Rozvojový svět není tak růžový, jak ho vidí Světová banka
Roman BurešSe statistikami se dá výborně čarovat: Podle Světové banky se oproti roku 1990 podařilo dosáhnout snížení extrémní chudoby na polovinu. Stačilo k tomu změnit absolutní čísla na relativní, zapomenout na inflaci a pominout pár dalších skutečností.
Týdeník Respekt vydal 11. 3. článek „Dobré zprávy ze slumů“ Tomáše Lindnera, podle nějž se v porovnání se stavem v roce 1990 podařilo dosáhnout snížení extrémní chudoby na polovinu. Osobně bych byl opravdu rád, kdyby se naplnění jednoho z nejdůležitějších Rozvojových cílů tisíciletí podařilo dosáhnout. Otázkou ale zůstává, zda se při práci s takovýmto tématem můžeme spolehnout pouze na data a prohlášení Světové banky (SB).
Jednou ze základních vlastností zpravodajství je vyváženost a alespoň základní snaha prezentovat i protistranu nějakého tvrzení. Podívejme se na to, proč zmíněný článek v tomto ohledu selhal, proč se nevyplácí slepě důvěřovat tiskovým zprávám podobných organizací a proč nemůžeme mluvit o pozitivním vývoji světové chudoby (alespoň ne tolik pozitivním).
Podle prohlášení Světové banky se „v roce 2010 podařilo snížit globální míru chudoby, udávající poměr osob žijících za méně než 1,25 dolarů denně, o polovinu oproti roku 1990.“ Na druhou stranu ale můžeme říci, že lidí živořících za méně než 1,25 dolaru denně je na světě stále přes miliardu a půl, a tvoří přibližně 22% procent světové populace. Pokud se ale na problém podíváme hlouběji, zjistíme, že se situace reálně nejen zdaleka o tolik nelepší, ale v nejohroženějších oblastech se dokonce postupně zhoršuje.
Tahounem je Čína
Prvním problémem prohlášení Světové banky je, že úbytek chudoby označuje za globální, přestože se jedná skoro výhradně o regionální fenomén. Podle Nicole Rippinové z Německého rozvojového institutu (DEI) z dat z roku 2008 jednoznačně vyplývá, že z celkových 620 milionů lidí, kteří se od roku 1990 vymanili z extrémní chudoby, je celkem 510 milionů z Číny.