Memento Anny Politkovské jsme oslyšeli

Z novinářky Anny Politkovské se pod tíhou okolností stala lidsko-právní aktivistka. Před pěti lety byla zavražděna. Její vražda nebyla vyšetřena a nebyla jedinou obětí.

Za prezidentování a premiérování Vladimíra Putina se vraždění, napadání a zastrašování novinářů a zastánců lidských práv staly věcí obvyklou, dá se říci bez přehánění. Novinářka Anna Politkovská, která byla zavražděna před pěti lety, je toho nejviditelnějším příkladem. Její vražda nebyla vyšetřena. Anna však zůstává nezapomenuta, především jako ryzí člověk.

Ve světle genocidy Čečenců by mohl někdo otrlejší brát tyto vraždy v duchu jednoho ze Stalinových mocenských hesel: Když se kácí les, létají třísky. Putin není Stalin, jakkoli se však jím utvářený režim tváří demokraticky, jde o autoritativní způsob vládnutí. V něm vedle zmanipulovaných soudních procesů, srůstu ekonomiky s politikou, ekonomicko-politického vydírání na vnitřní i mezinárodní politické scéně a mocenského ovládnutí většiny médií hrají podstatnou roli i tyto „třísky“. Vražda Aničky Politkovské je nejznámější z nich, protože byla mezinárodně uznávanou osobností.

Rusko se v 90. letech politicky sytilo vyvražďováním Čečenců. V první válce Jelcinova, ve druhé Putinova armáda cíleným státním terorem vyvolala to, proti čemu údajně bojovala: někteří Čečenci, do té doby umírnění muslimové, začali naslouchat vahábistům, kteří „přispěchali na pomoc“. Byl to Putin, který na Kavkaze a posléze v Rusku zrodil islamistický terorismus. Kvůli Putinovu nesmyslnému tažení proti malému kavkazskému národu umírali i ruští mladíci, nahnaní na jatka často špatně vyzbrojení a bez potřebného výcviku.

Nejhlasitějším a mezinárodně nejuznávanějším kritikem tohoto počínání byla právě Aňa Politkovská, novinářka, z níž se pod tíhou okolností stala i lidsko-právní aktivistka, člověk, který k bezpráví nemíní mlčet. Byla zabita čtyřmi výstřely v domě, kde bydlela. Její příbuzní, kolegové a spolupracovníci - ale i my, kteří jsme to pozorovali zdálky - pak již jen prožívali bezmoc vůči nestoudné aroganci moci, které Anna šlapala na paty. Moci, jež s vědomím naprosté beztrestnosti odklízí nemilosrdně z cesty své oponenty, moci, která „diskutuje“ prostřednictvím násilí na druhých.

Přesvědčení, že za vraždou Anny Politkovské stojí kvůli její nesmlouvavé kritice Putinův režim - ať už přímo FSB či Putinův čečenský oblíbenec Ramzan Kadyrov (současný proruský prezident) - je nejen u nás silné. Věděla či tušila to předem i Anna sama. Její přítel, francouzský filozof André Glucksmann, jedna ze současných nejvýraznějších světových osobností, k prvnímu výročí jejího zavraždění napsal:

„Odpoledne jednoho říjnového dne roku 2006 zvoní telefon. Z Moskvy a pak z Říma. Annu zabili. Odporný den pro lidstvo. Odporný den pro Rusko. Pro Čečnu a pro nás všechny a taky pro mě, byla mou přítelkyní. Vladimir Putin bude slavit jedno pěkné výročí… Na jaře 2006, když jsem ji viděl naposledy, mi Anna řekla: ,Jestli mě zabijí, nehledejte strůjce. Je v Kremlu a má strach.´… Sotva se rakev zavřela, největší hulvát se bije v prsa a ukazuje svaly. Americe nasazuje koloniální helmu, pak hrozí evropským městům svými raketami a mává ,otcem všech bomb´. Nato pán Kremlu lichotí svým partnerům již dávno známou metodou ozkoušenou jeho vznešenými předchůdci v Lubjance, aby je následně zahrnul laskavými návrhy. Zatímco jeho armáda srovnává Groznyj se zemí, pánové Bush a Blair, k nimž se brzy připojí a předčí je Schröder, Chirac a Berlusconi, pějí chválu na toho ,správného chlapíka´, a rovnou ho zvou do skupiny G8… Jiné Rusko, Rusko Anny Politkovské, je duší celé Evropy.“ (Úryvek je z Glucksmannovy brilantní řeči pro konferenci Forum 2000, kterou pod názvem Vladimir Putin a Anna, žena s plamenem otiskly 3. 10. 2007 Hospodářské noviny.)

Dmitrij Muratov, šéfredaktor novin Novaja Gazeta, kam Anna psala své články, k prvnímu výročí jejího zavraždění řekl, že jisté části administrativy podnikají vše, aby vyšetřování zastavily nebo alespoň zavedly do slepé uličky. „Poslal jsem dokonce návrh na zápis do Guinessovy knihy rekordů, protože nikdy v historii nebylo žádné vyšetřování vedeno tak podjatě.“ A to platí dodnes.

Po její smrti vyšla v českém překladu kniha, obsahující její práce nalezené v pozůstalosti. Kniha, která se v češtině jmenuje Ruský deník, je precizní diagnózou současného Ruska. Odráží se v něm celé novinářčino poslání: byla velkým kritikem politického režimu Vladimíra Putina, odhalovala zákulisní politická svinstva, korupci, prohnilost systému, poměry v ruské armádě, policejní čistky a další protizákonné akce napříč Ruskou federací, bojovala za svobodu slova.

Její kritika se ovšem občas týkala i ruských demokratů a ochránců lidských práv - vyčítala jim jejich nečinnost či neschopnost spojit se a postavit autoritativnímu režimu společně.

Jedinkrát si v Ruském deníku dovolila trochu odlehčení, při vyprávění hořké anekdoty:
Prezidentské volby roku 2008: „Tak, soudruzi poslanci, kdo je pro zvolení Vladimíra Vladimiroviče ruským carem, může dát ruce dolů a odstoupit od zdi."

Četba Ruského deníku je neradostným putováním, bolestným, mnohdy nervy drásajícím. Z každého řádku však čiší touha po pravdě a spravedlnosti.

Tak třeba příběh ruského sportovce, téměř dvoumetrového obra Ženi, který po příchodu na vojnu vyfasoval o tři čísla menší boty. V nich musel denně ve čtyřicetistupňovém vedru uběhnout 5 kilometrů. A kvůli tomu, že chtěl boty stejně velké jako měl chodidla, byl mučen a poté i zavražděn, ještě před vojenskou přísahou. Nebo vyprávění Beslanské matky, která byla jedním z rukojmích teroristů a měla „to štěstí,“ že měla mléko, kterým kojila i některé z ostatních hladových a žíznivých dětských rukojmí. Či o jiné ruské matce, která musela při hledání svého nezvěstného syna jet tisíc kilometrů přes celou zemi a na místě hledat jeho tělo v hromadě mrtvol. Nebo při čtení o zvěrstvech, kterých se v Čečensku dopouštěli federální i čečenští proruští vojáci.

Pravda bolí.

Anna odsuzovala terorismus islamistických fanatiků, ale také odhalovala a tvrdě kritizovala příčinu existence terorismu v Rusku. Čečensko mělo před oběma válkami v 90. letech okolo jednoho milionů obyvatel. Z toho se Rusům i proruským Čečencům povedlo povraždit přes sto tisíc Čečenců, z toho 40 000 dětí, další desítky tisíc mučením či bombardováním zmrzačit a poznamenat na celý život, vyhnat z domovů, rozvrátit rodiny a víru ve spravedlnost.

Gklucksmann k tomu říká:
„Týraná Čečna byla pro Annu otevřenou ranou, hnisajícím a nakažlivým popřením všeho, co po tři staletí utvářelo velikost ruské kultury, jejích básníků a spisovatelů. Jako ruská občanka se cítila odpovědná za zločiny, páchané jejím jménem.“

Sama Politkovská to vyjádřila po svém:
„Nejde jen o nekonečné neštěstí Čečenů, ale i o nás, o Rusy, a o vás, prosperující, ale zaslepené zápaďany. Barbarství bez zákonů a víry je rakovinou, jejíž metastázy - korupce, svévole, brutalita - bují v Moskvě, Sankt Petěrburgu a za zavřenými dveřmi nebohé ruské provincie. Má země není jen tak nějakou banánovou diktaturou, je stálým členem Rady bezpečnosti, druhou termonukleární mocností, gigantickým obchodníkem se zbraněmi a famózním producentem zemního plynu a ropy. Pánové z Kremlu disponují neslýchanou ničivou mocí, kterou použijí bez skrupulí a zábran. Čečna je jen odrazovým můstkem. Klony KGB vybavují vládnoucí skupinu složenou ze superpolicajtů a prospěchářů neomezenou mocí. Prodlužuje se seznam zakázaných nevládních organizací, zatčených odpůrců režimu a těch, kteří byli pro svou přílišnou zvědavost exemplárně zabiti (sic!).“

Šéfredaktor Dmitrij Muratov při jednom z dalších výročí jejího zavraždění řekl: „Není tu nikdo, kdo by ji mohl nahradit, byla člověkem, který neuznával žádné osobnosti, žádné autority, kromě spravedlnosti.“

Pravda bolí. A před pravdou zavíráme oči. Současný posun (nejen v České republice) směrem k autoritativnímu způsobu vládnutí, k represi a k restrikcím, k pronásledování lidí pro jejich chudobu či jinakost, napovídá, že jsme varování Anny Politkovské oslyšeli.

Putin nás ochraňuj.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.