Deník Referendum Domov

Vynalézavost českého ekologického hnutí v oboru zbavování sebe sama vlivu nezná mezí.

Na exkluzivních plakátovacích plochách sítě Citylight snad už pomalu končí nesrozumitelná kampaň Hnutí Duha, aniž by jakkoli zasáhla veřejné mínění či některého ze svých tří politických adresátů. A můžeme právem pochybovat, zda něco takového měla Duha vlastně vůbec v úmyslu.

Představa Petra Nečase či Miroslava Kalouska v roce 2030 litujících toho, že v roce 2012 „nenastartovali zelenou ekonomiku“ je tak senzační, až má člověk chuť jeden ten plakát si dnes na některé zastávce zcizit, srolovaný si ho odnést domů a v roce 2030 si nad ním s oběma výtečníky pobesedovat.

Průměrného čtenáře denního tisku napadne takřka nepřeberné množství věcí, jichž by na svém dnešním počínání mohli Nečas s Kalouskem ke stáru litovat. Oba katolíci mohou dokonce předpokládat, že nejobtížnější politická debata jejich existence je jednoho dne čeká se svatým Petrem. Ale snad jen člověk, který strávil poslední dva roky v divočině bez zpráv z civilizace, si může myslet, že by oba klíčoví představitelé vlády, která řečeno slovy legendární písně Ivan Hoffmana „rozvrátila, všechno, co se dalo,“ najednou zničehonic, snad ve strachu ze spalující sebereflexe, která je v roce 2030 postihne, začnou „startovat zelenou ekonomiku“.

Těžko říct, zdali není ještě grotesknějším aspektem kampaně, že mezi jejími adresáty je také, na plakátech rovněž zestárlý a svého dnešního počínání litující, Bohuslav Sobotka. Nic není nebohému Sobotkovi platné, že jednak s cíli kampaně Duhy souhlasí (tak jsou mírné!) a jednak i kdyby chtěl sebevíc, tak jako předák opozice toho dnes věru mnoho nenastartuje. Přesto i on musel v rámci kampaně Duhy zestárnout a litovat, snad aby Duha náhodou neupadla v podezření, že je tak nějak zaujatá proti vládě.

Představme si tedy, že by se Bohuslav Sobotka rozhodl vzít volání Duhy doslova a vyzval ve Sněmovně Nečase s Kalouskem, ať koukají nastartovat zelenou ekonomiku, jinak toho budou všichni spolu na stará kolena litovat. Jak by asi před občanskou veřejností vypadal? Inu trapně a zbytečně jako rafinovaně apolitický, protože političnost jen předstírající, plakát v metru.

České ekologické organizace se až na několik čestných výjimek vůbec bojí představy, že by je někdo mohl označit za protivládní. Tak se například minulý týden stalo, že české ústředí organizace Greenpeace zakázalo své brněnské pobočce spolupořádat brněnskou přednášku svého kolegy z mezinárodní kanceláře Jana Beránka, poněvadž mezi pořadateli akce byla i brněnská skupina iniciativy ProAlt.

Marně se ProAlt úzkostlivě snaží nezadat si s politickými stranami a vystupovat jako iniciativa nadstranická a občanská. Marně pro své akce získává podporu osobností jako Jan Keller, Erazim Kohák, Táňa Fischerová, Václav Bělohradský či Martin Potůček. Na kádrové oddělení Greenpeace si hned tak někdo nepřijde. O ProAltu vědí svoje jako ministerstvo vnitra.

A co by si o tom Nečas s Kalouskem asi tak pomysleli, že lokální pobočka ekologická organizace pořádá dohromady s otevřeně protivládním ProAltem besedu? Možná by je dokonce mohla přejít chuť nastartovat zelenou ekonomiku... A co by na to teprve řekl známý přítel ekologického hnutí Tomáš Chalupa?

Na Beránkovu besedu v Brně, pořádanou ProAltem a Deníkem Referendum přišlo v neděli v šest večer, tedy v nejhorší možný čas, padesát lidí. Na stejnou akci pořádanou Greenpeace v Praze, či přesněji řečeno na Barrandově, o den později, shodou okolností právě v čase, kdy se konala akce ProAltu, dorazilo lidí přesně sedm.

Korektní to byla akce dost, nikdo z ProAltu se jí neúčastnil, ale možná by se příště mohla raději konat v Ládví nebo v Řeporyjích, poněvadž u extremistů lačnících po informacích si nikdo nemůže být ničím jist, a tak by si třeba příště mohli, pokud zrovna opět nebudou demonstrovat před vládou, na Barrandov cestu najít. Barrandov je sice od centra dění daleko dost, každý ale uzná, že Řeporyje či Ládví by byly ještě mnohem bezpečnější.

Těžko ovšem chtít po ekologických organizacích, aby se chovaly solidárně k jiným občanským iniciativám a účastnily se spolu s nimi snah o proměnu poměrů, která by mohla podstatně zvýšit naděje na účinnou ochranu přírody, když prozatím nedokáží být solidární ani mezi sebou.

Ekologický právní servis, v dobách svého vzniku v sousedství Hnutí Duha svými členy i kolegy něžně přezdívaný Ekoprs, přišel s těžko uvěřitelným sloganem Argumenty, ne transparenty. V následných debatách se sice autorka nešťastného hesla Eliška Bartošová pokoušela vysvětlit, že to nemyslela tak, jak to napsala. Jenomže to je řeč jak v říši za zrcadlem. Když to tak nemyslela, snad to tak především neměla napsat.

A v tuto chvíli, v pátek 23. března 2012 v devět hodin ráno, maloměšťácký slogan jak z dílny ideologů ODS explicitně shazující občanský aktivismus na webu Ekoprsu visí dál. Ralph Nader, nestor práva působícího ve veřejném zájmu, by nestačil žasnout.

Je to poslední produkt křečovité hyperkorektnosti, která ekologické hnutí počala zachvacovat zhruba před deseti, dvanácti lety a prozatím vyvrcholila provládním tikem, který zohavil tvář českého ekologického hnutí v době Topolánkovy vlády okrášlené několika ministry, ba i ministryněmi Strany zelených. Fakt je, že současná vláda se od té Topolánkovy kromě síly v ničem podstatném neliší, takže kontinuita v chování ekologických organizací má svou, byť zvrhlou, logiku.

Mor konformismu, který ekologické organizace postihl, je založený na scestných představách o tom, jak funguje společnost i politika. Sledují se špatně interpretovaná data z průzkumů veřejného mínění, nad nimiž především schází pochopení základní skutečnosti, že ekologické hnutí reprezentuje vždy jen určitý, velmi často výrazně menšinový proud ve společnosti. Každý, kdo dokázal společnost v něčem podstatném změnit, byl původně menšinou. A nezměnil ji tím, že se snažil sebe sama učinit co nejpřijatelnějším pro většinový vkus.

Když jsem zhruba před rokem dělal rozhovor se špičkovými profesionály v oboru veřejné komunikace Juliusem van de Laarem a Dieterem Boelterem, vyložili v něm přehledně, proč například německé ekologické organizace uspěly v konfrontaci s jaderným průmyslem. Není překvapením, že to nebylo kvůli billboardům a überkorektnímu zdůrazňovaní vlastní serióznosti, nýbrž díky blokádám transportů vyhořelého paliva s argumenty na transparentech, které společně držely ruce protivládních dreadařů, ekologických právníků a selek z konzervativního venkova.

Kdekoli ekologické organizace byly, jsou, anebo ještě někdy budou úspěšné, je to díky vlastnímu radikalismu, který otevírá prostor pro kompromis, a nikoli kvůli vlastní konformitě, která defétisticky ohlašuje prohru ještě před počátkem střetnutí. Ekologické hnutí plnilo po dlouho dobu u nás i obecně prospěšnou funkci v tom, že učilo veřejnost osmělovat se v radikálním, ale přitom slušně vedeném občanském prosazování vlastních požadavků. Nyní se bohužel mění v povýtce šosácký spolek.

A systematicky tím sebe sama zbavuje vlivu. Když jsem před několika měsíci četl zprávy o tom, jak anglické tajné služby infiltrovaly britské ekologické organizace tak zdařile, až některé aktivistky nyní hodlají soudit vládu Spojeného království za to, že její agenti s nimi počali děti, přemýšlel jsem, zda by se něco takového mohlo stát i u nás.

My jsem na rozdíl od Británie vyspělá demokracie, navíc jsou naše tajné služby podle všeho, co o nich víme, v povážlivém stavu, nadto žijeme v zemi, kde se vždycky všechno nakonec provalí, a konečně všem nám jsou pro smích konspirační teorie, takže se tu dozajista nic takového neděje. Kdyby mi ale dal někdo za úkol paralyzovat české ekologické hnutí, těžko bych vymyslel účinnější metodu než mařit vzácné prostředky v nesmyslných billboardových kampaních, štítivě se stranit protivládních občanských iniciativ a osvojovat si apolitická a konzervativně restriktivní hesla typu Argumenty, ne transparenty. Ano, kdybych se nestyděl úkol ochromovat české ekologické hnutí přijmout, přesně takto bych postupoval.

Kampaň Duhy s Kalouskem, Nečasem a Sobotkou je velmi špatnou kopií kampaně mezinárodních Greenpeace, kteří totožný nápad s podobně zestárlými a litujícími světovými státníky použili v době kodaňské konference o změnách klimatu, kdy osudovost chvíle byla nezpochybnitelná a plakáty srozumitelně korunovaly tlak mezinárodní občanské veřejnosti.

Kdybych to uměl, rád bych v moderních grafických programech udělal plakáty se zestárlým Vojtěchem Koteckým, Čestmírem Hrdinkou a snad i s Eliškou Bartošovou, s úplně jinými slogany pod záhlavím 2030 – Omlouvám se: „Mohli jsem samozřejmě chránit přírodu, ale místo toho jsme oblepili republiku nic neřešícími plakáty“, „Mohli jsem samozřejmě chránit přírodu, ale báli jsme se, aby si někdo nemyslel, že jsme proti vládě“, „Mohli jsem samozřejmě chránit přírodu, ale měli jsme strach napsat to na transparent“.

Nebyla by to potřebná kampaň na záchranu ekologického hnutí? Příroda i společnost ho potřebují a je nejvyšší čas, aby přestalo předstírat, že je státotvornější než Ústava a zbavilo se obav mluvit jazykem smělým, ba radikálním.