Deník Referendum Domov

Brutálně antisociální politika Nečasovy vlády znovu se vší naléhavostí otevřela tradiční sociální otázku a postavila ji do ohniska české politiky i prakticky všech veřejných debat. Snadno se pak zapomíná, že veškerý český politický život se neodehrává pouze na ose levice-pravice, ale v prostoru, který vymezují ještě nejméně dva další podstatné konflikty: jedním je vztah k politické kultuře, tím druhým vztah k řešení globální ekologické krize.

Právě to nám spor o vztah k Evropské unii a integraci s výmluvnou naléhavostí připomíná. Celkem zřetelně se tu formují dvě aliance roztínající napříč jak vládní koalici, tak parlamentní opozici. Na jedné, evropské, straně se vedle sebe ocitly TOP 09 a ČSSD, na straně druhé, nacionalistické, stojí ODS, k páchání škod všeho druhu vždy ochotně připravený Hrad, a jak můžeme bohužel předpokládat také fenomenálně zpozdilí, a to věru nejen v evropských otázkách, čeští komunisté.

Vztah k Evropské unii není nahodilý. Je příznakem vztahu k politické kultuře. Navzdory všem svým krajně problematickým stránkám i těžko uvěřitelným personálním volbám TOP 09 je stranou, která navazuje na tradici české liberální pravice, které byl například vždy bližší Václav Havel nežli Václav Klaus. Což na druhou stranu vysvětluje, proč z různých notoricky dezorientovaných zákoutí české levicové politiky můžeme dodnes zaslechnout, že Klaus je vlastně z obou prezidentů přijatelnější postavou, i proč komunisté ve své nejtemnější hodině po listopadu 1989 zvolili Klause prezidentem.

Proto slyšíme-li hovořit na jedné straně podobným tónem Schwarzenberga se Zaorálkem a na straně druhé Nečase s Klausem, jimž sekunduje Filip, nejedná se o mimořádnou konstelaci. Byly časy, kdy právě témata tohoto druhu vystupovala v každodenním provozu parlamentní politiky do popředí natolik, že se nejen jevila, ale i reálně projevovala jako podstatnější než dělba stran na pravici a levici: toho produktem byla úřednická Tošovského vláda i pozdější koalice vedená Vladimírem Špidlou.

Po všech planých řečech Věcí veřejných se nyní člověk může zdráhat uvěřit tomu, že by vláda skutečně mohla padnout. Ale je to tak. Podmínku, při jejímž porušení opustí vládu, tentokrát totiž neformulovaly ze své podstaty úplatné, rozložené a politicky již v podstatě mrtvé Věci veřejné, nýbrž TOP 09, která na rozdíl od nich politickou stranou s jasným programem i určitým výhledem do budoucna zatím stále ještě je.

Vstupujeme tak do nepřehledné situace s otevřeným koncem, ve které nakonec jen maličkosti mohou rozhodnout o tom, zda vláda padne, nebo se udrží. Klíčovým faktorem bude samozřejmě to, k čemu nakonec dospěje ODS, což není úplně snadné předvídat. I v ní působí lidé, u nichž lze předpokládat spíše principiálně proevropský postoj, jako je například Alexandr Vondra, ale Klausovi bližší antievropští nacionalisté se zdají být v poslední době znovu silnější.

Není třeba zdůrazňovat, že vztah k evropské integraci je sice sám o sobě dostatečně podstatnou záminkou, ale jedná se tu o mnohem, mnohem víc: strašlivé a v mnoha ohledech nevratné škody, které by Nečasova vláda byla s to napáchat do konce svého řádného mandátu, musí každého jejího odpůrce vést k ochotě zaplatit za její dřívější odchod i velkorysou, štědrou cenu.

Není to poprvé, kdy si rozumíme s Janem Zahradilem, který vyslovil mínění, že si T0P 09 připravuje půdu pro vytvoření proevropského spojenectví s ČSSD. Kéž by měl pravdu! Lze si představit, že se Karel Schwarzenberg necítí komfortně ve vládě, která do středního proudu české politiky přivádí postavy, jako jsou Bátora, Joch, ministr školství Dobeš, a konec konců prostřednictvím posilování vazeb s Hradem i sbírku až k nevíře obskurních Klausových poradců.

Možnosti sociální demokracie vládu rozkládat přitom nebudou příliš široké, ale právě proto je potřeba hned od počátku jasně definovat priority a každou sebemenší šanci k tomu, aby vláda padla, využít. Relativně příhodnou okolností je fakt, že TOP 09 je v české politice málo vídaně akceschopným tělesem, v němž zatím nevznikla jako jedna z rozhodujících sil konfederace regionálních oligarchií; stále ještě v zásadě udělá to, na čem se shodnou Kalousek se Schwrzenbergem.

Vcelku tak stojí otázka pro sociální demokracii jednoduše: čím by případný odchod z vlády mohla ministrům Schwarzenbergovi a Kalouskovi osladit. A zopakujme to ještě jednou: pokud nebude nutno dělat kompromisy v základním východisku, jimiž je či mělo by být udržení sociální soudržnosti a prohlubování kvality demokracie, snad ani není cena příliš vysoká, aby nestála za ukončení Nečasovy vlády se všemi jejími nechutnými průvodními rysy.