Jakub Patočka ve svém eseji ke sjezdu ČSSD píše i o Respektu. Jeho poznámka mi přijde pro zdejší debatu příznačná, a tak si dovolím krátkou polemiku.

Jakub Patočka píše o tom, že na tiskové konferenci položili redaktoři Respektu Bohuslavu Sobotkovi „otázku, zda bude Bohuslavem Sobotkou z vlády Vladimíra Špidly, který liberální reformy zaváděl, anebo Bohuslavem Sobotkou z vlády Jiřího Paroubka, který je rušil“. Podle Patočky tak učinili proto, že zřejmě čtou komentáře Jindřicha Šídla s „nábožnou úctou“. Autor komentáře také naznačil, že šlo o nejapnou otázku.

Tato poznámka vede k podstatě médií. Není náhodou jejich úkolem také reflektovat veřejnou debatu? Sám Jakub Patočka píše, že Šídlova teze o dvou tvářích Bohuslava Sobotky vyvolala velkou debatu. Neměl by tedy mít nový předseda ČSSD šanci, aby se k tomu vyjádřil? Pokud nejsme poradci Bohuslava Sobotky, není na něm, aby se s otázkou prostě vypořádal?

Dále Patočka píše: „Nechceme Respekt rovnou podezírat, že se ptá hlavně proto, aby zjistil, zda si má z muničního skladu objednat spíše střelivo, kterým ničil Špidlu, anebo zbraně, jimiž potíral Paroubka.“ Samozřejmě, že tady autor naznačuje, že si to myslí, a nic proti tomu, jen to není pravda.

Respekt je sice liberální médium, které vítá řadu kroků pravicové vlády, vždy se ale k tématům vyslovoval podle věcného rozměru, a nikoli podle toho, jestli ten či onen krok dělá levicová, a nebo pravicová vláda. A právě z tohoto důvodu jsme v zásadě politiku Vladimíra Špidly podpořili. Dovolím si jeden doklad z komentáře Respektu, který vyšel v čase, kdy Špidla opouštěl premiérský post: „I přes chatrnou většinu ale koaliční kabinet dokázal prosadit řadu důležitých reforem. Špidla sám vystupoval jako státník s poměrně jasnou proevropskou vizí, který zřetelně vytyčil hranice mezi opozicí a koalicí. Dokázal odolat vábení komunistů a odmítl pohodlnou většinu s jejich hlasy. V neposlední řadě se snažil i o boj s korupcí a o kultivaci zdejší české politické scény směrem ke zdvořilé a poctivé administrativě.”

Považujete tohle za ničení Vladimíra Špidly? Pokud ano, tak by si asi každý politik přál, aby byl takto ničen.

U Jiřího Paroubka je to obdobné, byť s trochu jiným vývojem. Když se stal premiérem a média ho hromadně kritizovala, v Respektu vyšel komentář, kde mimo jiné stálo: „[Paroubek] politiku posouvá tam, kde má být — tedy do normální debaty, kde své politiky nemusíte milovat či nenávidět, ale chcete s nimi diskutovat. Paroubek navíc své chyby vyvažuje z druhé strany pozitivy.“ Mezi ně jsme zařadili upevnění vztahů se sousedními státy, to, že podpořil byť zatím mírnou deregulaci nájmů, angažoval se v odsunu vepřína z míst bývalého koncentráku pro Romy v Letech u Písku a navrhl odškodnění těch sudetských Němců, kteří bojovali proti fašismu.

To, že se pak Paroubek utrhl ze řetězu a zavedl ČSSD tam, kam ji zavedl, není náš problém. I tehdy jsme ale zůstali u věcného tónu a v předvolební době, kdy se Rath objevoval na titulní stránce jiného časopisu jako Hitler, měl Respekt na obálce titulek: Proč se nebát ČSSD.

Ano, byli jsme k Jiřímu Paroubkovi velmi kritičtí. Vycházeli jsme ale ze stejných důvodů, které nás vedou ke kritice Václava Klause či Mirka Topolánka. Nelíbí se nám arogantní styl, kdy se politika programově vyprazdňuje a posouvá do osobní roviny. Ostatně to, že Jiří Paroubek dělal zásadní chyby, přece dokazuje i to, že se vůči němu nyní vymezil Bohuslav Sobotka, jehož příchod Jakub Patočka vítá. Psali jsme tedy jen o něco dříve to, co dnes říká i ČSSD.

Proč o tom všem píši, když by to mohlo být všem jedno? Přijde mi škoda, že je třeba stále hledat a vytvářet obraz nepřátel, jejichž cílem je jen škodit „naší“ myšlence. Ve výše zmiňovaném textu je dokonce použita armádní terminologie „zbraně“ či „munice“. Já vůbec nepochybuji o tom, že se v řadě témat lišíme, tak proč nepolemizovat s nimi?

Pokud někomu přijde, že kritizujeme levici a jen chválíme pravici, tak se prostě mýlí a jen si zjednodušuje situaci. Respekt má bezesporu názor, ale je nepříjemný všem politickým proudům zastoupeným v Parlamentu. Svědčí o tom ostatně i to, že Respektem publikované informace více méně vedly k odchodu premiéra Stanislava Grosse (viz jeho podnikání) a k pádu pravicové vlády Mirka Topolánka (aféra justiční mafie).

Už moji předchůdci na postu šéfredaktora se rozhodli, že úkolem Respektu je kritická reflexe. Nemáme a nechceme si vybírat ten či onen proud k podpoře či zatracení. To sice znamená náročnější cestu (nezavděčíte se žádnému čtenáři), ale přijde mi to jako jediná možná cesta.