Deník Referendum Názory

Vzpomínám na dobu, kdy jsem ještě jako dítě školou povinné poslouchal tajně pořízenou nahrávku z Červeného Hrádku, na níž „oslnivě“ řečnil tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. Tato tragikomická figurka, která dokonale personifikovala inteligenční úroveň tehdy vládnoucích soudruhů, ve mně jen sotva mohla probouzet minimum vážnosti a potřebného respektu. Nebylo to možné. Vzdor zevně vynucované úctě k tomuto i jiným papalášům, k níž nás důrazně nabádala naše agilní soudružka učitelka (jež nám po listopadu 1989 stejně vlezlým a manipulativním způsobem nutila do přízně idoly „sametové revoluce“), jsme prostě Milouše „nebrali“. Leda snad jako komika. Jinak byl v našich očích „odepsaný“. I když jsme si to před spolužáky občas přiznávali jen tajně a s obavami z hrozícího postihu, nahrávka se rychle šířila mezi lidem českým a byla dobře známá i části školní mládeže.

Málo platné, člověk, který se nedokáže chovat tak, aby vzbuzoval v druhých vážnost a úctu, si ji žádným zákonem ani sebelépe znějící funkcí nevynutí. O to více je mi líto současné školní mládeže, a zvláště té středo- a vysokoškolské, která již dokáže uvažovat v širších souvislostech ve srovnání s tou nejmladší a která vidí, že šéfem rezortu školství je osoba, jež sveřepě drží ve vysoké ministerské funkci obdivovatele antisemitského spisu „Zkáza Slovanů“ od fanaticky protižidovského klerikála Rudolfa Vrby (1860–1939) – pana Ladislava Bátoru. Člověka, který byl na ministerstvo školství doporučen hradními kruhy a jehož se zastal dokonce i prezident České republiky Václav Klaus.

A tak si jen říkám. Kde to žijeme? A dochází některým našim politikům, jaký se vůbec píše rok?

Uplynulo již 66 let od hrozné války, v níž mimo jiné zahynuly v plynových komorách miliony evropských židů. A proč? Kvůli antisemitským štváčům, kteří rozněcovali v lidech nenávist k jinému a přiznejme si, společensky úspěšnému etniku, jehož příslušníci se dokázali zdárně prosadit v řadě oblastí, špičkovou vědu nevyjímaje, a budili proto závist svých méně úspěšných vrstevníků jiného původu. Etniku, které bylo po stovky let vystavováno pogromům a výbuchům iracionálního násilí ze strany svých „křesťanských“ spoluobyvatel na mnoha místech Starého kontinentu a často viněno ze smrti Ježíše Krista, jenž byl sám židem a namísto závisti a nenávisti hlásal lidem lásku a soucit.

K podobným iracionálním štváčům patřil i Vrba, který ve své „skvělé knize“, jak ji nazval svědomitý národovec a katolík Ladislav Bátora, cituje dokonce protižidovské články z deníků nacistické NSDAP, vyzdvihuje Hitlerova spolupracovníka Alfréda Rosenberga, jednoho ze strůjců vyhlazování židů, či se odvolává na známý antisemitský spis „Protokoly sionských mudrců“, který inteligentní a vzdělaný člověk nemůže brát vážně. Ale vysoký úředník ministerstva školství, podporovaný hradními kruhy, Vrbovu knihu považuje za skvělou.

Pokládá ji za skvělou také náš pan prezident, který se tak rád staví do role disidenta a hlasatele nepohodlných a politicky nekorektních názorů? Pokud ne, proč mlčí? Že by ano? A mohl by se mi coby občanovi někdo divit, kdybych se na základě jeho reakcí a nereakcí začal domnívat, že skutečně pokládá?

A ministr Dobeš? Také on vnímá jmenovaný spis jako skvělé čtivo? Jestliže ne a má–li alespoň on dostatek soudnosti, což u pana prezidenta už samozřejmě dávno nehrozí, existuje jediné logické řešení: pana Bátoru odeslat do soukromé sféry a nedělat jeho prostřednictvím hanbu českému úřednictvu, sobě, naší zemi i celému ministerstvu školství. Tedy instituci, která má děti, mládež a studentstvo vést k úctě k pravdě, toleranci a demokratickým hodnotám. Mezi ně, jak ukázaly hrůzy druhé světové války, antisemitismus rozhodně nepatří. Dochází to ale panu ministru Dobešovi, nebo už je natolik imunní vůči všem svým aférám a lapsům celých Věcí veřejných, že i on, ač psycholog, zcela ztratil soudnost?

Navenek to tak vypadá. Ač má být českým žákům vzorem, provalí se aféra se seminární prací o jeho egu, kterou si zřejmě přinejmenším zčásti napsal sám, ač byla oficiální autorkou jeho zaměstnankyně. Na veřejnost se prostřednictvím MF Dnes dostane dokument, v němž stranický guru Věcí veřejných Vít Bárta spřádá „vysoce etické“ plány na získání politického a ekonomického vlivu v naší zemi. Svou strategii prezentuje na schůzce top-manažerů ABL, jíž se účastní i jistý Josef Dobeš, mimo jiné poctivý křesťan a katolík v jedné osobě – a kdo ví, možná i vzorný národovec. A tentýž člověk, který by byl v jiné standardně fungující demokracii dávno dobrovolnou politickou mrtvolou (odstoupil by sám, dokud by se věrohodně neočistil), si navíc přivede na ministerstvo bývalého kandidáta extrémistické Národní strany Ladislava Bátoru. Ještě že bývalým vězňům z koncentráků soudnost nedošla (a nejen jim) a uvědomili si včas a naplno, na rozdíl od pana ministra, že tento stav je značně anomální.

Člověk neví, zda se má smát, či plakat. Zřejmě obojí. Stejně jako za Jakeše. Dnes je nám při poslechu jeho žvástů z Červeného Hrádku a při vzpomínce na jeho politické aktivity pouze do smíchu. Kdysi ale nebývalo. S Dobešem, Klausem či Bártou je to podobné. A děti, mládež a studentstvo? Zdají se nám často tak jiní, než jsme bývali my sami, a přitom se jejich pocity mnohdy velmi podobají těm našim. Přinejmenším v případě aktuálně vládnoucích papalášů. A je těžké říci, kdo dnes v mládeži budí méně vážnosti, zda pan prezident, či ministr školství, kteří jim občas mravokárně promlouvají do duše, ať již na Nový rok či o 1. září. Málo platné, pouhou zevní funkcí si člověk respekt ani úctu nezíská. Milouš to pochopil už před 22 lety a odporoučel se ze scény. Měl více soudnosti než někteří jeho nástupci v době posametové. Inu, každá doba zjevně má své dekadentní politické kreatury a je jedno, zda nesou příjmení Jakeš, Dobeš anebo Klaus. A pro terminologické neznalce na závěr podotýkám, že výraz „dekadentní politická kreatura“ vnímám jako zcela hodnotově neutrální pojem.