O vládě chilského diktátora Pinocheta existují dva příběhy. V našem prostředí je více známý ten americký konzervativní, podle něhož bezskrupulózní generál zabránil prezidentovi Allendemu zavést v zemi komunistickou diktaturu a posléze liberálními reformami podle Miltona Friedmana přivedl zemi na cestu ekonomické prosperity. Druhý příběh je o tom, že bezskrupulózní generál svrhnul demokraticky zvoleného prezidenta, zemi přivedl do hospodářské krize, obyvatelstvo uvrhl do bídy a zavedl brutální policejní režim, během něhož úzká vrstva zbohatlíků profitovala z privatizace státního majetku.

Ve svém článku se nechci zaměřit primárně na srovnání obou příběhů, i když to zde naleznete také. Spíše bych chtěl čtenářům poskytnout ukázku narativních strategií, které umožňují pisateli podat svůj příběh bez ohledu na fakta takovým způsobem, který vyhovuje jeho záměru či přání. Jako příklad takového vyprávění jsem si zvolil líčení chilských událostí z pera britského ekonomického historika Nialla Fergussona v jeho dnes již světoznámé knize z roku 2008 Vzestup financí.

Na Fergussonově líčení chilských událostí mě nejvíce zaujala jejich vnitřní rozporuplnost. Nemusí člověk bezpodmínečně znát druhou verzi příběhu, aby při kritickém čtení nenabyl dojmu, že autor tu před ním dělá podivuhodné myšlenkové kotrmelce, aby mohl věřit tomu, čemu věřit chce, a přesvědčovat vás o tomtéž.

Ocitujme nyní Nialla Fergussona:

„V roce 1982 ekonomika poklesla o 13 %, což zdánlivě dávalo za pravdu levicovým kritikům Friedmanovy šokové terapie. O tom, že krize je překonána, se dalo mluvit až koncem roku 1985.“

Na této okolnosti je poněkud zvláštní to, že ekonomické reformy podle friedmanovského střihu se začaly v zemi uskutečňovat hned po převratu, který se odehrál 11. září 1973. Krize, o které Fergusson mluví, měla vypuknout v roce 1979, podle něj v důsledku neuváženého rozhodnutí svázat chilskou měnu s dolarem.

Je to poněkud zvláštní označovat za ekonomický úspěch určitého režimu hospodářský růst, ke kterému dojde dvanáct let po jeho nastolení a po velkém ekonomickém propadu. Že by šoková terapie „zdánlivě" dvanáct let nefungovala?

Samozřejmě je otázka, co se dělo do roku 1979. V této souvislosti se Fergusson zmiňuje o krizovém vývoji v letech 1973-75. V roce 1975 navštívil Chile Milton Friedman. Jeho návštěvu líčí Fergusson tak, jako by Friedman svými radami zachránil chilskou ekonomiku. Friedman poradil snížení vládních výdajů a další opatření, která označil za šokovou terapii. O něco dále Fergusson tvrdí, že po Friedmanově návštěvě se ekonomická situace zlepšila.

Problém je, že friedmanovské reformy začaly roku 1973 a nikoliv roku 1975. Zemi po ekonomické stránce řídily ekonomové přímo odchovaní Miltonem Friedmanem a on sám v roce 1975 neporadil Pinochetovi nic jiného, než aby v těchto reformách pokračoval. Líčení událostí tak, jako by reformy začaly až roku 1975, je proto mylné. Zvláštní na tom je, že Fergusson evidentně ví, že to tak nebylo, neboť o něco dále poznamenává:

„Byli to tzv. chicagští hoši, Friedmanovi pěšáci [...], kteří studovali v Chicagu a pak se stali členy vlády. Již před Allendeho pádem sestavili podrobný plán reforem, známý jako El Ladrillo (Cihla)..."

Fergusson, který zde uvádí jednotlivá jména friedmanovských ekonomů, kteří se stali Pinochetovými ministry, jistě také ví, že Pinochet se jejich plánem od začátku řídil a že chicagští hoši, o nichž mluví, byli v Pinochetově vládě již před mytizovanou návštěvou Miltona Friedmana.

Toto kouzlení s fakty pak umožňuje Fergussonovi tvrdit, že hospodářský růst byl v patnácti letech po Friedmanově návštěvě v procentuálním porovnání několikanásobně vyšší než v patnácti letech před návštěvou. Což je tvrzení jednoznačně manipulativní, neboť největší propad hospodářského růstu před rokem před rokem 1975 připadá na období 1973-1975, kdy ekonomiku řídili Pinochetovi neoliberální poradci. Tehdy se úroveň HDP na hlavu propadla zhruba na úroveň roku 1960. Pouhým pohledem na křivku HDP zjistíme, že přinejmenším do roku 1990 "jela" chilská ekonomika velmi pravděpodobně pod svoje možnosti.

Dalším pozitivním výsledkem neoliberálních reforem byl podle Fergussona pokles míry chudoby:

„Chudoba výrazně poklesla, na pouhých 15 % v porovnání se 40 % ve zbytku Latinské Ameriky."

Jde opět o tvrzení již samo o sobě matoucí, neboť pokles chudoby nedokládá srovnáním se staršími daty z Chile, ale se zbytkem Latinské Ameriky, kde povětšinou vládly různé vojenské diktatury. Zároveň zde není vůbec uvedeno, o které době je řeč. V poznámce k tomuto údaji se Fergussen odvolává na novinový článek z roku 2007, což je ovšem sedmnáct let po odchodu Pinocheta a čtyřiatřicet let po jeho nástupu. Z jiných zdrojů se lze dozvědět, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla míra chudoby docela jiná, než jak ji Fergusson uvádí, k čemuž se ještě dostaneme.

Základní premisou všech, kdo mluví o chilském ekonomickém zázraku je tvrzení, že Pinochet zabránil komunistické revoluci. Fergusson opakovaně označuje prezidenta Allendeho za marxistu a nepřímo říká, že měl v roce 1973 v plánu uskutečnit revoluci.

Jenomže Allende byl v roce 1970 zvolen v demokratických volbách prezidentem a v roce 1973 získala jeho strana v parlamentních volbách 44 % hlasů. V některých amerických kruzích sice vyvolal paniku jeho program znárodňování (americká společnost ITT začala přímo usilovat o jeho svržení), ale teze o tom, že Allende chtěl zavést v zemi komunistickou diktaturu, je naprosto neudržitelná. V jeho jednání tomu nic nenasvědčuje. Podobná argumentace by ospravedlnila vojenské svržení jakékoliv vlády. Kdykoliv totiž lze říci, že dotyčná vláda měla v úmyslu zavést komunismus či fašismus, byť se to zatím neprojevilo. Bohužel řada publicistů bere tyto pseudoargumenty vážně.

Fergusson líčí porážku nebezpečného marxisty těmito slovy:

„Jen o osmnáct měsíců dřív, v září 1973, se hlavním městem Santiagem valily tanky, aby svrhly vládu marxistického prezidenta Salvadora Allendeho, jehož pokus udělat z Chile komunistický stát skončil naprostým hospodářským chaosem a voláním parlamentu po tom, aby moc převzala armáda. Allendeho protivníci se sklenkami šampaňského v ruce sledovali z balkonu nedalekého hotelu Carera, jak vojenské tryskové letouny bobmardují prezidentský palác Modena."

Ani slovo zde nenajdeme o tom, že Allendeho strana vyhrála roku 1973 parlamentní volby. Manipulativní a z podstaty věci nesmyslné je tvrzení o tom, že parlament volal po převzetí moci armádou. Pokud by skutečně byla většina parlamentu proti prezidentovi z řad nejsilnější strany, což už samo o sobě je dosti absurdní představa, měla by jistě vlastní mocenské prostředky, jak se proti němu postavit. Ani slovo zde nezazní o tom, že největší hospodářské problémy (hyperinflace, ekonomický propad) potkaly Chile až po Allendeho pádu a po spuštění neoliberálních reforem.

A do jaké míry byl Allende nebezpečný komunista, který chce nastolit model podle sovětského vzoru? Kanadská novinářka Naomi Kleinová, která se Pinochetovým režimem zabývala podrobněji než Fergusson, uvádí toto:

„V období předcházejícímu chilskému převratu CIA financovala masivní propagandistickou kampaň, která měla z Allendeho udělat diktátora v převlečení, který využil konstituční demokracie k získání moci, ale chystá se přeměnit zemi v policejní stát v sovětském stylu, z něhož Chilané nikdy neuniknou. [...] Při senátním vyšetřování v roce 1975 vyšlo mimo jiné najevo, že podle zprávy amerických tajných služeb, které si objednala sama americká vláda, Allende nepředstavoval pro demokracii žádnou hrozbu."

Fergusson alespoň uznává, že Pinochet byl diktátor a že měl na svědomí řadu zločinů. Jeho ekonomickou politiku však schvaluje. Ocitujme z jeho knihy ještě jednou:

„Stálo to za to? Stál obrovský morální hazard chicagských a harvardských hochů vstoupit na jednu loď s vojenským diktátorem, který vraždil a mučil, za to? Záleží na tom, jestli souhlasíte nebo nesouhlasíte s tím, že tyto reformy pomohly otevřít zemi cestu zpět k udržitelné demokracii.“

Fergusson mluví o cestě zpět k udržitelné demokracii, jako by předchozí demokracie v Chile nebyla udržitelná, jako by bylo nutné nejprve nastolit diktaturu. Podle Fergussona to možná byly právě ekonomické reformy, které naplánovali friedmanovci a které vedly zpět k demokracii. Jakým způsobem, o tom se již nezmiňuje. Problém je, že to byli oni vychvalování chicagští hoši, kteří podpořili Pinochetův převrat. Tvrzení, že reformy pomohly otevřít zemi cestu k demokracii, je lakováním skutečnosti na růžovo, maskováním morálního selhání jejich protagonistů a učebnicovou ukázkou demagogie.

Pokud bychom se snažili získat informace z jiných zdrojů, pak bychom dostali docela jiný obraz o údajném ekonomickém zázraku. Uveďme z mnoha dostupných údajů alespoň pár příkladů. Jestliže míra chudoby byla podle Fergussona 15 % (zřejmě dle údajů kolem roku 2007), pak podle Naomi Kleinové žilo v roce 1988 pod hranicí chudoby 45 % Chilanů. Bylo to na konci Pinochetovy vlády a navíc v období, kdy konečně od roku 1985 začala ekonomika růst.

Ekonom Gundur Frank, který studoval v Chicagu pod Miltonem Friedmanem v době, kdy zde bylo Chile líčeno jako odstrašující příklad socialistické ekonomiky, obvinil později Friedmana z podpory ekonomické genocidy. Frank poznal na vlastní oči situaci v Chile před převratem i po převratu. Podle Franka utratila za Pinochetovy vlády průměrná chilská rodina 74 % svého příjmu za chleba a musela se vzdát takového luxusu, jako je mléko či jízdenka do práce. Za Allendeho vlády jim na chleba, mléko a jízdné stačilo 17 % příjmu.

Vraťme se ještě k Fergussonovi. Snažil jsem se ukázat, že při pozorném čtení lze objevit v jeho vyprávění nemálo rozporů a to i přesto, že řadu důležitých faktů před námi zamlčuje. Poučený čtenář se však neubrání pocitu, že Fergusson lže. Možná klame především sám sebe, ale to není podstatné, neboť má evidentně přístup k dostatečnému množství informací. Z kritických hlasů vůči Friedmanově šokové terapii však uvádí jenom ty, které nemohou narušit požadovaný mýtus o ekonomickém zázraku. Své řemeslo historika provozuje po metodické stránce evidentně špatně.

Na jeho příběhu je něco znepokojivého a není to jen jeho matoucí charakter. Jeho verze totiž vybízí k zamyšlení nad tím, nakolik jsou naše historické příběhy v rukou těch, kteří mají moc. Je sice pravda, že dnes se člověk může v češtině seznámit i s opačnou verzí příběhu, ale dolehne k nám třeba v této otázce hlas samotných Chilanů? V češtině je dle mé zkušenosti mnohem více článků, které líčí Pinochetovu diktaturu jako ekonomický zázrak. Bylo to ihned po roce 1989, kdy se k nám začaly „lifrovat" v češtině knihy Miltona Friedmana a dalších neoliberálních ideologů a kdy se k nám tento příběh dostal, zatímco na literaturu kritickou vůči neoliberální doktríně jsme si museli hezkou řádku let počkat. Domnívám se, že ještě dnes jakákoliv historická pravda, která je v rozporu s neoliberálním pohledem na svět, má menší šanci dostat se do mainstreamových médií než ne-neoliberální názor. Je to možná paradoxní, ale lidé své předsudky více brání před odporujícími fakty než před opačnými názory. Nositele opačného názoru je možno považovat za pomýleného, ten, kdo předkládá opačná fakta, budí už spíše dojem nebezpečného šílence.