Vezmeme-li vážně zprávy v médiích, pak právě končí poslední rok, kdy si naše nižší a střední třídy žily tak zvaně nad poměry, takže stojí za to bilancovat o něco důkladněji než obvykle. Do bodu, v němž jsme se nyní ocitli, nás přivedly poslední sněmovní volby. Jejich výsledek přitom vůbec nebyl samozřejmý.

Už v květnu 2009 se zdálo, že Česká republika směřuje k předčasným volbám, v nichž se všeobecně očekávalo výrazné vítězství sociálních demokratů vedených Jiřím Paroubkem. Tehdy přerostla dlouhodobá nenávistná kampaň vlády a prakticky všech médií proti předsedovi sociálních demokratů v na první pohled nevinně působící hru „vajíčka pro Paroubka“, která ve své podstatě ovšem byla typickým lynčováním politických protivníků, vedeným snahou zastrašit je, ponížit je a vytlačit je z veřejného prostoru.

Zatímco v Americe, pravlasti lynčování, pokud se do toho tamější lůza pustila jen tak pro „legraci“, oběť vyvázla obalena v dehtu a peří, tuzemští následovníci Ku-klux-klanu své oběti — tedy sociální demokraty, kteří si troufli na veřejnosti agitovat pro své názory — obalovali ve vejcích a shnilých rajčatech.

Než do věci vstoupil Václav Klaus, a přesně věc pojmenoval jako krajně nebezpečné politické násilí, jemuž musí stát okamžitě učinit přítrž (a je to věru jedna z mála věcí, v nichž projevil střízlivý a přesný postoj), ze stránek takové Mladé fronty Dnes přímo sálalo fanouškovské nadšení.

Zpravodaj MFD o největším vajíčkovém lynčování představitelů ČSSD psal exaltovaně, jako by popisoval úžasný sportovní výkon: „Předvolební mítink ČSSD na pražském Andělu se proměnil ve vaječnou střelnici... Jiřího Havla a Karla Březinu, kteří stáli blízko sebe, se jednomu z vrhačů dokonce podařilo zasáhnout jediným vejcem do obličeje.... Karel Březina, Jiří Paroubek, David Rath a Jaroslav Tvrdík dostali desítky zásahů.“ A toto neuvěřitelné sprosťáctví se demagogicky ospravedlňovalo tím, že nešťastní sociální demokraté přirovnávali své trýznitele přemrštěně (ale přemrštěně jen co do intenzity, nikoli co do intence) k fašistům.

Ale nezůstalo jen u zpravodajství jako by psaného nadšeným komsomolcem, který se pase na ponížení sedláka při vyvlastňování statku. Obludným vrcholem protototalitní žurnalistiky se patrně stal technický rozbor toho, jak přesně vejcem házet a proč to není zejména na delší vzdálenost nikterak snadné, v němž Mladá fronta Dnes s eichmannovským perfekcionismem a vytříbeným smyslem pro banalitu zla ocitovala i balistika: „Vnitřek vejce není kompaktní. Skládá se ze dvou pohyblivých komponentů, které při letu vajíčka rotují a mění jeho těžiště. Trefa z dálky bývá velkým štěstím," píše se ve zprávě nazvané Vejce jako „střelivo“ často mění směr. Je však levnější než rajče.

Suverénně nejhorším textem v této dost možná nejtemnější etapě polistopadového psaní Mladé fronty Dnes se patrně stal komentář Jana Jandourka, svým duchem přímo navazující na ponuré tradice druhorepublikové žurnalistiky, který totalitární dehumanizaci nepřátel — sociálních demokratů — obalil do intelektuálních klišé: „Mám na to a budu si vyskakovat, takový je mediální obraz Jiřího Paroubka. Vytvořil si ho však sám. Teď hledá všude modré spiknutí, zrádcovské rejdy a mediální zaprodance.“ To je asi tak věrný obraz příčin a následků, jaký podávalo Rudé Právo ve svých článcích o chartistech: kdo seje vítr, sklízí bouři.

„Zašpinit mě někdo rajčetem jen tak, rozzuřím se. Pokud budu objektem takového útoku jako politický představitel z politických důvodů, bylo by nejlepší se moc nerozčilovat. Protože si jen přitížím. A to se právě nyní děje Jiřímu Paroubkovi,“ vysvětloval Jandourek koncepci vajíčkového lynčování jako by domlouval šikanovanému dítěti, že si nemá stěžovat, aby na sebe nepřivolalo další pomstu.

Vůbec nejhorší je ovšem jeho přirovnávání vajíčkového lynčování k občanské neposlušnosti. Jedná se o perverzní urážku všech, kdo kdy byli v dějinách utiskovaní a uchylovali se k radikální nenásilné akci, tedy k občanské neposlušnosti jako ke své poslední šanci. Co s tím má propána společného rádoby happeningové lynčovaní představitelů demokratické opoziční strany, která nejenže nemá deklarovanou přízeň byť jen jednoho jediného vlivného média, ba co víc v českém politicko-mediálním diskursu byla, nejen od roku 1989, ale už od roku 1945, prakticky kontinuálně outsiderem?

Duchaplný Jandourkův text končí větou: „Snad aspoň nenechá ČSSD po volbách zakroutit krkem všem slepicím,“ která má ostrovtipně sugerovat základní pravičácký stereotyp o současné české levici: všechno jsou to tak trochu komunisti a získají-li moc, budou zase kroutit krky... Chucpe je slabé slovo.

Dříve nežli přejdeme k tomu, co se tu právě nyní také vinou Jandourkova snažení děje namísto sociálnědemokratického kroucení krků slepicím, pro pořádek poznamenejme, že Paroubek skutečně nevstoupí do čítanek jako vzor mediální obratnosti. Elegantní tedy doopravdy nebyl.

Fakt ale je, že česká pravicová média denunciační, osobně jedovatou kampaň vedla úplně proti každému předsedovi ČSSD a pro žádného z nich nebylo snadné najít způsob, jak soustavné štvanici čelit. Obrnit se neústupností a tvrdohlavostí je nakonec to jediné, co zásadovému člověku zbývá. A zásadový Paroubek, i když řada jeho zásad budila vyloženě rozpaky, rozhodně byl; bohužel pro něj vskutku neoplýval noblesou, a proto bylo velice snadné poťouchle ho shazovat. Oč víc byl shazován, často nespravedlivě, o to víc se zatvrzoval, což se mu nakonec zřejmě stalo osudným.

Zarytost vypracovanou v konfrontaci s protivníky, kteří s ním nechtěli argumentovat, ale chtěli ho prostě zdeptat, vedla k tomu, že čím dál tím víc ztrácel sebereflexi i zpětné vazby, přestával rozlišovat kritiku předpojatou od věcné, napoleonštěl. V důsledku toho nejprve kvůli bohorovně vedené kampani prohrál volby, a pak neunesl okolnosti vlastní rezignace, takže sama sebe zbytečně zahnal na okraj české politiky. Nemuselo se to stát a je to škoda pro českou sociální demokracii i pro něj osobně.

Zapomínat by se ale nemělo na to, že Paroubek českou pravicovou mašinerii ze všeho nejvíce vždy dráždil svou nepoddajností, která ovšem politicky byla velmi cenná. Byl to skutečný sociální demokrat, v něčem sice omezený, ale v každém případě na rozdíl od svých principiálních protivníků v ODS zcela v normě svých evropských protějšků, a na rozdíl od současné vlády mimo jiné skutečně odhodlaný potřít u nás korupci.

Jeho hlavní přednost kromě výjimečné pracovitosti spočívala v tom, že odmítal s pravicí dělat kompromisy, dokud ji neporazí, a správně hodnotil politickou situaci tak, že pro uskutečnění sociálně demokratického programu je daleko nebezpečnějším protivníkem ODS a vše, co s ní souvisí, nežli historicky poražení, znemožnění a do kouta zahnaní komunisté.

Především za toto ho pravice nenáviděla tak, že každý jeho nedostatek nafoukla ad absurdum a rozmazávala ho týdny v hlavním prostoru, kde by si u jiných vystačila s odstavcem na třetí straně. A právě z této vyšinuté nenávisti se nakonec Mladá fronta Dnes nakonec stala nadšenou platformou vaječného lynčování.

Vrcholem až groteskně manipulativního psaní byl soupis deseti důvodů, jimiž MFD shrnovala, proč lidi štve zrovna Paroubek. Uvažíte sami, že se jedná o samé kloudné a principiální příčiny, proč by člověk měl být zasypáván vejci podle návodu konzultovaného s balistikem, kdykoli si dovolí ukázat nos na veřejnosti, aby ji vykládal nějaké ty svoje politické pohádky:

1. Pohrdání mladými: naliskal svému kritikovi a dostal za to symbolickou pokutu

2. Nabubřelost: sice píše za svou sekretářku domácí úlohy, ale ve funkci musí zůstat, aby mohl dokončit reformy

3. Papaláš: dům na Floridě „není jeho“, peníze musel odklonit kvůli manželce

4. Agresivní: Jen ho někdo zkritizuje, sprostě nadává

5. Ostuda v EU: hlavní je vždy vymyslet, jak torpédovat společný postup

6. Spojení s komunisty: třeba Klause by bez nich nikdy nedostal na Hrad

7. Populismus a závist: Neoškubeme bohaté, ale střední vrstvy a chudé

8. Zadlužování: Už naštěstí skončilo, takže zbývá dokonce půl bilionu, aby stát mohl garantovat další výstavbu v Temelíně

9. Vzhled: Dieta a růžová trička

10.Divní přátelé: Háva a spol.

A nyní se dostáváme k jádru věci. Celá rekapitulace totiž měla jediný účel. Oběti Nečasových a Kalouskových pareforem, které zejména v opatřeních zaměřených proti sociálně nejzranitelnějším částem obyvatelstva hraničí s institucionálním sadismem, zřejmě záhy začnou tvrdě vzdorovat. Předpokládejme, že nezaměstnaní a chudí budou chtít, aby se jim nekroutilo krky, ačkoli nejsou slepice.

Ale i holubičí povahy mezi nimi by se třeba mohly domnívat na základě matné vzpomínky na četbu Lidové fronty Bleskem v době vajíčkového lynčování, že vždy vzácně neutrální česká média, by vajíčkovou a rajčatovou kanonádu zaměřenou na ministry Drábka, Dobeše či Kalouska akceptovala jako projev pochopitelné občanské neposlušnosti. Proto bylo na místě ještě než začne rok, v němž nejspíše půjde do tuhého, vyložit, v čem tehdy konkrétně Mladá fronta Dnes opustila prostor demokratického novinářství a proč odpůrcům Nečasova režimu poslouží ke cti, když rozpoznají i bez Václava Klause, že lynčovat se nemá ani z legrace.

V protestech tudíž bude nutno postupovat jinak, skutečnou občanskou neposlušností. Bezděčně vynikající návod poskytl už tehdy — Jan Jandourek: „Kdybych například já zablokoval pražskou magistrálu, dokonce v místech, kde každou chvilku projíždějí záchranky a hasiči, sebere mě policie a nejspíš si to odskáču. Pokud to udělají odboráři, nic se jim nestane.“

Tak uvidíme. Zřejmě tak nějak by totiž v roce 2012 mohla být vláda ponoukána k demisi.