Ve volbách do Národní rady Slovenské republiky zvítězila strana, která už dříve, po zklamání tamní veřejnosti klasickou pravicí, vystřídala svůj původní program programem víceméně levicovým (reformy ano, ale sociálně citlivě). Tento nečekaně mohutný nástup předpokládané levice přišel ne tak dlouho po stejně triumfálním vítězství pravicových stran, které tentokrát doplatily na svou rozhádanost kolem problému, který štěpí pravici i u nás, zda má stát být civilizovaně evropský nebo vulgárně nacionalistický.

Podle všeho na Slovensku i u nás jsou volební preference prchavé a nahodilé. Lidé často hlasují proti svým bytostným, jak by řekli marxisté, třídním zájmům. Tam i tady obyvatelstvo donedávna líbalo ruce zaměstnavatelům, kteří jim za stejnou práci platili polovinu i méně peněz než např. v sousedním Německu. Přizvukovalo bankéřům, kteří se obyvatelům, za to, že jim svěřují prostředky pro podnikání, odvděčují tím, že tento dar zpoplatňují částkami, které smazávají mizivé úroky. Lidé se bezmála klaní obchodníkům, kteří jim za výrazně vyšší ceny nabízejí výrazně nižší kvalitu než v sousedních zemích, kde si občan umí na vrchnost houknout a netřese se před pány.

O výsledcích voleb rozhodují spíše kontakty politických směrů s agenturami pro výzkum veřejného mínění a s medii než občanská znalost volebních programů a jejich vyhodnocování. Proto bych nad jedním z mnoha dějství komedie předstírající demokracii nejásal. Spíše bych se ptal, co občané u nás i v sousedství skutečně hledají, na čem jim doopravdy záleží. Nutno hledat základní orientaci rozhodující části obyvatelstva v hloubce, pod medializovanými tahy pěšáky na politické šachovnici. Základní životní zaměření se sice může částečně projevit v sympatiích a antipatiích k politikům a jejich stranám, ale projevuje se i v jiných oblastech. Zevrubné pozorování ukazuje, že hlavním tématem mnoha občanských iniciativ je udržení poměrů beze změny.