SNEO, člen dozorčí rady Pražských služeb, místopředseda představenstva společnosti Pitná voda Káraný, předsedkyně dozorčí rady Trade Centre Praha, předseda představenstva společnosti Rozvojové projekty Praha nebo místopředseda představenstva Jihoměstské majetkové…

Je ale na druhou stranu sympatické, že signatáři prohlášení jdou veřejně s kůží na trh. Jejich podpora Hulinskému je mnohem korektnější, než fámy, které se pražskou sociální demokracií šíří podloudně. Například že Dienstbier je součástí spiknutí organizovaného Miroslavem Kalouskem nebo že Dienstbierovým senátorským asistentem je předseda zelených Ondřej Liška. Zato reálně leží na stole trestní oznámení na Dienstbiera, které podal bývalý majitel FC Bohemians Praha Michal Vejsada kvůli prodeji fotbalisty Jana Morávka.

Když Dienstbier kritizuje Hulinského, hovoří o hyenismu a o provinění nikoli proti zákonu, nýbrž proti morálce. Bude zajímavé sledovat, jak s těmito kategoriemi naloží další čelní sociální demokraté.

Mohou se tvářit, že Hulinský je jejich spolehlivý kolega, který nikdy neměl s amorálním či klientelistickým jednáním nic společného. Leč tím si snadno vykoledují posměch médií a veřejného mínění. Sotva si v době, kdy ČSSD právem tepe prohnilost ODS a dalších stran vládní koalice, představit něco méně příjemného.

Možná ale také konstatují, že ačkoli v konkrétní kauze přímé důkazy proti Hulinskému scházejí a pozastavení členství z důvodu „jednání zpochybňujícího úsilí ČSSD při plnění programu“ by bylo ošemetné, v obecné rovině preferují jiný způsob politiky a veřejného počínání vrcholných reprezentantů ČSSD. Navrch mohou přihodit zmínku o škodlivosti letité provázanosti pražské ČSSD s pražskou ODS a o sázce na špatného, věrolomného partnera po komunálních volbách 2010. Občanští demokraté, spojenectví s nimiž učinilo z ČSSD v očích mnohých černou ovci, se demokratům sociálním „odvděčili“ potupným vypovězením koaliční smlouvy a blížícím se vyhazovem z orgánů městských firem. Tímto výkladem by celostátní sociálně demokratičtí lídři doplnili vlnu zvedající se na Dienstbierovu podporu mezi řadovými členy ČSSD, kteří z partajní legitimace netěží a těžit nechtějí.

Úplně nejnešťastnější by pak bylo alibistické vyčkávání na okamžik, kdy Petra Hulinského politicky „sejme“ někdo jiný — třeba nějaký přelétavý ptáček z jeho nejbližšího okolí, jenž se bude chtít citlivými informacemi zavděčit příštím pražským sociálně demokratickým náčelníkům. Také mazaní novináři už pro podobné sojky práskačky chystají chutný lůj.

Jiří Dienstbier postavil své kolegy před rozhodnutí, které dosud hrozilo jen vzdáleně a které šlo odtušit leda z volání sdělovacích prostředků a k politice vnímavých občanů, aby ČSSD svoji sympatickou politiku na celostátní úrovni neshazovala zbytečnými personálními chybami a nevábně páchnoucími aférkami. Teď z Lidového domu zazní, zda je cennější Dienstbierem akcentovaná etika a otevřenost, nebo Hulinského technologie moci (bravurně fungující až do minulého týdne).

Časy, kdy šlo mít obojí, jedno pro veřejnost, druhé pro vnitřní potřebu, zvolna míjejí.

    Diskuse
    MP
    December 1, 2011 v 12.06
    Nerozumím
    Proč by mělo - a koneckonců vůbec smělo - z Lidového domu zaznít, zda Dienstbier nebo Hulinský?
    "Gremium" či předsednictvo demokraticky spravované strany může rozhodnout, zda tvrzení, která předkládá Dienstbier jsou podložená, přesvědčivá a natolik akutní, aby neprodleně jednalo a nepřenechalo věc k řešení těm orgánům stranické reprezentace, kterým přísluší (komise a UVV). Pokud rozhodne jinak, měl by to umět slušný politik respektovat.
    Formální a nudné? Ano, ale to už provoz demokracie bývá. Potřeba ztělesnění charismatického nositele ctnosti, barvité personifikace "etiky a otevřenosti" proti "technologii moci", (jinými slovy strategie morální diskriminace oponenta), nátlakové vyvolávání situace "buď -- anebo"...prostě mobilizační strategie politického rozhodování, to je stejná úroveň politické pokleslosti jako bezobsažná politika "drž se koryta" (tedy strategie preferující "technologii moci", aby to bylo srozumitelné i politologovi).
    Co je v Hulinského případě tak akutního, aby nebylo možné požádat o mimořádnou pražskou volební konferenci ČSSD a nebylo tedy možné věc řešit s plnou demokratickou účastí? (Strach ze skandálu? Lepší skandál než záminka pro tvrzení, že strach z Dienstbierovy prohry)
    Jistě, kdybych byl účastníkem toho podniku, volil bych z těch dvou Dienstbiera, ale to je jiný příběh...