Pomník servility

Ten, kdo odsouhlasil Wintrovu porážku Reaganem, je buď kulturní barbar nebo mistr světa ve šplhu a plazení. Aby toho nebylo málo, proslýchá se, že po Ronaldu Reaganovi by mohlo být pojmenováno letiště v Ruzyni. Co přijde příště?

Ronald Reagan porazil Zikmunda Wintra a ten se tak musel vzdát části pražské ulice, jež nesla jeho jméno. Duel to byl věru podivný. Ani jeden z mužů není mezi námi živými a vyjádřit se nemůže. Na jedné straně státník země, kterou dnes pokládáme za klíčového spojence. Na straně druhé český pedagog a spisovatel, autor řady historických povídek a románů.

Proč dostal u pražských konšelů přednost Reagan? Protože jsou nevzdělaní a Wintrovo jméno jim nic neříká? Protože každá velvyslanecká rezidence nyní bude sídlit v ulici pojmenované po národních hrdinech příslušné země? Anebo protože zdaleka nevymizela servilita, s níž jsme kdysi přistupovali ke klíčovému spojenci na Východě?

Nevítám, ale chápu, když se přejmenuje ulice kdysi z ideologických důvodů věnovaná tomu kterému šibalovi. Proč ale osekávat ulici muži, který byl hrdým Čechem a nikdy se ničím neprovinil? A proč se nezbavit nešťastného zvyku nazývat ulice po politicích, kteří zrovna momentálně frčí?

Ten, kdo odsouhlasil Wintrovu porážku Reaganem, je buď kulturní barbar nebo mistr světa ve šplhu a plazení. Aby toho nebylo málo, proslýchá se, že po Ronaldu Reaganovi by mohlo být pojmenováno letiště v Ruzyni. Co přijde příště? Václavák? Masarykovo nádraží?

Reagan je v tom nevinně, to podtrhněme. Žil a pracoval, jak uznal za vhodné, a za sebou nechal viditelnou stopu. O tom, že není černobílou historickou osobností, zde psal už v úterý Jiří Pehe. Pár reaganovských paradoxů ale ještě doplňme.

Pravičáci do morku kosti, kterým zpravidla splývají rozdíly mezi neokonzervatismem a neoliberalismem, si Ronalda Reagana zvolili za ikonu. Prý uměl zatočit s odboráři. Jistě, v roce 1981 rozmetal stávku leteckých dispečerů a postaral se o to, aby většina z nich se už ke svému povolání nevrátila. Stejný chlapík ovšem sám zastával ve 40. letech minulého století úlohu předáka v hereckých odborech. Jistě, Reagan dokázal za svého prezidentství drasticky snížit daně (nejbohatším Američanům ze 70% na 28%) a postaral se o zásadní deregulaci bankovnictví. Tentýž Reagan ale také jedenáctkrát přistoupil ke zvýšení daní (včetně daně z benzínu)!

Reagan rozhýbal americkou ekonomiku, postaral se však též o astronomický státní dluh (v roce 1980 26% HDP, v roce 1989 41% HDP). Když byl tázán, co s ním podnikne, odvětil: „Státní dluh je tak veliký, že se už o sebe může postarat sám.“ Reaganovi šlo o efektivní stát, hloupé poučky jej nezajímaly. To nejspíš souvisí s tím, že sám nebyl bůhvíjaký myslitel. Měl nemalou dávku selského rozumu, který ruku v ruce s jeho „showmanstvím“, improvizátorstvím a schopností výborně komunikovat dokázal zkrotit i učené ekonomické teoretiky.

Dluh USA souvisel s enormními vojenskými výdaji (vzrostly o neuvěřitelných 40%), za něž vydatně lobbovali i vlivní zástupci zbrojařských koncernů. Hovořit o „výdajích na obranu a bezpečnost“ by bylo pokrytecké. Vždyť zahraniční politika Spojených států byla založena na zastrašování nepřátel a vyzbrojování přátel. Vzpomínám, že už jako malý kluk jsem se otřásal nad Reaganovým cynickým humorem – když při zkoušce techniky před velkým oficiálním projevem pronesl, že za pět minut začne bombardování Sovětského svazu, tedy země, kterou Reagan – mistr zkratky pasoval na „Říši Zla“.

S Reaganem napochodovala do státní administrativy zajímavá a výrazná skupiny lidí, zpravidla nekonzervativních politologů a právníků, kterým první příležitost vyniknout na nižších stupních dal již Richard Nixon. Byli sečtělí, odhodlaní, ale ne vždy jednotní. Vzpomeňme na konflikty prvního Reaganova ministra zahraničí Alexandra Haiga, armádního generála, pragmatika se sklony vyjednávat, a ministra obrany Caspara Weinbergera, jednoznačného zastánce „tvrdé linie“. Ani Haigův nástupce, George Shultz, neprožíval s Weinbergerem idylu. Jakmile diplomaté vycítili obrat v zahraniční politice SSSR a začali se přimlouvat za tání ve vzájemných vztazích, ostře narazili. Obrat nastal prakticky až s Weinbergerovým vystřídáním Frankem Carluccim na sklonku roku 1987.

Reagan dokázal ukazovat Sovětům svaly, ale také s nimi jednat. Byl do jisté míry otevřený, nechal se přesvědčit. Přesto mu více slušela role drsňáka nepárajícího se se sovětským blokem, ani s tzv. zadním americkým dvorkem. Zásluhu na klíčovém zlomu vztahů mezi USA a SSSR včetně zásadního odzbrojování bych spíše přičítal komunistickému liberálovi Michailu Gorbačovovi v Moskvě a pak také Reaganovu nástupci Georgi Bushovi. Reaganovi to více slušelo v ringu s Brežněvem, Andropovem, Černěnkem.

Kdo chce proniknout hlouběji do Reaganova nitra, musí si v historických studiích povšimnout dvou aspektů. První se týká jeho svědectví z roku 1947 před legendární Komisí pro neamerické aktivity, jež se týkalo údajného vlivu komunistů na filmový průmysl. Druhý popisuje Reaganův vztah ke svobodě a k lidem. Prohlásil: „Otcové zakladatelé věděli, že vláda nemůže kontrolovat ekonomiku bez kontroly lidí. A věděli, že když se pro to vláda rozhodne, musí pro dosažení svého cíle použít sílu a donucení.“ Coby guvernér v roce 1969 poslal přes dva tisíce členů Národní gardy potlačit studentské protestní hnutí v kampusu University of California. A v dubnu 1970 se nechal slyšet: „Jestli to má být masakr, ať je to teď. Appeasement není odpověď.“

Nakolik byl Ronald Reagan wilsonovským idealistou a nakolik antikomunistickým cynikem, si netroufám posuzovat. Podle jeho životopisce, Lou Cannona, je potíž v tom, že po Reaganově odchodu do ústraní „nevznikl jen neškodný mýtus, ale politická pohádka, v jejímž jméně se dělají věci, které v reálném světě už víc než deset let škodí Americe.“ Než toto dojde českým přeborníkům v servilitě a černobílém pohledu na politickou minulost i současnost, uplyne ještě ve Vltavě spousta vody…

Ulice v pražské Bubenči dostala své jméno po 40. prezidentovi USA u příležitosti stého výročí Reaganova narození (6.2.2011). Jsem zvědav, jak komunální politická elita vybruslí z dalšího blížícího se výročí: příští rok si 12.6. připomeneme sto let od úmrtí Zikmunda Wintra.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Reaganova ulice Čtvrtek, 7.Července 2011, 11:07:0

Osobně jsem velkým kritikem Reaganovy politiky a z přejmenování ulice nemám žádnou radost. Ale čtvrtý odstavec článku mi přijde přehnaný. Tu hysterii, že se Praha jednoho dne přejmenuje na Reaganov, bych opustil:)

Je to jen jediná ulice a Praha není jediné město v ČR.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Faktografická chyba Čtvrtek, 7.Července 2011, 12:30:44

Jako Nepražan jsem podlehl dojmu, že ulice ZW je prostě vymazána z mapy. Ale tak tomu není. Zjistil jsem totiž, že v článku je faktografická chyba, která bohužel úplně ničí jeho pointu. Jak uvádí např. ČRo:

"Jméno čtyřicátého amerického prezidenta dostala část ulice Dr. Zikmunda Wintra, kde sídlí rezidence amerického velvyslance. Zbytek ulice ponese nadále jméno českého spisovatele."

Link: http://www.rozhlas.cz/zpravy/regiony/_zprava/byvaly-americky-prezident-ronald-reagan-ma-v-praze-svoji-ulici--916302

Takže opravdu, příště méně hysterie.

Anna Šabatová - Praha 2

Ad Roman Kanda Čtvrtek, 7.Července 2011, 13:07:15

Mně se 4. odstavec nezdá hysterický ve světle informace, kterou jsem v médiích zachytila opakovaně: Sdružení Opona, které změnu iniciovalo, mělo původní záměr přejmenovat letiště Ruzyně. S tímto nápadem sice neuspělo, ale zdůraznilo, že se bude snažit dále, dokud svého nedosáhne.

Lukáš Jelínek - Brno

Čtvrtek, 7.Července 2011, 14:04:26

Schválně jsem, pane Kando, lehce nadsazoval. Jen se podívejte, kolik máme v jednom městě připomínek Masaryka, dříve Lenina, a bůh ví, kde se to zastaví. Ovšem hysterii mi prosím nepodsouvejte, zprávu rozhlasu i tiskovou zprávu magistrátu znám, také proto jsem napsal: "Ronald Reagan porazil Zikmunda Wintra a ten se tak musel vzdát ČÁSTI pražské ulice..."

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Čtvrtek, 7.Července 2011, 14:16:11

Dobře, dobře, pane Jelínku, beru zpět, jako nadsázku to beru. Za tu hysterii se tedy omlouvám: špatně jsem interpretoval. Ale ta pointa mi tedy vlastně neštymuje, nebo jí nerozumím - ulice ZW v Praze zůstává. byť bohužel okleštěná:(

Nechci vypadat jako rejpal, myslím to v dobrém.

Ještě k tomu, co říkala paní Šabatová a co je v článku ostatně také uvedeno. Pojmenovávat pražské letiště po RR je náramná pitomost a není pro to důvod. Ale samotná idea, aby letiště mělo svého patrona, se mi líbí a je to ve světě běžné - u nás naopak. Jen nechápu, proč by to měl být RR, a ne třeba TGM. Ale to by mi měli vysvětlit spíš lidé ze Sdružení Opona.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Odpověď na závěrečnou otázku Čtvrtek, 7.Července 2011, 15:16:9

Letiště Zikmunda Wintra.

Bila

Vít Janeček - Praha

A až bude letiště Zikmunda Wintra Čtvrtek, 7.Července 2011, 16:03:53

může se druhá půlka jeho ulice pojmenovat podle Michaila Gorbačova, tím se ty velmocenské zásluhy vybalancují :-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.