Jistě si všichni dobře pamatují na některé výroky Václava Klause ohledně tzv. nepolitické politiky. Možná nejintenzivněji se touto problematikou současný prezident zabýval v dobách svého spojenectví s Milošem Zemanem. Každého svého kritika vybízel k tomu, ať najde odvahu, založí si vlastní stranu a nechť voliči rozhodnou, kdo má vládnout. Jinak ať do politiky nemluví, protože jsou to právě a pouze voliči, kteří rozdávají jednou za čtyři roky karty. To je jednoznačná a jediná možná legitimita, pravil. Nejvíce pak kritizoval ty, kteří „bez mandátu voličů“ vystupují na veřejnosti a snaží se ji „mocensky“ ovládnout. Nikým nevolené elity, tak znělo očerňující sousloví angažujících se občanů.

To bylo před několika lety. Dnes však velmi aktivní, možná až aktivistické vstupování (některých) nevolených elit do veřejného prostoru Václavu Klausovi nevadí. Abychom byli přesnější, nejaktivnější jsou nikým skutečně nevolení hradní úředníci. Výrazně zasahují do české zahraniční politiky, scházejí se potají s lobbyisty před prezidentskou volbou, verbálně vstupují do pražské komunální politiky atd. atd. Můžeme-li srovnat období prezidentství Václava Havla a Václava Klause, pak je jednoznačné, že nyní je tzv. hrad svébytným mocenským centrem české politiky. Založeným na nikým nevolených elitách.

Osobně mi nevadí, když Ladislav Jakl, Petr Hájek či Jiří Weigl rozvádějí myšlenky Václava Klause, z jeho úhlu pohledu vysvětlují jeho nejrůznější ideje, názory a nápady. Nicméně si musíme uvědomit, že jsou to pouze úředníci, kteří slouží České republice a nikoliv jedné jediné straně. Nevíme, zda jednají sami za sebe, kdy jim prezident něco nařídí, kdy konají ze servility. Tím se však dostáváme na tenký led. Kde je hranice svobody slova úředníka? Může si vysoce postavený státní úředník dovolit stejný komentář jako novináři, politici či běžní občané? Jsou to velmi citlivé otázky s obtížnými odpověďmi. Vezmeme-li poslední případ, tedy kritiku Petra Hájka pražského primátora a starosty Prahy 1, pak jde o evidentní překročení pravomocí státního úředníka. Činil ji totiž, jak sám říká, z konzervativních pozic, tedy jednoznačně ideologických.

Jiným státním úředníkem je Ladislav Bátora. Když ho jeho nadřízený hájí slovy, že je „svědomitý národovec a katolík“, pak má možná pravdu. Ale to není důležité. V posledních dnech totiž porušil snad všechny principy, které by měly být státním úředníkům vlastní. Už jen doručování politicky laděných dopisů na velvyslanectví je toho důkazem. Úředník by měl být totiž loajální ke státu, nikoliv k vlastnímu politickému přesvědčení. Nabízí se srovnání. Aktivně vloni vystoupil též vysoký úředník Libor Michálek, ale úplně jinak než Ladislav Bátora či Petr Hájek. Nikoho neobviňoval z politických (ideologických) důvodů, nýbrž upozornil na špatné fungování státního úřadu. V tom je ten základní rozdíl a také odpověď na naše otázky.