Předem bych chtěl poděkovat autorům otázek za zájem, který projevují o volbu nového předsedy ČSSD a o další vývoj naší strany. Těší mne to a je to pro mě důkaz toho, že i v názorově kritickém prostředí intelektuální levice je sociální demokracie považována za relevantní politickou sílu, která by mohla pomáhat naplňovat levicové emancipační projekty a vize.

Otázky, které mi kladete, nejsou pro sociální demokraty úplně nové, klademe si je delší dobu a odpovědi na ně považujeme z hlediska budoucnosti sociální demokracie (u nás i ve světě) za klíčové. Za hlavní riziko považujeme neregulovanou ekonomickou globalizací vydávající všanc sociální stát, ale i západní demokracii. Ocitáme se tak pod silným tlakem i my, sociální demokraté, protože sociální stát a demokracie jsou hlavními zdroji naší politické legitimity. Chceme-li v národním i nadnárodním měřítku obstát, zůstat součástí vlivných progresivních sil i v jednadvacátém století, obrana a rozvoj sociálního státu a demokracie jsou pro nás zásadní výzvou. Víme, že sami to nedokážeme. Potřebujeme znovu získat na svou stranu širokou veřejnost.

Asi neočekáváte, že mé odpovědi na Vaše otázky budou vyčerpávající. Vyčerpávající odpovědi by vydaly na rozsáhlé studie. Přiznávám také, že na některé otázky jasnou odpověď dát ani neumím. A jak jsem schopen průběžně sledovat odbornou literaturu a veřejné debaty, myslím si, že na mnohé z těchto závažných otázek zatím ani uspokojivé odpovědi neexistují. Budu tedy, pokud možno, stručný, a spíše naznačím základní východiska či předpoklady, jakým směrem by se myšleni sociálních demokratů mohlo ubírat. Chápejte tedy mé odpovědi jako otevřené jejich dalšímu kritickému posouzení a rozvíjení. A budu jen rád, když se nám je s Vaší pomocí podaří zpracovat do takové podoby, aby se staly spolehlivým programovým východiskem naší nové politické agendy.

1. Sociální demokracie, nejenom v České republice, se v době ekonomické krize ocitla v defenzivě. Proč tomu tak podle vás je a co musí sociální demokracie na evropské úrovni i u nás udělat, aby zatlačila do defenzivy pravicové strany, které vesměs nabízejí neoliberální agendu?

Skutečnost, že se sociální demokracie dostala do politické defenzívy (přesněji se její politická defenzíva, nastartovaná v polovině devadesátých let, ještě prohloubila) právě v období hospodářské krize, představuje paradox, který vyvolává potřebu hlubší analýzy. Základní příčinou je podle mého názoru skutečně dlouhodobá nadvláda neoliberálních principů v rámci ekonomického a politického myšlení. Krize, i když její průběh byl velmi závažný, otřásla dosavadní dominantní pozicí neoliberálního myšlení jen z části. Navíc krize, vyvolaná selháním (neexistencí) regulace finančního systému a enormním zadlužením soukromého, zejména bankovního sektoru, byla finálně řešena přenesením těchto dluhů na státy, což vedlo v řadě zemí k enormnímu nárůstu státního zadlužení. Je důležité si uvědomit, že růst zadlužení přinesly současně v předchozích letech i neoliberální politiky, postavené na daňové soutěži v oblasti nákladů práce, privatizaci ziskových monopolů a snižování daní firmám. Takto vzniklé dluhy pak byly obratem neoliberálními ekonomy a politiky interpretovány jako příznak přebujelosti a „neudržitelnosti“ veřejných systémů těchto zemí a jako lék byla naordinována neoliberální terapie v podobě bezkoncepčních a plošných škrtů. Veřejnému prosazení těchto politik výrazně pomohla i celosvětově produkovaná hysterie kolem možnosti státních bankrotů některých vyspělých zemí, která nakonec zcela spolehlivě odvedla pozornost od skutečných příčin globální finanční krize. Je velkým paradoxem, že jedni z hlavních viníků hospodářské krize, totiž ratingové agentury, které nedokázaly (či nechtěly) včas a přesně odhadnout rizika v oblasti privátních investic, nyní téměř autoritativně ordinují státům terapii úsporných balíčků, ničících sociální soudržnost. Státy jsou nuceny k těmto opatřením přistoupit, a to nikoli z důvodů jejich makroekonomické prospěšnosti, nýbrž pod tlakem (nikým nevolených, často anonymních a neodpovědných) struktur finančního trhu. Demokratická moc se tak na národní úrovni dále vytrácí!

Sociální demokraté musí na evropské úrovni tento stav začít pravdivě a otevřeně pojmenovávat. K tomu potřebují cenné spojence z řad levicových a levicově-liberálních intelektuálů, sociálních vědců, novinářů a jiných lídrů veřejného mínění. (K tomu se ještě vyjádřím.)

Dále je třeba přistoupit k iniciativám vedoucím k důraznější regulaci finančního sektoru, k tlaku na větší odpovědnost ratingových agentur. Za úvahu stojí také posílení evropské integrace v oblasti řešení problémů zadlužených zemí, koordinace rozpočtové a daňové politiky, zavedení bankovní daně či společného boje proti daňovým rájům. Nepochybně máme jako sociální demokraté zájem na uchování společné evropské měny jako důležitého prvku pokračující integrace.

Možnosti čelit agresivnímu tlaku globalizace na sociální stát na národní úrovni jsou stále omezenější. Efektivní řešení může ČSSD hledat a spoluvytvářet ve spolupráci s evropskými sociálními demokraty právě na úrovni Evropského parlamentu a EU. Koneckonců, v dnešním světě žádný sociálněji orientovaný útvar (region), než je EU, nenajdeme!

2. Sociálně demokratické strany v 80. letech minulého století pod heslem modernizace opustily reformismus jako postoj ke kapitalistickému systému a nahradily ho konformismem. Je návrat k reformismu možný, a pokud ano, jak? Má být součástí případných „reforem“ nabídnutých sociální demokracií přehodnocení sociálního státu? Pokud ano, v jakém směru?

Vámi uváděná diagnóza chování sociálně demokratických stran je přece jenom poněkud zjednodušená a nelze s ní v úplnosti souhlasit. Především je třeba polemizovat se samotným pojmem „kapitalistický systém“, který sugeruje představu, že společnost vytváří jakýsi jednotný uzavřený systém, založený pouze na principech kapitalistické ekonomiky tak, jak je kdysi popsal například Karl Marx. Společnost je ale ve skutečnosti příliš komplexní, než aby jí bylo možné redukovat na jeden jediný systém, ať už kapitalistický nebo jiný, jakkoli se o to dnes neoliberalismus snaží a vůbec to nelze podceňovat. To, co nazýváte sociálně demokratickým reformismem, spočívalo na zásadě, že souhlasíme s tržní ekonomikou, ale jsme proti tržní společnosti, kde jsou veškeré společenské vztahy odvozeny od tržních mechanismů. Ve filosofickém a programatickém smyslu sociální demokraté tuto svoji „reformistickou“ zásadu nikdy neopustili. V demokratickém sociálním státě vždy hájili velké oblasti společenského života, které se tržní logice vymykaly, a dost dlouhou dobu (prakticky až do poloviny osmdesátých let minulého století) se to dařilo. Do značné míry to byla snaha o smíšený model soukromého a veřejného sektoru, o sociálně-tržní ekonomiku.

Nevím, co přesně máte na mysli pod pojmem „konformismus“, ale možná míníte některé formy modernizace sociálně demokratického hnutí, které zaujaly vstřícnější postoj ke globalizaci a nadnárodnímu kapitálu (např. třetí cesta Tony Blaira, Nový střed v SPD). I když byli někteří politici „třetí cesty“ krátkodobě volebně velmi úspěšní, „třetí cesta“ podle mého názoru nepřinesla trvalé programové řešení. Pokud byla navíc redukována pouze na obecný politický posun do středu, vedla často k oslabení sociálně demokratických stran (jejich identity) a posílení levicovějších stranických alternativ (SPD kontra Die Linke) či k odchodu tradičních sociálnědemokratických voličských skupin k pravicovým nacionalistům, kteří se vůči negativním projevům globalizace vymezili radikálněji a konkrétněji, než socialisté. Třetí cesta bohužel neměla konkrétní výsledky, pokud šlo o sporadické snahy lépe regulovat globalizovaný kapitalismus a ochránit evropský sociální model. I díky tomu proběhla poslední finanční krize tak, jak proběhla. Reformy sociálního státu v období „třetí cesty“ byly posléze většinou společnosti (i velkou částí sociálních demokratů samých) interpretovány jen jako jeho další redukce a oslabování.

V současné době je sociálně demokratické hnutí postaveno do nové situace a to zejména díky globální ekonomické krizi. Krize vyostřila konflikt mezi prací a kapitálem do intenzity, kterou již v Evropě mnozí považovali za záležitost minulosti. Krize radikalizovala tlak nadnárodního kapitálu na čistě neoliberální formy řešení dopadů krize. Právě tyto politiky však krizi vyvolaly. Ocitáme se tak v bludném kruhu, který může přetnout pouze sociálně demokratický koncept regulace globálního kapitálu a ochrany evropského sociálního modelu.

Dnes jde navíc i o uchování existence samotné liberální demokracie. Dvě století se zdálo, že bez ní nemůže kapitalismus existovat. Nejnovější forma neregulovaného globalizovaného kapitalismu však stále častěji budí vážné podezření, že se již bez této podmínky dokáže obejít, respektive, že globální kapitalismus již z valné míry existuje bez jakékoliv demokratické možnosti jeho politické kontroly a regulace (koneckonců v této podobě světové ekonomiky se velmi dobře pohybují země s autoritativními politickými režimy, vybavené nízkými náklady práce a nízkými ekologickými standardy).

Nedomnívám se, že model sociálního státu 20. století vyžaduje nějakou zásadní hodnotovou revizi, s výjimkou jeho žádoucí transformace na celoevropskou úroveň. Spíše musíme změnit náš přístup k jeho financování a požadavkům na efektivitu, kvalitu jeho fungování (mluvím o něm i ve své sjezdové zprávě a je součástí připravovaného programového dokumentu ke sjezdu ČSSD).

Navíc platí, že v Evropě obstály v době poslední hospodářské krize nejlépe státy s vyšší mírou přerozdělování (zdanění) a sociálních výdajů (investic), tedy zejména země uplatňující skandinávský model sociálního státu s vysokou mírou sociální soudržnosti. Naopak, nejvíce na krizi doplatily státy jako Řecko a Irsko, kde se o skutečném sociálním státu dá hovořit jen velmi obtížně.

V debatě o budoucnosti sociálního státu musíme na prvním místě zásadně odmítnout neoliberální zdůvodnění tzv. nefunkčnosti sociálního státu. Neoliberální zdůvodnění tzv. nefunkčnosti sociálního státu se odvolává na realitu „začarovaného kruhu zadlužování“, do kterého se dostává většina politiků, včetně mnoha politiků sociální demokracie, při jejich snahách rostoucí náklady sociálního státu financovat.

Nejprve politici přijmou neoliberální dogma, že hlavním stimulem ekonomického růstu a přílivu zahraničních investic podporujících růst a zaměstnanost (konkurenceschopnost) jsou nízké daně. Vlády tedy snižují daně, tolerují různé formy daňové optimalizace a dokonce i tzv. „daňové ráje.“ Důsledkem je, že stát na rostoucí náklady sociálního státu a financování veřejných politik vybírá stále méně peněz. Aby stát udržel veřejné politiky funkční a zároveň udržel sociální smír, začne si chybějící prostředky na veřejné politiky půjčovat. To ale znamená, že se zadlužuje. Zadlužování se zvyšuje bez ohledu, zda dochází k ekonomickému růstu nebo nikoli. Pokud k růstu dochází, bere se to jako důkaz o prospěšnosti nízkých daní, takže se v politice nízkých daní pokračuje. Pokud k růstu nedochází, neoliberální dogma tlačí na další jejich snižování. Takhle to jde stále dokola. Když výše dluhu dosáhne určité psychologické hranice „nepřijatelnosti“, neoliberálové spustí povyk o nebezpečí krachu veřejných financí a začnou prohlubující se schodek veřejných financí řešit seškrtáváním mandatorních výdajů (omezováním výdajů na veřejné, nejčastěji sociální politiky). Pokud do této situace vpadne navíc hospodářská krize, jako se stalo nedávno, seškrtávání mandatorních výdajů dostává další mocný impuls v argumentu, že si „žijeme nad poměry“. Jelikož na hrazení veřejných politik se nedostávají peníze, kvalita veřejných služeb upadá a prudce rostou sociální rozdíly ve společnosti. Neoliberálové pak prohlásí, že sociální stát, resp. systém veřejných politik, je neefektivní a vznesou nárok na jejich privatizaci. Nastává soumrak sociálního státu a s příslušným časovým posunem také soumrak demokracie.

Demokracie nemůže dlouhodobě a plnohodnotně fungovat ve společnosti, kde sociální rozdíly překračují trvale mez, jež je chápána jako snesitelná a morálně ospravedlnitelná.

Abychom z tohoto začarovaného kruhu zadlužování v naší sociálně demokratické politice vystoupili, musíme provést následující základní kroky (budu na tomto místě velmi konkrétní):

1) Přestat s politikou snižování daní. Po určitém období nezvyšování daní a nezbytné výchozí konsolidace veřejných financí (snižování schodku podle našeho volebního programu do r. 2013) musí přijít období zrušení rovné daně, obnovení progresivních daní s více pásmy, zvýšení firemních daní; zlepšení mechanismu výběru daní a omezení úniků, včetně zavedení majetkových přiznání. Složená daňová kvóta by se měla zvýšit o 4%, i nadále by zůstala pod evropským průměrem, ale vedla by k vyrovnanému hospodaření státu.

2) Důsledně začít bojovat s korupcí a posílit transparentnost podnikatelského prostředí a vymahatelnost práva. (O boji proti korupci mluvím i v dalších odpovědích.) Pokud nebude sociální demokracie vést nesmiřitelně boj proti korupci, připravuje se o podstatné zdroje na financování sociálního státu a systému veřejných politik. Její politika tzv. obrany sociálního státu pak zůstává čistě proklamativní. Sociální demokracie pak ztrácí svou legitimitu a společenskou podporu (nehledě na morální dopady, pokud korupci toleruje nebo se na ní dokonce podílí). Úsilí o transparentnost podnikatelského prostředí a vymahatelnost práva je možností, jak nalézt co nejvíce spojenců pro rozumné zvyšování daní i mezi podnikateli (firmami). A konečně, boj proti korupci je třeba začít i ve vlastních řadách. Protože jen, když začneme u sebe, budeme důvěryhodní, že to s potlačením korupce myslíme vážně.

3) Politiku ekonomického rozvoje založit na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu, usilovat o udržitelný hospodářský rozvoj investicemi do kvalitativních faktorů růstu (vzdělání, věda, technologický vývoj, ekologické výroby, služby).

3. Současná Evropská unie vychází ve svých řešeních ekonomické krize vstříc neoliberální logice. Jste pro „internacionalizaci“ sociální demokracie na evropské úrovni a hledání odpovědí na nápor globálního kapitalismu společně s ostatními levicovými stranami v Evropě? Jakými cestami přispěje česká sociální demokracie k prosazení sociálně demokratické agendy v EU?

Odpověď na tuto otázku považuji za velmi těžkou. Sociální demokraté musí kombinovat národní a nadnárodní strategie. Na národní úrovni se dnes musí snažit čelit náporu neoliberální politiky na sociální stát a zabránit nejhoršímu.

Aby však sociální demokracie mohla přejít do ofenzivy a podařilo se jí sociální stát (ale i demokracii) skutečně uhájit a dokonce dále rozvíjet, potřebuje velmi konkrétní nadnárodní strategii. To ale předpokládá, aby se obnovila původní mezinárodní podoba sociální demokracie. PES nemůže být jen nezávazným debatním kroužkem, kde se korektně plácáme po ramenou, jací jsme (nebo spíše dnes už vzpomínáme, jací jsme byli) pašáci, kde se nanejvýše vedou květnaté řeči o našich ušlechtilých hodnotách a vydávají obecná nezávazná prohlášení. Tyto organizace se musí opět stát skutečným workshopem, kde se bude formulovat jasná sociálně-demokratická evropská agenda, kterou pak budeme společně v Evropské unii, v Evropském parlamentu i dalších institucích, důsledně prosazovat. Jde o přežití sociálního státu v Evropě, není nač čekat!

Prvním krokem je, abychom u nás doma i jinde v Evropě přestali upozaďovat evropskou agendu neustálým naříkáním, že tato agenda je neoliberální nebo že neexistuje evropská veřejnost, která by ji vymáhala. My, sociální demokraté, potřebujeme tuto agendu změnit podle našich hodnot a důsledněji spolupracovat při vyhledávání stěžejních evropských témat a při formování evropského veřejného mínění. Česká strana sociálně demokratická je jednou z nejstarších evropských sociálně demokratických stran a v její dlouhé historii se můžeme inspirovat bezpočtem příkladů podobného úsilí. Proto buďme sebevědomí a snažme se být v čele tohoto úsilí i dnes. To předpokládá posílit naše aktivity primárně v těchto směrech:

V rámci SI a PES pěstovat intenzivnější kontakty mezi vedením jednotlivých stran, představiteli jejich odborného zázemí i řadovými členy. Častěji si vyměňovat zkušenosti, vytvářet společné think-tanky, společné výzkumné projekty, usilovat o dosažení konsensu ohledně nadnárodních a evropských standardů progresivní politiky. Pro ČSSD je takovým nejbližším partnerem pro spolupráci nepochybně SPD, ale také SMĚR, SPO a skandinávské sociálně demokratické strany.

Povýšit politiku udržení a rozvíjení demokracie a sociálního státu, jejich obranu proti neoliberální demontáži z národní na nadnárodní úroveň. Radikalizovat konflikt mezi sociálnědemokratickým a neoliberálním konceptem na národní úrovni a v Evropském parlamentu, a takto vytvářet evropskou veřejnost. Jsme-li schopni získávat na obranu sociálního státu domácí veřejnost, musíme toho být schopni i na evropské úrovni. V EU a v EO však potřebujeme být jasně čitelní a ne nějakou podružnou složkou šedivého evropského mainstreamu, doma musíme zase jasně a otevřeně říkat: Chcete udržet svá občanská a sociální práva? Bez Evropy to nejde!

Potřebujeme intenzivněji prosazovat minimální standardy progresivní politiky v rámci EU, budovat širokou evropskou koalici sociálních demokratů, socialistů a sociálních liberálů a dalších progresivních demokratických sil pro jejich prosazení v evropské a národní legislativě. Součástí této aliance musí být sociální a nevládní hnutí, které bude operovat v národním a nadnárodním prostoru a zároveň usilovat o alternativu vůči současné politicky, právně a kulturně neregulované globalizaci. Potřebujeme také postupně odstraňovat institucionální deficity EU pro přijímání závazných společných politik sledujících právní, sociální regulaci globálního kapitálu v rámci EU (v oblasti fiskální politiky, daňové politiky, sociální politiky a politiky zaměstnanosti). Tedy otevřeně řečeno, prohlubovat integraci.

Tohle jsou cesty, jak bude možné prosadit skutečnou alternativu vůči neoliberalismu v globálním (rozhodně v evropském) měřítku. Bude to ale dlouhá a složitá cesta.

4. Moderní společnosti mají jinou sociální strukturu než společnosti, z nichž sociální demokracie ideově vyrostla ve 20. století. Jak chce ČSSD reagovat na úbytek dělnické třídy, vznik nových profesí a nových forem práce, která v současnosti vedou k nejistotě práce a potenciálně k trvalé vyšší míře nezaměstnanosti? V čem by se měl ekonomický program ČSSD nejvýrazněji lišit od současné neoliberální politiky pravice?

Společnost, ve které žijeme, již skutečně není onou klasickou industriální společností přelomu 19. a 20. století. U nás tyto změny od industriální k  postindustriální společnosti proběhly o něco později, než na Západě, a to zejména v souvislosti s postkomunistickou transformací naší ekonomiky. Uvedené změny v sociální a profesní struktuře obyvatelstva vedou (a ještě povedou) také ke změně voličského chování populace. Sociální demokracie tak musí hledat nové spojence mimo svůj tradiční elektorát manuálně pracujících voličů.

Proměny forem práce v současné společnosti dostávají řadu i vysoce kvalifikovaných příslušníků středních tříd do pozice závislosti na momentální situaci na trhu práce. V důsledku globalizace tyto vrstvy ztrácejí své stabilní ekonomické ukotvení a dostávají se do závislosti na chování globálních ekonomických hráčů. Bohužel se nejedná pouze o vysoce kvalifikované zaměstnance soukromého sektoru, ale v důsledku tlaku ratingových agentur na stát se do ohrožení dostávají i vysoce kvalifikovaní zaměstnanci veřejného sektoru (např. univerzitní profesoři, učitelé, lékaři, špičkoví policisté). Neoliberální reakce na světovou hospodářskou krizi tak paradoxně posiluje tradiční štěpení práce versus kapitál, kdy zbavuje doposud sebevědomé příslušníky středních vrstev iluzí o jejich možnostech a postavení v rámci neoliberální ekonomiky. Největší tíhu neoliberálních hospodářských politik tak nenesou ti nejchudší, nýbrž střední vrstvy.

Sociální demokracie pak může těmto vrstvám nabídnout především obhajobu „veřejného“ v nejširším slova smyslu (veřejného sektoru, veřejné sféry, veřejnoprávních institucí až po obhajobu zájmů veřejných zaměstnanců - učitelů, policistů, hasičů i odborných referentů).

Sociální demokracie, jako strana práce, musí také sledovat hledisko humanizace a zajištění důstojných podmínek lidské práce. Sem patří důsledná obhajoba zákoníku práce, spolupráce s odbory, sladění práce s rodinným životem. Vysoce kvalifikovaným zaměstnancům v soukromém sektoru pak musí sociální demokracie nabídnout důslednou právní ochranu podmínek jejich práce. Naopak vysoce kvalifikovaným zaměstnancům veřejného sektoru je třeba nabídnout především důstojné finanční ohodnocení a záruky odborností podmíněného kariérního růstu, které by měly vést k růstu společenské vážnosti pracovníků veřejného sektoru.

Je nutné také změnit celkový charakter české ekonomiky a s ním i formy a podmínky lidské práce. Musíme usilovat o to, abychom byli komplexní sociálně ekologickou ekonomikou, která produkuje sofistikované výrobky ve špičkové kvalitě. Toho chce sociální demokracie dosáhnout podporou kvalitativních faktorů hospodářského růstu.

5. Vedle sociální demokracie existuje v české společnosti segment levicových liberálů, jsou zde také směry křesťansko-sociální a zelené. Chce sociální demokracie oslovit tyto občany a, pokud ano, jak?

Souhlasím, že problémem sociální demokracie je „nedostatečný koaliční potenciál“. Ten ovšem rozhodně nezvýšíme účelovým nadbíháním stranám současné vlády. Ani v jedné straně současné vládní koalice nevidím možného ideového programového spojence. Primárně musíme vycházet z postavení naší strany ve společnosti a z přirozených koalic zájmů. Sociální demokracie se musí snažit oslovit všechny spoluobčany, kterým leží na srdci obhajoba hodnot spravedlivé demokratické, sociální, tržní a ekologické společnosti.

Tyto hodnoty sdílejí všichni sympatizanti a spojenci našeho hnutí a dnes i největší část české veřejnosti. Budeme-li se prezentovat jako radikální alternativa vůči neoliberální politice, se kterou vyjadřuje nespokojenost stále více občanů, můžeme výrazně zvýšit svůj volební potenciál až k hranici 40%. Tedy ve významném posílení naší voličské podpory vidím první předpoklad zvýšení našeho koaličního potenciálu. Jen z pozice silné sociální demokracie budeme moci zajistit, abychom v případných koalicích byli silným partnerem, a nikoli oportunním přívěškem. Abychom toho dosáhli, potřebujeme posílit kontakty s ohnisky anti-neoliberálního odporu v občanské společnosti — v podobě nejrůznějších nevládních hnutí a think tanků (Pro Alt, Fórum 50%, Hnutí Duha). Osobně jsem přesvědčen, že každý příští program ČSSD by měl být vytvářen v živém otevřeném dialogu s těmito subjekty a již dnes jsme tuto cestu nastoupili.

Jsem přesvědčen, že cestou navazování kontaktů s občanskými aktivisty jsme schopni na svou stranu získat velkou část levicově orientovaných liberálů, kteří se v těchto občanských aktivitách nejvíce uplatňují. Sociální liberálové představují významného spojence sociálně demokratického hnutí, a to zejména svým akcentem na hodnotu sociálně ukotvené svobody. Spojuje nás s nimi záležitost obrany demokratického, právního a sociálního státu, který je skutečnou podmínkou existence svobody. Demokratický, právní a sociální stát dává člověku elementární pocit bezpečí, chrání ho proti svévoli moci a výkyvům divokých tržních sil. Zde je třeba vyzdvihnout Manifest radikálního liberalismu s jeho důrazem na boj proti „mafiánskému kapitalismu“. Plně se ztotožňujeme s jeho poselstvím, že udržení a rozvoj demokratického, právního a sociálního státu je rovněž otázkou vytrvalého a rozhodného boje proti korupci. Neoliberální koncepce privatizace „veřejného“ vlastně představuje doktrínu legální korupce, neboť potírá samotné normativní vymezení veřejného zájmu. Bez normativního vymezení veřejného zájmu postrádá boj proti korupci smyslu, neboť je redukován na teatrální postihování primitivních forem úplatkářství (chytání tzv. malých ryb).

S křesťansky orientovanými spoluobčany nás spojuje zejména důraz na sociální a morální otázky. Je nám blízké sociální učení církví, akcentace morálních hodnot a odmítání pouhého zisku. Velmi blízká je nám i křesťanská zásada, že člověk je účelem o sobě a nesmí být redukován na pouhý prostředek sloužící k dosahování instrumentálních cílů. Koneckonců, sociálně demokratické hnutí historicky vzniklo mimo jiné i z křesťanských kořenů.

A konečně, s ekologicky zaměřenými občany nás spojuje odmítání čistě ekonomického přístupu ke společnosti, důraz na trvale udržitelný rozvoj i hodnota péče o přírodu. Stranu zelených považujeme za zajímavého partnera i v otázkách kvality života, kvality demokracie a zejména v otázce lidských práv. Od spolupráce se Stranou zelených si slibujeme, že se nám pro věc obhajoby sociálního státu podaří získat i postmateriálně orientované voliče, kteří se více než o otázky svého sociálně ekonomického postavení zajímají o obecné morální hodnoty, jež se týkají zejména lidsko-právních, demokratických a ekologických záležitostí.

Křesťansky a ekologicky orientované občany nemůžeme pochopitelně beze zbytku získat na svou stranu, jejich větší část se bude primárně chtít politicky angažovat ve svých stranách (KDU-ČSL, Strana zelených). Ačkoli bychom neměli být rádi, že nám na politické scéně vznikají další političtí konkurenti, přesto bychom přivítali, kdyby se KDU-ČSL a Strana zelených dostaly opět do Poslanecké sněmovny jako naši případní koaliční spojenci. Každopádně jsem připraven odstartovat novou éru vztahů k těmto stranám vzájemným navázáním užších kontaktů a těsnější spolupráce. Jakkoli je otázka tvorby koalic výrazně podmíněna výsledkem voleb, nemůže být otázkou jenom voleb, ale je otázkou dlouhodobě strategickou.

Samozřejmě, že Vás asi zajímá i náš postoj ke KSČM. Jsem přesvědčen, že pokud budeme skutečnou alternativou vůči současné vládě a dlouhodobě důslednou levicovou stranou, naši komunisté v jejich současné podobě odejdou během dvou až tří volebních období z celostátní politické scény. Pokud by se změnili, a tím nemyslím jen změnu názvu, ale pokud by přehodnotili svou kontroverzní minulost a definitivně se zbavili bolševických a protievropských reziduí, mohli by se stát po reformách koaličním partnerem. Komunisté jsou demokraticky volenou součástí naší současné politické scény a není možné to ignorovat.

6. Někteří teoretici tvrdí, že jedním z problémů moderních sociálních demokracií je skutečnost, že se staly de facto součástí systému neoliberálního kapitalismu tím, že přijaly „růst Růstu“ (spojeného s mantrou „konkurenceschopnosti), oddělenost politiky od občanské sféry, systémovou korupci působenou prorůstáním kapitálu s politikou, jakož i pojetí společenské solidarity coby pouhé technologie redistribuce. Je podle vás žádoucí návrat k prosazování hlavních hodnot sociální demokracie jako svébytných etických principů a jako hodnot, jež by se měly vrátit „do hry“ i v jazyku politickém, kulturním a sociologickém? Jak tomu může sociální demokracie napomoci?

Sociální demokracie se samozřejmě potřebuje stále znovu obracet ke svým základním hodnotám, které musí znovu a znovu tlumočit v moderním politickém, kulturním a sociologickém jazyce. Sociální demokracie jako progresivní strana nemůže odmítat ekonomický rozvoj, ale měla by se více zaměřit na jeho kvalitativní aspekty, nikoli na pouhý nominální růst HDP. Zde je třeba zmínit potřebu používat i jiné sociálně ekonomické indikátory. Sem patří podpora koncepcí udržitelného rozvoje, důraz na kvalitativní ukazatele rozvoje společnosti, podpora diskusí o etickém rozměru ekonomického života. Pokud jde o nové chápání společenské solidarity, je nezbytné rozvíjet koncepce sociální soudržnosti, usilovat o boj proti sociálnímu vyloučení, podporovat slaďování profesního a rodinného života, bojovat s diskriminací na trhu práce a usilovat o genderovou rovnoprávnost.

Jsem přesvědčen, že důraz na kvalitativní aspekty života se vůbec nemusí vylučovat s konkurenceschopností. Právě naopak. Všimněme si, že země, které se ocitají v každoročních měřeních kvality života (Human Development Index) na prvních místech, patří zároveň k těm, které jsou nejkonkurenceschopnější. A všimněme si, že nikoli náhodou jde o země s nejsilněji zakořeněnou sociálně demokratickou tradicí. Když v rámci Evropské unie hovoříme o potřebě dosahovat vyšší konkurenceschopnosti a zároveň uchovat evropský sociální model, měli bychom především vycházet ze zkušeností z těchto zemí.

Požadavek návratu k prosazování hlavních hodnot sociální demokracie jako svébytných etických principů vidím jako součást širšího procesu rehabilitace demokratické politiky. V demokracii je racionální politika to, co vzejde z hlasování, kterému předchází svobodná veřejná diskuse v občanské společnosti, v parlamentu. Podle neoliberálů je racionální to, co posoudí technokraté odvolávající se na „přirozené zákony trhu“. Všimněme si: V programovém prohlášení vlády Petra Nečase má dohlížet nad „racionalitou“ státního rozpočtu skupina finančních expertů, z nichž všichni vyznávají dogma neoliberální ekonomiky o „vyrovnaném rozpočtu“, ovšem bez ohledu na sociální či hospodářské důsledky. Nedávno vznesený požadavek opozice na vyslovení nedůvěry vládě Petra Nečase v důsledku vážného podezření z korupčního jednání jejího ministra a dalších politiků nejsilnější vládní strany byl znevažován potřebou zachování politické stability v zemi a zabránění snížení důvěry zahraničních investorů (ratingu země).

Bránit a rozvíjet demokracii předpokládá čelit chladně kalkulujícímu technokratickému rozumu neoliberálních elit, vrátit ekonomiku do služeb politiky a rozvíjet demokracii trvalým posilováním jejích participativních forem (přímá demokracie), včetně participativní ekonomiky.

7. Politické strany se v neoliberálním prostředí mění v komerční organizace obchodující s vlivem, státními zakázkami a pozicemi ve státní správě. Tento systém legitimizuje rozsáhlou korupci, přičemž korupce ve velkém rozsahu je vlastně plíživý státní převrat. Jak chce sociální demokracie zabránit pervertování liberálně demokratického systému v tento mafiánský kapitalismus?

Především je třeba vzít boj s korupcí vážně. Korupce je pro nás nejen problém etický či společenský, ale i ekonomický. Když my, sociální demokracie, nevezmeme boj s korupcí vážně, nemáme alternativu, jak jinak a lépe financovat sociální stát, než nekonečným pilováním „adresnosti“ sociální politiky a škrcením výdajů po vzoru neoliberálů. Chceme-li udržet a rozvíjet sociální stát, musíme, kromě spravedlivě nastavených daní, zamezit mizení desítek miliard korun, které nám v důsledku bující korupce z veřejných systému unikají. To ale znamená bojovat s korupcí, důsledně a na všech frontách. V oblasti legislativy to zahrnuje: transparentní systém veřejných zakázek, zákon o státní službě, regulace lobbingu, systém financování stran, omezování nadbytečných privilegií politiků (zdaňování náhrad, regulace působení a omezení astronomických odměn v dozorčích radách apod.) a další.

Deficity v oblasti fungování politických stran patří k nejslabším aspektům fungování demokracie v České republice. Základní příčinou těchto jevů je nedostatečný počet členů politických stran, kdy významnou část členské základny tvoří lidé, kteří z politiky přímo žijí. V důsledku nedostatečného počtu členů rozhodující roli nesehrávají politické názory, ale vzájemné vazby a obchody. Politické strany tak nabývají charakter nikoli ideových uskupení, ale svérázných vlivových a zájmových skupin. Rozhodující roli zde hrají především místní zájmy a zájmy stranických funkcionářů na střední úrovni řízení. Tyto zájmy mají spíše partikulární a ekonomický než ideový charakter. Základní slabinou politických stran je tak jejich přílišná decentralizace, kdy slabé centrální vedení nemá dostatek prostředků k uřízení lokálních a partikulárních lobbistických zájmů. Neoliberální ekonomické prostředí mafiánského kapitalismu k tomu přidává další, zejména ekonomické tlaky od soukromých subjektů a jejich zájmy zastupujících lobbistů.

Cesta z tohoto marasmu bude velmi obtížná. V první řadě je třeba se neustále pokoušet o nárůst členů politických stran. Bez masivního nárůstu členů a výrazné ochoty občanů se prostřednictvím politických stran veřejně angažovat jsou šance na vnitřní demokratizaci stran velmi malé.

Specifickou pozornost si vyžaduje boj proti jednomu z největších neduhů českých politických stran, který představují účelové nábory členů. Zde je třeba nekompromisního postupu stranických kontrolních orgánů, důsledné využívání možností kontroly pomocí statistické analýzy nárůstu členů apod. K tomu je třeba zvážit přijetí dalších opatření, jež by omezila účelové nábory členů, včetně odvozování kvór pro účast na stranických grémiích nejen od počtu členů, ale i od volebních výsledků v příslušných volbách.

Důležitou složku boje za vnitrostranickou demokracii pak samozřejmě tvoří důraz na otevřenost vnitrostranické komunikace, přátelské vztahy k veřejnosti i novinářům, důsledné lpění na etických standardech v oblasti střetu zájmů a posílení nezávislosti kontrolních orgánů strany na zájmových politických skupinách. V oblasti legislativy přichází do úvahy možnost posílení soudního přezkumu rozhodnutí vnitrostranických orgánů.

8. Upadají tradiční hodnoty života středních vrstev. Příslušníci střední třídy jsou stále více využíváni jednorázově, nemají před sebou jasnou profesní perspektivu. Jaký je program sociální demokracie pro střední třídu?

Otázka střední třídy je pro nás, sociální demokraty, zásadní tím, že silná střední třída je pilířem demokracie, neboť posiluje společenskou soudržnost. Demokracie bez společenské soudržnosti není dlouhodobě udržitelná. Lidé nemají důvod být loajální k demokratickým institucím, když jim demokracie kromě základních politických práv není schopná zajistit slušnou životní úroveň a sociální jistoty.

Úpadek středních vrstev je zákonitým důsledkem neoliberální ekonomické globalizace a z ní plynoucích jevů, zejména tzv. flexibilizace pracovní síly. Logickou formou obrany zájmů střední třídy je především obrana sociálního státu, přičemž nejzákladnějším mechanismem obrany sociálního státu je obhajoba a důsledné trvání na sociálních a zaměstnaneckých právech.

V sociální oblasti jde především o obhajobu veřejných politik, které zajistí dostupnost kvalitní zdravotní péče (odmítáme další necitlivé zpoplatňování a rozdělování na standardní a nadstandardní péči), důstojné pracovní podmínky (odmítáme navyšování počtu úvazků na dobu určitou za nižší mzdu, propouštění bez udání důvodu a patřičného odstupného, rušení zaměstnaneckých benefitů, oslabování role odborů, tzn. práv na kolektivní ochranu zaměstnanců), důstojné stáří (odmítáme privatizaci systému oslabením státního pilíře vyplácení důchodů a povinné připojištění v soukromých penzijních fondech), podporu rodin s dětmi a dostupné a kvalitní vzdělání. Investice do vzdělání jsou nadmíru důležité. Jsme proti školnému (včetně odloženého školného), protože může zásadním způsobem omezit přístup k vysokoškolskému studiu u uchazečů z rodin s nízkými příjmy. Jsme naopak pro cílevědomou sociální podporu těchto uchazečů a jejich přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Myslím, že většinu těchto opatření máme již ve svých programech dostatečně rozpracovanou.

Zájmem středních vrstev je především v tom, aby byl odmítnut pouhý reziduální model sociálního státu, kdy přístup k sociální ochraně mají jenom ti nejchudší, ve prospěch modelu více univerzálního.

Základním problémem sociální demokracie ve vztahu k středním vrstvám není ani tak nedostatek programu, který by objektivně hájil zájmy středních vrstev, nýbrž zejména deficit, týkající se forem politické komunikace.

Zde je třeba především klást důraz na politický styl a způsob komunikace. Jazyk, kterým sociální demokracie doposud komunikovala svoje programové představy, byl příliš orientován na sociálně nižší vrstvy, přičemž používaný typ argumentace i výrazové prostředky (teatrální politický marketing, „cirkus“) poněkud podceňoval inteligenci i kulturní úroveň voličů. Pochopitelně, důležitý je i důraz na etický rozměr politiky, o kterém již byla řeč.

9. Jak se chce ČSSD postavit k tendencím „rozeštvávat“ společnost jejím rozdělováním na „úspěšné“ a „pracovité“ na jedné straně, a na lidi bez práce, sociálně slabé, cizince, apod. na straně druhé? Jaký program má sociální demokracie pro ty, kdo se vymykají kategorii „většinové společnosti“?

Jak už jsem zmínil v předchozí odpovědi, udržování sociální soudržnosti (tedy zahrnutí všech lidí do společenského života) představuje základní hodnotový princip sociální demokracie. Pravicová snaha rozdělovat společnost vychází především z ideologie sobeckého individualismu, která je základním motivem neoliberalismu.

Prvním předpokladem boje za udržení sociální soudržnosti společnosti je udržení současné úrovně sociálního zabezpečení a jeho obrana proti krokům neoliberální Nečasovy a Kalouskovy vlády. Dále je třeba podporovat aktivní politiku zaměstnanosti, formy práce na částečný úvazek, práci v neziskovém sektoru apod. Zkrátka všechna opatření na posilování střední třídy, o kterých už byla řeč. Důležité je zastavit růst chudoby. Česká republika patří k zemím s nejnižší mírou chudoby, měla by na to být hrdá a tuto přednost si udržet.

Prioritní důraz je třeba klást na začlenění romského etnika a zlepšení jeho postavení. Ve velkých městech je nezbytné postavit se čelem k problematice bezdomovectví, kde je třeba dbát na prevenci a tam, kde prevence neuspěje, se pak soustředit na decentralizovanou terénní práci s postiženými spoluobčany. Je také nutné udržet dosavadní síť péče o občany v sociální nouzi, občany trpící psychickými problémy. Musíme dbát na rozvíjení koncepce bezplatných občanských poraden, sítě bezplatných manželských poraden a psychoterapeutických stacionářů. V oblasti péče o drogově závislé upřednostňujeme prevenci a sociální pomoc před represí. Chceme udržet síť nízkoprahových center a podporovat terapeutické komunity. Žádoucí by také bylo navýšit prostředky, které jdou ze zdravotního pojištění na psychoterapii, na úkor čistě farmaceutické léčby.

Důležitou součástí boje proti sociálnímu vylučování je zajištění elementárních bytových standardů pro občany. Patří sem především posílení výstavby sociálních a startovacích bytů, zejména pak ve velkých městech, ale také posílení právní ochrany nájemníků a v neposlední řadě budování azylových center. Specifickou pozornost musíme věnovat problematice neplatičů nájemného, kde je třeba upřednostnit sociální práci před čistě represivním vystěhováváním. Totéž se týká předlužených domácností a jejich ochrany před lichvářskými praktikami.

Sociální demokracie nesmí ani v nejmenším nadbíhat sociálnímu populismu a xenofobii. Účinný boj proti sociální nerovnosti a nespravedlnosti nesmí být paralyzován vybíjením sociálního hněvu ( často ve skutečnosti vyvolaného negativními důsledky globalizace) proti tzv. „nepřizpůsobivým“ menšinám (Romům, cizincům, bezdomovcům), proti sociálně handicapovaným nebo „neproduktivním“ důchodcům (oslabováním solidarity bohatých s chudými, úspěšných s méně úspěšnými, mladých se starými). Abych citoval Václava Bělohradského: „Je nutno se učit hněvat na systém, ne na jeho oběti“.

Sociální demokracie musí pojímat demokracii jako permanentní boj za práva menšin a důsledně odstraňovat ekonomické, sociální a kulturní příčiny jejich společenské diskriminace. Ústřední součástí úsilí o společenské uznání musí být téma rovnoprávnosti mužů a žen ve všech oblastech společenského života. Sociální demokracie by měla jít příkladem a všemi demokratickými prostředky (i pomocí kvót) usilovat o rovnoprávné zastoupení žen na volitelných místech svých kandidátek.

10. Jak řešit praktické globální problémy — znečištění, změny klimatu, sociálně-ekonomické nerovnosti mezi různými částmi světa apod., když neexistuje řádný demokraticky založený globální mechanismus takového rozhodování? Neměla by právě sociální demokracie prosazovat co nejrychlejší vytvoření systému globálního vládnutí (global governance), který by dostal pod kontrolu z řetězu utrženou ekonomickou globalizaci?

Současné lidstvo je ve stále větší intenzitě konfrontováno s globálními problémy. K nejvážnějším z nich patří ohrožení, která plynou ze změn klimatu, z šíření jaderných zbraní, z hrozby globálního terorismu a z různých forem napětí, vyplývajícího ze značných socioekonomických nerovností mezi různými částmi světa.

Tyto problémy, které často ohrožují samu existenci lidstva, si žádají adekvátní koordinační platformu, jež by byla schopna globální kolektivní akce. V tomto kontextu se jasně ukazuje nedostatečnost tradičních forem mezinárodně politického řádu, založených na rovnováze moci několika velmi silných států. Globální problémy vytvářejí potřebu nových forem koordinace jednání politických aktérů, které budou postaveny na jiných principech, než je donucující (převážně vojenská) moc. Protože všechny doposud známé historické pokusy sjednotit lidstvo do jednoho státu (impéria) selhaly, nezbývá, než při absenci světové vlády rozvíjet mechanismy globálního vládnutí. Globální vládnutí spočívá v tom, že státy, trhy, organizace a občané vytvářejí sítě institucí, mechanismů a vztahů ke koordinaci kolektivního jednání.

Základem vytváření úspěšného globálního vládnutí byl, je a musí nadále být především tlak ze zdola v rámci institucí vytvářející se globální občanské společnosti. Na něj musí navazovat mechanismy koordinace vládnutí mezi národními státy. Důležitou roli zde hrají především procesy regionální integrace, kde klíčovou roli ideového lídra sehrává proces evropské integrace.

Pro sociální demokraty z toho vyplývá jednoznačný závazek - postavit se čelem k výzvám na budování efektivních institucí globálního vládnutí. Díky své mezinárodní tradici k tomu mají velmi dobré předpoklady. Sociální demokraté jsou velmi dobře disponováni sehrát v tomto úsilí o rozvoj mechanismů globálního vládnutí zásadní roli, a to díky svým programovým kořenům, založeným na vzájemném vyvažování hodnot svobody, solidarity a spravedlnosti.

Poptávka po důraznější roli sociální demokracie v záležitostech světového vládnutí vyvstala zejména s propuknutím světové ekonomické krize, která zbořila mýtus o všemocných, dobře fungujících, neregulovaných tržních silách. Žijeme v situaci, kdy neregulované toky globálního finančního kapitálů vytvářejí nestabilní ekonomické prostředí, posilují nespravedlnosti v distribuci bohatství, kdy se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, až do podoby naprosté nesouměřitelnosti životních standardů a podmínek. Zde je třeba, aby se sociální demokracie podílela na úsilí regulovat mezinárodní finanční kapitál (za úvahu stojí například zavedení Tobinovy daně), reformovat systém světového obchodu tak, aby sloužil zájmům lidí ze Severu i Jihu (například reforma společné zemědělské politiky EU).

Filosofický a programový rámec zavazuje sociální demokracii rovněž k tomu, aby sehrála klíčovou roli v otázkách reformy světové bezpečnosti. V době, kdy je řada zemí světa devastována vlnami nacionalismu a náboženského fundamentalismu, má internacionalistická a demokratická tradice sociální demokracie rozhodně co nabídnout. Sociální demokraté by tak měli usilovat o nahrazení současného geopolitického řádu, založeného na rovnováze moci a sférách vlivu, multilaterálním řádem, založeným na mezinárodním právu a fungujících institucích globálního vládnutí. Zde je opět potřeba zmínit naléhavost reformy OSN. Konečně sociálně demokratické úsilí o zmírnění sociálních nespravedlností a konfliktů představuje autentickou programovou odpověď na současná viditelná rizika terorismu a náboženského fundamentalismu.

Bohuslav Sobotka

(Text Bohuslava Sobotky je ke stažení i na webu ČSSD.)