Alexandr Vondra v neděli v Otázkách Václava Moravce pokáral ministerstvo vnitra za to, že nepředložilo návrh na pozastavení činnosti Komunistické strany Čech a Moravy. Mrzí ho, že nezískalo dostatek důkazů, aby zrušení této strany mohlo navrhnout.

Před listopadem 1989 jsme všichni říkali, že komunistický režim je špatný i proto, že sám chce rozhodovat o tom, které politické strany mohou působit. A že ty, kterým je to dovoleno (na území dnešní České republiky to byla Československá strana socialistická a Československá strana lidová), nemohou ve svobodné soutěži předkládat svůj vlastní program voličům. Určité od komunistů odlišné programové body jim byly dovoleny, jiné nikoli.

Před 22 lety jsme trochu riskovali a chodili jsme na pražské Václavské a jiná náměstí volat na komunisty, že nejsme jako oni. Chtěli jsme tím snad říct, až nad komunisty zvítězíme, že nezachováme stejné přístupy jen s opačným znamínkem. Možná tím taky mělo být řečeno, že už nechceme vrchnostenský model státu, v němž kdosi nahoře rozhoduje, a my ostatní posloucháme.

Prvních pár let po listopadovém převratu to vypadalo, že nová vrchnost je zdrženlivá a že respektuje občany. Když nová vládnoucí moc psala Ústavu a Listinu základních práv a svobod, vypadalo to, že občané jsou suverénní a politici potřebují pro své kroky jejich souhlas. Zdálo se, že politické strany budou napříště předkládat programy a voliči si mezi nimi budou vybírat.

Osudy komunistických stran (pod různými názvy) v sousedních zemích byly různé. V Polsku se strana rychle a snadno transformovala ve stranu, která proti sociálnímu, katolickému a národnímu dědictví Solidarity postavila důsledně kapitalistický, liberální, kosmopolitní, nábožensky neutrální program a přivedla Polsko do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. V Německu spojila tato strana síly s radikálními socialisty ze Západu a vytvořila stranu Linke (Leví), jíž nikdo neomezuje a jež vyjadřuje zájmy části voličů v lokálních, regionálních a spolkových zastupitelských sborech.

Čeští komunisté ztratili významnou část členstva a jejich další osudy vystihl politický vtip, který začíná otázkou, ve které politické straně nejsou bývalí komunisté, a odpověď zní: V KSČM. Mezi těmi, kteří zbyli pod starou značkou, lze odhadnout ve vedení skupinu pragmatiků a menšinu lidí s důslednou levicovou a demokratickou orientací. Spíše u řadových členů a voličů často zaznívají myšlenky a výzvy nacionální, zejména protiněmecké, a konzervativní. Koneckonců jako svou prezidentskou kandidátku představili před třemi lety Janu Bobošíkovou, dnes vůdčí postavu autoritativních nacionálních konzervativců ve sdružení D.O.S.T. V dalším průběhu volby podpořili stejně orientovaného Václava Klause.

Komunisté jsou poněkud nečitelní. Ale je tu důležitá okolnost. V nedělní televizní diskusi vystoupil také syn Jiřího Dienstbiera, reformního politika, který se r. 1977 se stal jedním z prvních 250 signatářů Charty 77 a v letech 1979 a 1985 byl i jejím mluvčím. V 1etech 1979—1982 byl vězněn. Později už mohl vykonávat pouze podřadné manuální práce, např. řezač kovů či balič knih. V roce 1983 byl zaměstnán jako noční hlídač v Montovaných stavbách, v období 1984—1989 jako topič. Jiří Dienstbier Jr. se vyslovil: Nejsou dostatečné pádné důvody, aby soud rozpustil komunistickou stranu, protože by museli dojít k závěru, že ohrožuje demokratický systém nebo lidská práva v naší zemi. To si myslím, že těžko někdo dovodí. Od nepochybných odpůrců komunistické ideologie a komunistického režimu zaznívá obhajoba práva komunistů ucházet se o hlasy voličů.

Česká pravice však, jak se zdá, dávno opustila účelové šermování demokracií, liberalismem a pluralitou. Vůle občanů pro ni přestala být zajímavá. Část občanů, kteří byli, jsou a zůstávají voliči KSČM, je zřejmě podle nich nesvéprávná. Jejich rozhodnutí ve volbách nelze respektovat. Tito občané neplní ideové zadání Alexandra Vondry a jeho ideových souputníků. Zřejmě bude třeba tyto občany vyměnit za jiné, poslušnější.

Pro českou krajní pravici jsou komunisté nesnadnými soupeři, protože usilují o podobný segment voličstva. Jedni i druzí se uzavírají na českém písečku a cítí se dobře leda s ostatními východoevropskými autoritáři a nacionalisty. U těchto českých Lukašenků a Orbánů se dnešní komunistické ideje (od Marxe na míle vzdálené) mísí s tendencemi k pravicovému autoritativnímu režimu. Komunisté, jako nebezpeční soupeři na tomto poli musí být eliminováni.

ODS ani TOP 09, ba ani vznikající hradní národní strana naštěstí nemají v tomto státě samy o sobě moc dnes zakázat komunisty, zítra sociální demokraty, pozítří Židy, Romy nebo homosexuály, leváky, zrzavé či krátkozraké. Je tu ještě pořád ústavní pořádek, který dali dohromady v době, kdy jim ještě stálo za to předstírat demokratičnost. Je tu Listina základních práv a svobod. Je tu Ústavní soud a jsou tu mezinárodní závazky, např. vůči Radě Evropy a dokumentům garantujícím ochranu práv a svobod mezinárodně. Občané se nenechají stavět do haptáku a budou rozdělovat svou přízeň a nepřízeň politickým stranám podle svého přání. Jsou hodně utištěni, ale přece mají tolik sebejistoty, že nenechají vyhnat pro ideologickou nespolehlivost z občanské pospolitosti. Zatím se podle všeho nepodaří občany vyměnit. Nezbude, než jejich vůli respektovat.