Osudová nutnost?

Poučení z dějin můžeme vzít jako přijetí mechanické oscilace mezi póly tvořivosti a epigonství, svobody a nutnosti, nadšení a únavy, patosu a nudy. Můžeme si však říci, že záleží na nás, kudy se vydáme a jak pro to získáme ostatní.

Ve volbách do Národní rady Slovenské republiky zvítězila strana, která už dříve, po zklamání tamní veřejnosti klasickou pravicí, vystřídala svůj původní program programem víceméně levicovým (reformy ano, ale sociálně citlivě). Tento nečekaně mohutný nástup předpokládané levice přišel ne tak dlouho po stejně triumfálním vítězství pravicových stran, které tentokrát doplatily na svou rozhádanost kolem problému, který štěpí pravici i u nás, zda má stát být civilizovaně evropský nebo vulgárně nacionalistický.

Podle všeho na Slovensku i u nás jsou volební preference prchavé a nahodilé. Lidé často hlasují proti svým bytostným, jak by řekli marxisté, třídním zájmům. Tam i tady obyvatelstvo donedávna líbalo ruce zaměstnavatelům, kteří jim za stejnou práci platili polovinu i méně peněz než např. v sousedním Německu. Přizvukovalo bankéřům, kteří se obyvatelům, za to, že jim svěřují prostředky pro podnikání, odvděčují tím, že tento dar zpoplatňují částkami, které smazávají mizivé úroky. Lidé se bezmála klaní obchodníkům, kteří jim za výrazně vyšší ceny nabízejí výrazně nižší kvalitu než v sousedních zemích, kde si občan umí na vrchnost houknout a netřese se před pány.

O výsledcích voleb rozhodují spíše kontakty politických směrů s agenturami pro výzkum veřejného mínění a s medii než občanská znalost volebních programů a jejich vyhodnocování. Proto bych nad jedním z mnoha dějství komedie předstírající demokracii nejásal. Spíše bych se ptal, co občané u nás i v sousedství skutečně hledají, na čem jim doopravdy záleží. Nutno hledat základní orientaci rozhodující části obyvatelstva v hloubce, pod medializovanými tahy pěšáky na politické šachovnici. Základní životní zaměření se sice může částečně projevit v sympatiích a antipatiích k politikům a jejich stranám, ale projevuje se i v jiných oblastech. Zevrubné pozorování ukazuje, že hlavním tématem mnoha občanských iniciativ je udržení poměrů beze změny.

Má-li se někde něco stavět, i kdyby stavba poskytla potřebným bydlení nebo zajistila dostupnost služeb, vzedme se téměř jistě vlna odporu. Město, které se po staletí organicky vyvíjí, má zůstat zakonzervováno. Petice a demonstrace úspěšně další rozvoj zablokují. Jestli něco dokáže probudit vášně, tak to je obava o zachování statu quo. Tato tendence někdy dostane podobu obrany tak zvané slušné společnosti proti "nepřizpůsobivým". Lidé, kteří sami tonou v lichvářských dluzích, křičí na ty druhé, že slušní lidé platí dluhy. Na ty, jimž se pro jejich údajnou etnickou příslušnost odepírá možnost vydělat si na život, se volá, že mají jít do práce.

Českou společností se valí konzervativní tsunami. Rozlévá se do všech politických směrů. Smetla by vše atypické, alternativní, nové, tvůrčí a odvážné, kdybychom se nebránili. Levice u nás i jinde ve střední Evropě slaví mohutné úspěchy. Na Slovensku v podobě silné jednobarevné sociálně-demokratické převahy v parlamentu, v Německu vítězstvími různě konstruovaných levicových koalicí v jednotlivých spolkových zemích, u nás preferencemi před podzimními senátními a budoucími sněmovními volbami. Musí však za to platit podivuhodnou cenu. Významným předvolebním heslem slovenského Smeru byl slib zavést pořádek. Levicové strany se musí vemlouvat do přízně potenciálních voličů ujišťováním, že konzervativní reformy ano, ale poněkud citlivěji. Není divu, že Politický kompas aplikovaný na volební programy klade všechny české parlamentní strany do pravého horního segmentu, tedy do prostoru pravicově autoritativního, jen s různými odstíny. Sociální demokracie poněkud blíže středu, zatímco hradní pravice je hodně nahoře u autoritářství a napravo od nich už je jen zeď.

Vládnoucí konzervativismus se bez ohledu na pozice politických stran prozrazuje v životním stylu. V módních trendech se už řádu let prosazují temné odstíny šedé, zemitě hnědé a vojensky zelené. Uvolněné odívání se toleruje sockám. Pán, který si na sebe potrpí, musí navléct bankovní uniformu. Stále sílí snaha vytlačit alternativní životní styl, např. menšinové preference v partnerském soužití, do hlubokého soukromí. Pouze majorita má právo se projevovat veřejně. Novinář Adam B. Bartoš označený Václavem Klausem za génia by „propagaci homosexuality“ trestal smrtí. Pan president stále patří mezi politiky obdařené vysokou důvěrou obyvatelstva.

V zábavním průmyslu jsou populární všemožné podoby retro. Politici se ještě neomlouvají za to, jak T. G. Masaryk rozbil Říši, ale lidový vkus už obdivuje Vídeň přelomu 19. a 20. století. I v náročnějším umění se přísahá na osvědčené postupy. Místo filosofie se pěstuje dokumentaristika v lepším případě o dílech minulých filosofů, v horším případě o dílech dřívějších filosofických dokumentaristů. Samostatně filosofovat se prý nesluší. O to se naposledy v českých luzích a hájích pokusil Zdeněk Neubauer. Pár dalších (Jan Patočka, Radim Palouš, Anna Hogenová, Jan Sokol, Zbyněk Fišer, Ivan Sviták) aspoň tvořivě rozvíjí podněty druhých.

V náboženství je svobodná tvůrčí aktivita bludem nebo odpadnutím, a proto důvodem k vyloučení ze společnosti slušných občanů. Náboženství se stalo strážcem „tradičních hodnot“, a všem to už připadá samozřejmé. Církevní křesťané už dávno přestali být kvasem, jak si to přál Ježíš, už neinspirují k hledání svobody a sociální spravedlnosti. Mluví z nich nedůvěřivost, opatrnost, únava a stereotyp. Už se pomalu začínají domlouvat o tom, že kdo bude odcházet poslední, zhasne světlo a zavře za sebou dveře.

Mohlo by se zdát, že to vše je jedna amplituda ve věkovitém střídání. Středověk vystavěl společenskou strukturu a kulturu do podoby, jíž znázorňuje gotická katedrála. Renesance tento zdánlivě neměnný řád rozvrátila, umělecká tvorba se odpoutala od náboženských direktiv, humanismus změnil člověka z červa plazícího se v prachu u podnoží Božího trůnu v bytost s právy, s důstojností, v bytost, na dně jehož duše je božská jiskra. Tuto renesanční neukázněnost umravnil v době od čtyřicátých do šedesátých let 16. století tridentský koncil. Hranice se mohutně rozhořely u Římanů, ale i u protestantů. Osvícenství bylo zpočátku vzpourou proti církevní tyranii, ale záhy bylo kontaminováno absolutismem světské moci. Umění ztuhlo v klasicismus, ba až chladný akademismus. Redukcionistická, mechanistická věda se projevovala neméně dogmaticky, než předtím církev. Bouře a vzdor, nová vzpoura svobodného ducha proti zavedeným pořádkům přišla s romantickým uměním, s romantickou Fichtovou a Schellingovou filosofií a s alternativní goethovskou vědou. V dalších desetiletích přichází plně ke slovu století páry, vědecké a technické zkáznění, éra národních států a jejich válek, vnější životní projevy jsou utlumené, civilní, věcné a chladné, vybočení z přísného racionalismu a všepohlcující šedi se trestalo opovržením. Romantik byl prohlášen za blázna. Na přelomu 19. a 20. století je však krunýř moderny prolomen a přichází směr někdy označovaný jako novoromantismus, někdy jako symbolismus.

Pro tohle střídání epoch si Friedrich Nietzsche vypůjčil jména dvou řeckých bohů, Apollóna s jeho klasickou uměřeností, a kázní a bezuzdného, orgiastického Dionýsa. Apollinské éry se střídají s dionýzskými. Máme přijmout tuto historickou nezbytnost i pro poslední desítiletí? Bylo nutné svobodný rozlet sociální a politické iniciativy, a alternativního životního stylu let šedesátých nahradit etikou práce, píle, ukázněnosti, skromnosti a poslušnosti? Musela devadesátá léta pro mladé být skromným připomenutím vyšumělého rozmachu generace jejich otců? A museli jsme být po naivních nadějích v dalším desetiletí umravněni držiteli ekonomické a politické moci a jejich ideologickými nohsledy?

Historickou nutnost, zvláště takto povrchně filosoficky vyloženou, těžko uznáme. Dějiny nejsou efemérním příznakem ekonomické nutnosti, jak tvrdí nedialektičtí pseudomarxisté svorně s neoliberály. Ano, lidé v dějinných událostech odpovídají i na mocenské tlaky. Ale nejsou jimi determinováni. Nikdo člověku nemůže zcela upřít svobodné rozhodování. Poučení z dějin můžeme vzít jako přijetí mechanické oscilace mezi póly tvořivosti a epigonství, svobody a nutnosti, nadšení a únavy, patosu a nudy. Můžeme si však říci, že záleží na nás, kudy se vydáme a jak pro to získáme ostatní. A zde se vtírá dojem, že v civilizační krizi jsme si možná sáhli na dno a čas trhl oponou. Že autory budoucích odvážných rozhodnutí jsme my sami a ne zákon mimovolného střídání. Kéž by příslib nových možností nebyl hned na začátku znehodnocen cynickým připomenutím, že náš možná nový romantismus bude dříve či později smeten novou skepsí.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petr Litschmann - M.Žižkov

Pondělí, 12.Března 2012, 23:01:41

Zdařilý článek.
Až mrazí, není-li v meritu kultury nějak hlouběji zakořeňena necitlivost k tónům více barev než jsou ty na protistojných pólech. Je sice známo, že k nahlédnutí odstínů je třeba pracovat se světlem - ale to je poučka právě tak samozřejmá, jako nic neřešící - jak zablýskat častěji neříká..

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Audaces Fortuna iuvat Úterý, 13.Března 2012, 05:26:49

V dějinách se navzájem kombinuje nutné i nahodilé. Nahodilé mohou být společenské i přírodní události, které mají vliv na dějiny. Náhoda může všechno zamotat, ale také nás zřejmě vysvobozuje z okovů jakékoliv fatální nutnosti. A vysvobozuje nás taky lidská vůle. Dějiny se nemohou uskutečňovat jinak než skrz člověka, takže nic fatálního v nich vlastně není. Jenže to celé není tak jednoduché; jednak proto, že jsme omezení úrovní výrobních sil (nelze uskutečnit kdykoliv cokoliv) a jednak z toho důvodu, že těch lidí, kteří se na tvorbě dějin podílejí, jsou miliardy, přičemž každý z nich může být nevypočitatelný (a být tak prostředníkem náhody).
Ve většině případů dosud lidé tvořili dějiny neuvědoměle. A tvoří je patrně i tehdy, když se zuby nehty brání změnám. Možná, že bránit se změnám je dokonce lepší, než nedělat vůbec nic. Změnám se ještě neubránila žádná doba, žádný stát, žádný národ, žádná kultura. Nic nemůže zůstat stejné. Jde o to, ovlivnit charakter těch změn, aby byly ve prospěch všech, nejen elity. Naučit se tvořit dějiny uvědoměle. Člověk musí v dějinách spolupůsobit vedle historické nutnosti (která je spíš jakousi dějinnou logikou, než osudem, který nás kamsi vleče) a historické nahodilostí. Kdysi se jí říkalo Štěstěna, čili Fortuna, a ta, jak známo, přeje odvážným. Třetí prvek - vlastní odvahu, která tuto trojici dějinných sil završuje, do toho musí vložit člověk sám. A bez té to nepůjde. Doufám, že mi Karel Marx odpustí tento vlastní upravený výklad.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Bude náš nový romantismus dříve či později smeten novou skepsí? Čtvrtek, 15.Března 2012, 21:56:50

Možné to je, ale nesmíme si to připustit. Jinak bychom se podobali jednomu mému dávnému spolužákovi ze základní školy - na otázku, zda půjde studovat, odpověděl: Proč bych se namáhal se studiem, když nakonec stejně umřu?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.