Věšet, nevěšet

Především se máme chovat tak, aby nikdo nikoho věšet nechtěl, nemusel a zejména neměl pocit, že někdo chce věšet jeho. Jinak je ale těžko hledat s Respektem společnou řeč.

Začněme ptaním po příčinách. Po těch se totiž Respekt v článku Petra Třešňáka o Gustávu Husákovi ani v souvisejícím komentáři Marka Švehly minulý týden neptal. A neptal se po nich ani Ondřej Slačálek v dobře cílené polemice Touha vidět oběšence  ze čtvrtečního Deníku Referendum.

„Bratislava třicátých let je“ podle Třešňáka „kosmopolitní, ale sotva stotisícové město, v němž Maďaři, Židé, Němci a Češi ještě přečíslí Slováky.“ Je to ale také město, kde se na vysokých školách platí školné. Když chcete skládat zkoušky, musíte předtím někdy i půl roku pracovat v hostinci. A bydlet přitom v pokoji za kuchyní plném přepáleného tuku a dalších puchů (viz například Hela Volanská Cizí svatba).

Je to také město, které stejně jako Praha v té době žije odporem proti španělským frankistům (viz například Žo Langerová Vtedy v Bratislave) a kde lidé od kumštu na truc místním nacistům chodí na oblíbená výletní místa, čímž dávají najevo náklonnost k demokratické republice (viz například Ján Rozner Výlet na Devín).

Nepřekvapí, že se Volanská, Langerová i Rozner dali postupem času ke komunistické straně a že to z jejich strany nebyla intelektuálská manýra. Zažili prvorepublikovou nuzotu i následující válečný rozvrat. Snaha nastolit co nejdříve po válce mezilidskou rovnost, tedy, řečeno slovy dnešních grantů, rovné příležitosti, pro ně byla přirozeným pokračováním jejich práce z let mezi válkami.

„A když je pak o pár měsíců později dílo dokonáno, nechybí Husák u žádných represí a čistek teroru poúnorové doby,“ píše Třešňák. „Socializmus dal dedine autobusy – a teda aj asfaltové cesty – a dedinčanom zadarmo zubné protézy,“ říká literární historik Vladimír Petrík v knize Hľadanie minulého času. A dodává, že pamatuje babičky, jak čtou dětem pohádky jen s jedním nebo dvěma zuby.

Nejprve bych tedy Respektu vytýkal, že si neumí představit, že cosi jako sociální konflikt může skutečně existovat, že takový konflikt může ovlivňovat chování lidí a že tento vliv může působit i po desítkách let. Není to tak dávno, kdy mi jedna známá říkala – Nevyhazujte ty slané tyčky, já jsem válečné dítě.

Marek Švehla v komentáři k postavě Gustáva Husáka píše, že se stal „nejúspěšnějším a tedy i nejničivějším představitelem československého komunismu“. Komunismus rovná se Švehlovi ničení. Tady se nemůžeme shodnout. Přinejmenším stejně jako ničení se komunismus rovná také emancipaci a antifašismu.

Oto Novotný se proti Slačálkovi v komentáři pod jeho textem zastává osmašedesátníků, kterým Husákův režim ztrpčoval život, přestože Husák sám nebyl pod nějak silným sovětským tlakem. To zastání se je zcela v pořádku. Úplně stejně je ale třeba se ohradit proti odstavci, ve kterém Třešňák Husáka posouvá mezi osmašedesátníky.

„Mladý slovenský historik Tomáš Černák“ v článku parafrázován říká, „že na Slovensku se ani dnes moc nemluví o stalinském mládí pozdějších hvězd pražského jara. ‚Já tvrdím, že pokud se má něco Husákovi vyčítat na prvním místě, tak druhá polovina čtyřicátých let,‘ říká Černák.“ V českém prostředí se o stalinském mládí budoucích hvězd pražského jara mluví často. Cílem jsou zpravidla ty hvězdy, pro které byl rok 1948 často první zkušeností politické socializace. Některým z nich bylo v té době už i osmnáct roků.

V polemice s Třešňákem a stejně tak v polemice směrované do vlastních řad bychom se ale nejspíš měli zastat i lidí, kteří onen nudný či bizarní normalizační čas ve výkonných funkcích utvářeli. I oni totiž jsou významným proudem uvnitř dnešní československé levice.

Zatímco se ale na osmašedesátníky snažíme navazovat a k nevůli pravice umíme i vysvětlovat a hájit jejich poválečný život. Tak s osudy lidí, pro které sedmdesátá a osmdesátá léta představují jejich produktivní věk, stejně pracovat nezvládáme, a spíše nechceme. Skřípeme sice zuby nad tezí, že prověrky následující po pražském jaru přinesly řadě lidí (narozených ve čtyřicátých letech) prostě jen možnost zabrat místa vyhozeným lidem (namnoze narozeným ve dvacátých letech). Zdá se ale, že vyvrátit bychom ji neuměli.

Jistě můžeme třicátníkům či padesátníkům osmdesátých let vyčítat jejich tehdejší veřejné angažmá. Jsme na tom ale přinejmenším tak špatně, že se pak jen těžko vyhneme obdobné výčitce směrem k lidem, kteří se ve vyšších výkonných funkcích a politice pohybují dnes. Ani normalizaci, ani dnešek nelze popisovat od „strašných brýlí s nápadnými obroučkami“, které Husákovi coby atribut v anketě Respektu přisoudili dnešní dvacátníci. Vážný popis bude muset začínat někde u společenských struktur.

Dnešní rozhovor o naší společné budoucnosti, protože se sobě coby příslušníci levice a liberálové nevyhneme ani v České republice, ani dále v Evropě, pak musí začínat u vzájemného uznání. Třeba by pomohla konference o dvou panelech. V jednom by pět Erikem Taberym reprezentativně vybraných lidí z okruhu jeho přátel zformulovalo deset přesvědčivých argumentů, proč se nacismus nerovná komunismus a komunismus se nerovná ničení. Ve druhém by pak pět lidí vybraných Ondřejem Slačálkem co nejpřesvědčivěji argumentovalo pravý opak. Pořadí panelů by bylo určeno losem na začátku dne. A příklady by mohly pocházet jen z Evropy posledních dvou set let.

S odkazem na předposlední Respekt by se pak účastníci debaty měli chovat tak, aby nikdo nikoho věšet nechtěl, nemusel a zejména neměl pocit, že někdo chce věšet jeho. Přestože levice a liberálové jsou nutně spojenci v boji proti diktaturám, které si umíme představit z minulého století, spolupráce mezi nimi není a nebude ani samozřejmá, ani jednoduchá.

A co si myslíte vy? Diskuse (23 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Tom_samek

Tomáš Samek - lingvistický antropolog

Pondělí, 14.Listopadu 2011, 14:39:49

Pěkný článek. Jeho poslední věta o tom, že spolupráce mezi levicí a liberály nebude jednoduchá, jako by nepočítala s existencí těch, kterým se říká levicoví či sociální liberálové (lidé jako Václav Žák a další), politický proud v Česku pravda ne moc rozšířený, ale přesto přítomný. Levicové a liberální se nutně nevylučuje. Navíc pokud jde o diktatury či autoritářské režimy, není nemožné, že přijde doba, kdy své představivosti nebudeme muset pomáhat příklady tak časově vzdálenými, jako jsou ty z minulého století. I to by spolupráci obou táborů mohlo urychlit - doufejme že dřív, než bude pozdě.

Oto Novotný - politický analytik

Patriku, píšeš, že: Pondělí, 14.Listopadu 2011, 15:21:44

"Oto Novotný se proti Slačálkovi v komentáři pod jeho textem zastává osmašedesátníků, kterým Husákův režim ztrpčoval život, přestože Husák sám nebyl pod nějak silným sovětským tlakem." - Tohle není správná interpretace mého názoru. Vyznívá to jako, že Husák strpčoval osmašedesátníkům život, aniž by ho k tomu Sověti tlačili. Ne, v mém komentáři k Slačálkovi jsem polemizoval tak, že Husák nepřistoupil k variantě monstrprocesů a vyrovnávání za osmašedesátý, protože se se Sověty dohodl, že znormalizuje zemi i bez nich. Slačálek na základě toho dělá z Husáka nějakého div ne hrdinu, což já odmítám. Monstrprocesy a reakce v duchu padesátých let (nebo reakce na revoluci v Maďarsku v 1956) byly něco, čím se u nás nová komunistická moc nemohla (i z mezinárodního hlediska) legitimizovat. Husák nečelil nějakému tlaku Sovětů na to, aby sankce byly horší. Slačálkovo "chápající" hodnocení Husáka v duchu teze, že projevil mimořádného státnického ducha, je opravdu falešné.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 14.Listopadu 2011, 16:43:57

Pro lepší spolupráci levice (včetně komunistů) - dejme tomu s liberály - navrhuji třeba to, aby každý uvedl, co mu nejvíce vadí na té druhé straně a které výroky na něho působí jako červený hadr. Druhá strana se zkusí zamyslet na tím, jestli je pro ni přijatelné se takových výroků dobrovolně vzdát, čímž vytvoří lepší podmínky pro případnou spolupráci. Prostě se navzájem nedráždit, pokud to není nezbytné. Stejně tak by se všichni měli vyjádřit, jak si vlastně představují budoucnost, aby bylo jasné, na čem se shodnou. Minulost je vedlejší, protože ta sama o sobě není žádnou zárukou budoucnosti.

Lepenka

Michal Špína - komparatista

díky za ty literární odkazy, Pondělí, 14.Listopadu 2011, 17:54:3

zejména tedy Jána Roznera.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pondělí, 14.Listopadu 2011, 18:32:15

Tohle je tak hezký návod k tomu, aby se měli všichni rádi. A tak bych k tomu dodal, že každý nezaměstnaný napíše 10 argumentů, proč je dobře, že ho bývalý zaměstnavatel vyhodil a ten zase napíše 10 argumentů, proč je špatně, že toho člověka vyhodil. Taky vláda by mohla napsat 10 argumentů, proč je její reforma špatná a /tomu věřím, že se možná i uskuteční/ ČSSD 10 argumentů, proč je reforma dobrá. A takto si budeme psát argumenty a léta budou plynout. Jestli je Tábery liberál, tak jeho chlebodárci určitě nejsou. Takže nečekejte, že Bakala napíše 10 argumentů o tom, jak vydupal s nájemníky. Tohle je sen, račte se probudit.

Patrik Eichler - novinář, Praha

Pondělí, 14.Listopadu 2011, 23:26:2

Nechci, aby každý psal v deseti bodech, proč se chová špatně (OKD). Chci přimět k rozhovoru dvě skupiny lidí, které jsou nutně spojenci, protože jsou obě demokratické, hodnotově liberální a vlastně i proevropské. A protože ve fašismu či korporativním státu mají společného nepřítele - takového, který nenechá žít ani jednu z nich.

- Levicoví liberálové se tu nepočítají, protože jsou levicoví a protože jako můstek k občanským liberálům lépe poslouží etablovaní křesťanští sociálové.

ET přitom říká, že levice pracuje na tom, aby každý, kdo není ortodoxně levicový, byl od levice co nejdále. Lidé z levice zpravidla říkají, že je lidé z pravice neposlouchají a cítí se být pod tlakem, protože pravice je tu dlouhodobě kulturně hegemonní.

Chtěl bych, aby L a P spolu mluvili jako se sobě rovnými a brali se navzájem vážně. Tak zkouším různé metody, jak ten rozhovor pobídnout. Metod je podle mě spousta, ale chybí ochota.

Pokud jde o Roznera, Výlet na Devín je ze tří knih vydaných u Marenčina v posledních letech s přehledem nejslabší. Vyplatí se číst Sedem dní do pohrebu i Noc po frontě, VnD jen pokud chcete slovenskou literaturu vážněji sledovat. Ze čtyř zmíněných knih je nejlepší Hela Volanská (ta vyšla i dvakrát v češtině, z toho jednou v samizdatu).

A pokud jde o Husáka a disent, tam rád souhlasím, že Husák není hrdina. V článku Rt bych rád viděl paralelu mezi Husákem a chorvatským exprezidentem Tudjmanem - oba historici, oba věznění... oba kontroverzní, ale jeden má z nějakých důvodů kariéru zajištěnou do konce devadesátých let. Na srovnávací studii by to ale byly postavy zřejmě ideální.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

demokracie je diskuse Úterý, 15.Listopadu 2011, 23:32:38

a té se musíme učit. Taky se musíme učit diskutovat a polemizovat s argumenty a respektem vůči ideovému protivníkovi. A že je potřeba, aby spolu diskutovali a hledali lepší argumenty pro-demokratičtí a pro-evropští liberálové a socialisté podepisuji bez výhrad. A co se týče Husáka, tam bych to také viděl podobně.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

polemika Středa, 16.Listopadu 2011, 08:45:20

Předtim jsem se k textu kolegy Eichlera přihlásil, především k jeho návrhu diskuse mezi pravicovými liberály a levicovými demokraty, nyní bych rád s jednou tezí polemizoval. A to s touto: "bychom se ale nejspíš měli zastat i lidí, kteří onen nudný či bizarní normalizační čas ve výkonných funkcích utvářeli. I oni totiž jsou významným proudem uvnitř dnešní československé levice" Navazovat na normalizátory je nesmysl. To byli lidé bez přesvědčení, dokonce i bez komunistického, se stranou se jen vezli, protože jim to skýtalo spoustu výhod. A právě to zaštítil Husák. To byla první významná depolitizace, na kterou navazuje ta současná. Lidé, kteří drželi hubu a krok, odjeli na chaty, mohli dělat své kšefty a melouchy, klidně v uměřené míře krást pro svou rodinu, protože "kdo nekrade, ten okrádá svou rodinu", sledovat seriály "Nemocnice na kraji města", apod. a kroutit hlavou nad těmi několika bláznivými disidenty, kteří chtějí hlavou prorazit zeď. K těmto "obyčejným" lidem a ke šmelinářům s bony apod. se přihlásil Václav Klaus a naopak se pozastavoval nad disidenty. Pokud se k nim nyní bude hlásit intelektuální levice, tak v tom vidím jen pokračování normalizační politiky. Takhle občanská společnost nikdy nevznikne, protože takto vznikne souznění s pasivní většinou, které je to jedno, jen si občas zanadává v hospodě. Myslím, že aktuální je práce na občanské demokracii (nemá nic společného s ODS), která u nás funguje jen na úrovni voleb, stranické politiky, boje o politickou moc.

Luděk Ševčík - OSVČ

Středa, 16.Listopadu 2011, 13:22:22

Pane Šimso, opravdu si myslíte, že po "normalizaci" zůstali ve straně jen lidé bez přesvědčení? Já bych spíše napsal, že to byli lidé, kteří se nechali přesvědčit, že normalizační politika je pro tuto zemi ta správná. On rok 68 nebyl pro komunisty jen doba blaženého socialismu, byla to taky pro ně doba, kdy jim bylo vyhrožováno odvetou, v horším případě věšením. Byla to podobná doba jako v roce 89, aktivizovala se pravice a lidé měli značné obavy o svou budoucnost. A i když většina vojenské řešení odmítala, tak nastávající stabilizaci a zachování "gulášového socialismu" přivítala. S tím "kdo nekrade, ten okrádá svou rodinu", bych raději neoperoval, nikdy se nekradlo tak jako dnes, takže psát o tom jako o nešvaru tehdejšího režimu je ošidné. Normalizace jako umrtvení politické aktivity obyvatel? Těžko, jinak by tu nebyl snad Listopad a nebo by museli mít v USA normalizaci jako hrom, protože na počet obyvatel je jich skutečně politicky aktívních méně než u nás.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Šimso, Středa, 16.Listopadu 2011, 17:57:21

třeba já jsem v té straně nebyla kvůli kariéře. Taky jsem žádnou neudělala a ani se nesnažila dělat. Měla jsem z toho akorát problémy, protože se tehdy pořád musely plnit nějaké stranické úkoly, které byly kolikrát dost nesmyslné. Člověk byl často nucen do nějakých funkcí. Vstoupila jsem tam bez seriózního rozmýšlení už ve dvaceti, protože jsem prostě tak byla rodiči vychovaná. Přiznávám, že ve třiceti už jsem se na to dívala trochu jinak a skeptičtěji, ale nepřipadalo mi tehdy nijak moudré vystoupit, čímž bych si jednak zkomplikovala život, jednak bych tím nikomu nepomohla. Navíc jsem byla s komunistickou ideou vždycky ve shodě, i když ne s vedením strany. Samozřejmě uznávám také svou vinu.
Jinak máte pravdu s tím normalizačním chatařením a chalupařením. Režim to od 70. let podporoval z toho důvodu, aby lidé zapomněli na 68. rok. A ono to částečně fungovalo. Lidé žili hlavně tím, jak v pátek co nejdřív pojedou na chatu, a tam se odehrával jejich hlavní život. O nic jiného se kolikrát vůbec nezajímali. To jsou opravdu ty kořeny české pasivity ve věcech veřejných. Podporoval se i konzum, byť byl u nás oproti Západu značně omezený výběr zboží.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

vlastní zkušenost Středa, 16.Listopadu 2011, 21:36:36

Potkal jsem řadu přesvědčených komunistů z padesátých a šedesátých let, kteří se se stranou po roce 1968 rozešli: strýc Pavel, Jaroslav Šabata, Jiří Dienstbier, Ludvík Vaculík a řadu dalších. V sedmdesátých letech jsem už žádné přesvědčené komunisty nepotkal, jen lidi, kteří různě odůvodňovali, proč tam jsou, případně, proč tam musí být (Oblíbené bylo: Kdybych tam nebyl já, byla by tam nějaká větší svině nebo já se tam snažím dělat něco proti režimu, co bych jinak dělat nemohl. Dokonce jsem se setkal s jedním případem, kdy člověk, který byl ve straně, jak jsem se později dověděl, otevřeně vykřikoval, že "komunisté jsou svině"). Samozřejmě jsem se pohyboval v určitém chartistickém prostředí, ale vedle toho jsem chodil do práce a dva roky jsem byl na vojně na východním Slovensku, takže zcela izolován jsem od společnosti nebyl. Heslo "kdo nekrade, ten okrádá rodinu" jsem slyšel na mnoha různých dělnických pracovištích a zvláště populární bylo na vojně, kde se to bralo tak, že ten kdo nic neukradne, ten je srab. Takže myslím, že ta současná demoralizace a depolitizace má kořeny v normalizaci, jak potvrdila i paní Hájková. Ostatně seriály typu "Nemocnice na kraji města" to jasně potvrzují. Proto jsem přesvědčen, že na normalizaci se v žádném případě navazovat nedá. S jedinou výjimkou a tou byl vcelku fungující sociální stát, i když i zde byly sociální a politické nespravedlnosti.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Ještě k tomu možnému spojenectví, o němž se píše v článku Čtvrtek, 17.Listopadu 2011, 08:16:20

Věci se mají tak, že minulost je něco, k čemu lidé mají nejen racionální, ale i citový vztah. A ten vztah je u každého jiný. Čím novější historie, tím rozporuplnější vztahy, protože tím více se nás to týká. Lidem se nedá jednoduše říci: vykašli se na to všechno a mysli si to, co já, protože já mám přece pravdu!
Každý by si měl uvědomit, že když bude chtít někoho získat ke spolupráci na něčem důležitém, nesmí mu pořád dokola vykládat, že jeho dědeček byl lump, i kdyby byl stokrát přesvědčen, že tomu tak je.

Luděk Ševčík - OSVČ

Čtvrtek, 17.Listopadu 2011, 09:24:3

V určitém směru, ač možná nevědomky, jste pane Šimso převzal retoriku pravice. Neboť pokud by opravdu platilo, že současná demoralizace a depolitizace má kořeny v normalizaci, pak by si normalizaci museli absolvovat i v USA a dalších západních státech. Nevím jestli viděli v USA Nemocnici na kraji města /v NSR určitě/, takže je to demoralizovalo, ale já tvrdím, že současná demoralizace nemá nic společného s normalizací, ale je způsobena neoliberálním životním stylem. Jestli vy jste se nepotkal s přesvědčenými komunisty po roce 68, tak já ano. Jasně že při tom množství /hádám něco přes milion?/ mezi nimi nebyli všichni Korčaginové, podívejte se dnes na ČSSD, kolik je tam, a to i vedení, lidí, kteří tam nejsou pro obhajování levicové politiky. Já si nesmírně vážím těch disidentů, kteří i přes to, že značně zkomplikovali život sobě i své rodině, dokázali bojovat za spravedlivější svět, normalizace je nezlomila, jak to? Ale i mezi disidenty byli lidé, kteří nechtěli spravedlivější svět pro všechny, ale výhodnější svět pro sebe. Nedávno jsem viděl na ČT oslavný dokument o jedné osobě z disentu, takovou fanfáru snad netroubili kdysi ani Fučíkovi. Před několika lety jsem měl čest tuhle osobu poznat. Přišla mi, s mým bývalým kolegou ze zaměstnání, nabídnout členství v nějakém spolku /byla to pyramida, či letadlo se tomu říká, jak vyšité/ a tvrdila mi, že kdybych měl internet /tenkrát jsem ho ještě neměl/ ukáže mi, že na tomhle systému je zisková už přes 2 miliony. To nebylo v době, kdy začínaly ty podvodné systémy, to bylo v době, kdy už jí muselo být jasné, že zbohatne jen ona a ty další okrade. Proto nesuďte členy KSČ v období normalizace jen proto, že jste nepotkal /možná nehledal, protože by to mohlo narušit vaší koncepci - normalizační komunista nemá přesvědčení/ přesvědčeného komunistu. Já také podle jedné špatné zkušenosti s disidentem nesoudím celý disent. Kdyby totiž platila vaše zjednodušená téze, tak by se po roce 89 musela KSČ ztratit ze světa, nikdo by v ní nezůstal. A ona, i když to tenkrát neslo riziko a i dnes to pro běžného člena jistě nenese žádné výhody, je nejpočetnější stranou. Nemusíme navazovat na normalizaci, ale nemusíme lidi, kteří chtěli dělat něco pro druhé jen z vlastního přesvědčení, ostouzet.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

dnešní a normalizační demoralizace a depolitizace Čtvrtek, 17.Listopadu 2011, 12:55:42

spolu podle mne souvisí. Je to obecná pasivita a nechuť se veřejně angažovat pro dobrou věc, protože lidé nevěří, že by to mohlo mít úspěch. Asi by to chtělo hlubší analýzu. V USA či v Německu to mělo a má jiné důvody než u nás. Je výborná Habermasova analýza Strukturální přeměna veřejnosti, která popisuje úpadek občanské veřejnosti a společnosti v roce 1962, kdy se veřejnost, jež kriticky čte, posuzuje a hodnotí literáraturu a politiku přeměnila ve veřejnost, jež vše jen konzumuje a to včetně literatury a politiky. Tato analýza je v mnoha směrech platná pro naše prostředí dnes. V době normalizace jsem se přidal k Chartě z důvodů nesouhlasu s tehdejší normalizační politikou KSČ, dnes podporuji ProAlt a Deník Referendum a podobné kritické občanské iniciativy, protože mi současná vládní politika připomíná v mnoha směrech tu normalizační. Proto reaguji kriticky a polemicky na hlasy, že bychom měli navazovat na normalizaci. V čem? Žádné slušné ideové důvody k tomu nevidím. Jistě, že byli také slušní komunisté, kteří se snažili druhým pomoci, ale podporovali špatný autoritativní politický systém. Podobně byli v disentu lidé, s nimiž jsem nesouhlasil již ve starém režimu a mnozí z nich nejednali a nejednají dobře po revoluci, např. se upřímně stydím za činnost Petra Cibulky po revoluci, mnoho lidí neoprávněně skandalizoval a poškodil. Jde o to, abychom mohli žít ve férové, občanské a sociální demokracii a v politické oblasti podporuji ty iniciativy, které k tomu přispívají. Normalizace k ničemu takovému nevedla. Normalizaci se pokusi rehabilitovat už Václav Klaus, který táhl proti Chartě a intelektuálům, proto mě udivuje, že se s tím setkávám u mladých kritických intelektuálů zde v Referendu. Nikomu však jeho názor neberu, vyhrazuji si však právo na takovéto názory reagovat kriticky.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pátek, 18.Listopadu 2011, 09:10:32

Takže já se to pokusím zkrátit pane Šimso. Nesouhlasil jste s bývalým režimem a spojil jste se s dalšími nespokojenými v boji proti němu. Díky tomu vznikl nový režim. Ale tento režim je také špatný a bojujete proti němu. Jaký je tedy rozdíl mezi vámi a těmi dobrými komunisty, " kteří se snažili druhým pomoci, ale podporovali špatný autoritativní politický systém" ? Neberte mou otázku prosím jako provokaci, nebo útok na vás. Jen by mě zajímalo, jestli se vaše uvažování ubírá podobnou cestou, jakou ve svém včerejším vyjádření uvedl pan Uhl.

Martin Profant - Praha 7

Technická poznámka Pátek, 18.Listopadu 2011, 17:47:26

Na školách v Bratislavě se v meziválečném období platily stejné poplatky jako ve zbytku Československa. Nikoliv tedy školné na vysokých školách .
To je dost lhostejné jak z hlediska propastné hloubky sociálních rozporů, o jejichž zpřítomnění Eichlerovi jde. A určitě to mohlo být jedno člověku, který si vydělával na poměrně vysoký poplatek za ten či onen typ státní zkoušky nezbytný k výkonu určitého povolání - kdysi mi jeden z mých učitelů na pražské filosofii vyprávěl o svém otci, který si řadu let nemohl z finančních důvodů dovolit doktorskou zkoušku, bylo to tedy tíživé i v českých zemích.
Bohužel, rozlišení mezi konkrétními jednorázovými poplatky na konci studia a školným není vůbec lhostejné z hlediska současné hrozby zavedení školného na VVŠ.

Omlouvám se za přerušení toku diskuse. Mimochodem myslím si,že není žádný rozdíl mezi Martinem Šimsou a dobrými komunisty, "kteří se snažili druhým pomoci, ale podporovali špatný autoritativní systém." On i oni jsou lidé. Jen je chování Martina Šimsy úctyhodnější, protože není vnitřně rozporné.
A ačkoliv jsem se nepohyboval v chartistickém prostředí, i já jsem poznal strašně málo lidí, kteří by vstoupili do KSČ v sedmdesátých a osmdesátých letech z přesvědčení.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pátek, 18.Listopadu 2011, 19:56:35

Jaký vnitřní rozpor by měl tenkrát pociťovat mladý člověk, který dospěl třeba 15 let po 68 roce a chtěl se politicky angažovat, tak to řešil vstupem do KSČ? Mělo ho snad zbavit úcty to, že jako řadový člen neměl dost informací? Nebo to, že místo angažování raději nevyužíval svého volného času k sebeobohacování, nebo k útěku na chalupu? Ono bylo dost mladých lidí, kteří rok 68 neprožili, takže s tím neměli zkušenost a vycházeli z oficiální propagandy. Jsou snad méně úctyhodní dnešní příznivci pravice, kteří její politiku podporují, i když je pro ně špatná, ale dělají to z přesvědčení, neboť nemají dost informací, aby se rozhodli jinak? Co se týče vnitřního rozporu, aspoň mého, tak čím více informací mám, tím je větší. Protože mě to nutí k pohledu z druhé strany a to nutně mírní odsudky.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

dnešní režim Pátek, 18.Listopadu 2011, 20:37:19

Nejsem přívržencem pravice, nikdy jsem ji nevolil. Respektuji, že byla demokraticky zvolena. Současný režim považuji za lepší než ten komunistický, protože je možnost volby, ta v komunistickém režimu nebyla. Jsem rád, že tu proběhla demokratická revoluce, ale jsem zklamán z následujícího vývoje. Tedy z vlády Václava Klause, která podporovala jen ekonomickou transformaci a privatizaci bez etických a právních norem a rétoricky započala odbourávat sociální stát. Miloš Zeman, který se dostal do čela sociální demokracie hájil hodnoty sociální demokracie bohužel pouze rétoricky, fakticky se spojil s Klausem a dělal podobnou, i když trochu slušnější politiku. Nejlepší sociálně demokratickou politiku dělal podle mě Špidla, který se také jako jediný dokázal Klausovi postavit ideově. Paroubek sice sociální demokracii sjednotil, ale dělal politiku, jako bychom všichni byli malé děti - billboardová válka s 13. důchody a 2.400,- ze zisku ĆEZu v době vrcholící finanční a ekonomické krize nemohlo dobře dopadnout. Tedy nejprve jsem volil občanské fórum, potom svobodné demokraty, pak sociální demokraty, za Paroubka jednou Zelené, naposledy opět sociální demokracii. Největším problémem je podle mě dosud slabá občanská společnost, morální a etická krize, málo veřejných skutečně kritických diskusí o problémech dneška, dominantní vliv Václava Klause, který byl hlavním "prorokem" i protagonistou neoliberalismu, který je naplno realizován teprve nyní. Tedy jsem pro demokracii, jen ta naše je pořád v plénkách, ale je jistě lepší než autoritativní režim dříve.

Martin Profant - Praha 7

LŠ: Jaký vnitřní rozpor? Pátek, 18.Listopadu 2011, 20:42:19

Jaký vnitřní rozpor pociťoval komunista, který pomáhal druhým - to jest Apomáhal jim, protože jako komunista mohl, a protože oni v důsledku fungování komunistického režimu pomoc potřebovali - a přitom svým členstvím ve straně ten režim podporoval?
Obávám se, že odpověď je už v samotné otázce.
A hlavně je to jiný případ, než postava z vašeho příkladu.

Luděk Ševčík - OSVČ

Sobota, 19.Listopadu 2011, 09:13:32

Nějak jsem v té debatě zabředl někam, kam jsem nechtěl. Šlo mi spíše o rok 68. Je jeho současná intepretace správná? Jednalo se skutečně jen o pokus o "socialismus s lidskou tváří", jehož vybudování by bylo přínosem pro socialistická hnutí ve světe? Chtěly organizace jako K231 a KAN a jim podobné budovat tento socialismus? Neslyšeli jsme téměř stejná hesla, díky nimž se podařilo zburcovat národ, v roce 89? A s jakým výsledkem? Neprobíhal by scénář stejně? Já nejsem normalizačním režimem nijak nadšený. I když musím objektivně přiznat, že někde od roku 86 už ten režim nebyl ani normalizační. Ale má otázka měla asi znít takto: Jaký je rozdíl mezi disidentem, který v dobře víře pomáhal bourat režim a nyní vidí, že jeho snažení někdo zneužil k vybudování minimálně stejně špatného, v němž navíc 2/3 lidí hodnotí ten starý jako lepší a komunistou, který se snažil udržet starý režim, i když věděl, že není zcela spravedlivý, má dost chyb ale obával se toho, že tu vznikne to, co tu teď vzniklo?
Máte pravdu pane Šimso, máme tu možnost volby. I když pak člověka okamžitě napadne, k čemu na tato volba je, když o nás stejně rozhodují nějací bankéři. Demokracie v plenkách? To neakceptuji, před 15-20 lety tu byla demokracie větší, než je dnes, ten vývoj jde směrem dolů, ne nahoru. Já jsem minulý režim nijak nemiloval, byl jsem členem Klubu přátel mladé hudby, který byl součástí Jazzové sekce. Četl jsem tenkrát Wokno, a jako dlouhovlasý /kde jsou ty časy!/ rocker jsem si s režimem užil své. Postupem času mu však přiznávám určitý klad a to nemalý - sociální jistoty. Pro dnešní zbohatlíky nicota, ale pro nějakých 95 % obyvatel to nejlepší, co by je mohlo potkat. Mí známí, v roce 89 bouřliví revolucionáři, mi teď chodí vykládat, že za komančů jim bylo líp. Čím jsou totiž starší, tak tim víc si uvědomují, že se asi nestihnou stát se tak bohatými, aby se nemuseli obávat ponižující chudoby a strádání. Ano, demokracie je pro mě nejdůležitější. Ale pod tímto pojmem si představuji něco jiného, než Klaus. A tak když levice hledá sjednocující program, mohla by jím být definice demokracie, kdy i při ochraně zájmů menšin, by primární bylo sociální zajištění majority. Není demokratický ten stát, kde se zákony šijí pro horních deset tisíc.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Panu Ševčíkovi Sobota, 19.Listopadu 2011, 09:50:2

Rok 1968 opravdu nelze zjednodušovat tak, že všichni, kteří tehdy aktivně vystupovali v Pražském jaru, chtěli jen a jen dobro pro všechny, zatímco těm druhým šlo jen a jen o sebe. Za normalizace se říkalo totéž, ale s opačným znaménkem. Věci se často interpretují takhle zjednodušeně, ale situace je ve skutečnosti složitější. Právě ty složitosti se vysvětlují docela obtížně. Dějiny se ale odvíjejí tak, že každá akce je vždy reakcí na předchozí dění. Proto je nutné veškeré dění posuzovat komplexně. Čím silnější je akce, tím silnější vyvolá reakci. Jediná cesta k překonání tvrdého dopadu akcí a reakcí je zbavovat se postupně nenávisti a zároveň také umožnit všem lidem žít důstojný život.

Luděk Ševčík - OSVČ

Sobota, 19.Listopadu 2011, 18:35:5

S ledačím souhlasím paní Hájková, ale každá akce nebývá reakcí na předchozí dění. Že ovšem akce protiakci vyvolá, to už pravda je.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 19.Listopadu 2011, 19:03:40

Jistě, jsou i náhody. Nikdy nemůžeme říct, že všechno se muselo odehrát nutně tak, jak se to odehrálo.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.