Vzpomínám na dobu, kdy jsem ještě jako dítě školou povinné poslouchal tajně pořízenou nahrávku z Červeného Hrádku, na níž „oslnivě“ řečnil tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. Tato tragikomická figurka, která dokonale personifikovala inteligenční úroveň tehdy vládnoucích soudruhů, ve mně jen sotva mohla probouzet minimum vážnosti a potřebného respektu. Nebylo to možné. Vzdor zevně vynucované úctě k tomuto i jiným papalášům, k níž nás důrazně nabádala naše agilní soudružka učitelka (jež nám po listopadu 1989 stejně vlezlým a manipulativním způsobem nutila do přízně idoly „sametové revoluce“), jsme prostě Milouše „nebrali“. Leda snad jako komika. Jinak byl v našich očích „odepsaný“. I když jsme si to před spolužáky občas přiznávali jen tajně a s obavami z hrozícího postihu, nahrávka se rychle šířila mezi lidem českým a byla dobře známá i části školní mládeže.

Málo platné, člověk, který se nedokáže chovat tak, aby vzbuzoval v druhých vážnost a úctu, si ji žádným zákonem ani sebelépe znějící funkcí nevynutí. O to více je mi líto současné školní mládeže, a zvláště té středo- a vysokoškolské, která již dokáže uvažovat v širších souvislostech ve srovnání s tou nejmladší a která vidí, že šéfem rezortu školství je osoba, jež sveřepě drží ve vysoké ministerské funkci obdivovatele antisemitského spisu „Zkáza Slovanů“ od fanaticky protižidovského klerikála Rudolfa Vrby (1860—1939) — pana Ladislava Bátoru. Člověka, který byl na ministerstvo školství doporučen hradními kruhy a jehož se zastal dokonce i prezident České republiky Václav Klaus.