Na konci osmdesátých let bylo častým tématem debat, kdy to, jak se tehdy říkalo, praskne. Když se pak studenti dali 17. listopadu 1989 na pochod a když se v rychlém sledu k protestům přidávali herci, evangelická církev, která zrovna zasedala na synodu, a potom už hodně emancipovaná socialistická strana, i když formálně stále brzděná systémem Národní fronty, který stanovoval vedoucí roli komunistů, a když se ve středu 22. listopadu přidali pracovníci pražské ČKD, kteří ještě netušili, že svému podniku tím podepisují rozsudek smrti, bylo slyšet v ulicích: Už je to tady!

Tehdejší děti dnes řídí velké firmy, ba i stát (dnešnímu ministru dopravy bylo tehdy 16, ministrovi spravedlnosti 14), a tehdejší demonstranti pomalu balí a přesouvají se do domovů seniorů, léčeben dlouhodobě nemocných a do gerontopsychiatrických léčeben. Plamenné projevy o odkazu velkého Listopadu nudí dnešní děti stejně, jako nás nudilo nebo štvalo odkazování na Velkou říjnovou, která ovšem byla shodou okolností také v listopadu. Na začátku posledního desetiletí minulého tisíciletí jsme se na sebe usmívali, zlobila nás sice kuponová privatizace nebo pomlčková válka následovaná rozpadem státu, ale ještě jsme doufali.

Vstoupili jsme do svobodného světa zrovna v době, kdy přestával být svobodný, kdy se totiž všechny svobody činily stále více závislé na jediné, která není nikde kodifikována, na svobodě vlastnit, vlastnit a ovládat stále víc. Nastoupili jsme do rozjetého vlaku a museli jsme se rychle přizpůsobit. Suverenita občanstva je zpochybněna. O hospodářské politice státu rozhodují nadnárodní finanční instituce a je zcela lhostejné, koho si zvolíme. Strany sociální, liberální i konzervativní a různé jejich hybridy kuriózních názvů budou trestány, pokud program, se kterým je voliči pošlou do parlamentu, nebude respektovat doporučení velkých ekonomických bossů. O obranné a zahraniční politice rozhoduje zapojení do transatlantických a evropských struktur, voliči jen vzdáleně a nepřímo. Sotva najdeme významný podnik, který by měl domácí vlastníky. Kapitál koneckonců nemá státní příslušnost a vlastnická struktura je nepřehledná. Někdy ani manažeři nevědí, kdo je zaměstnává.

Krize systému nastupovala postupně. V posledních letech se opět tématem rozhovorů stává odolnost stávajícího systému. Ekonomické potíže se v bohatých zemích dotýkají jen některých vrstev a společenských skupin, příkladem mohou být senioři, mladé rodiny a studenti. Na obranu jejich (a samozřejmě nejen jejich) ústavně garantovaných sociálních práv se začínají ozývat lidskoprávní iniciativy, které se uvedly za komunistického režimu tím, že na něj s represí v zádech naléhaly, aby dodržoval aspoň vlastní právní normy. Zatímco dlouhá léta se řešily jen jednotlivé excesy úředníků, dnes takový Český helsinský výbor dospívá k vyjádření vážného znepokojení. Prezident Václav Klaus se již dříve nechal občas slyšet, že „humanrightisté“ ohrožují demokracii a jeho dnešní premiér okázale ignoruje vládní agendu lidských práv a dlouhé měsíce nechává neobsazen post zmocněnce pro tuto oblast. Za poradce si vybral člověka, který když ještě upřímně říkal, co si myslí, připouštěl redukci lidských práv a nastolení pravicového autoritativního režimu.

Zdá se, že široká česká veřejnost stále ještě adoruje ty, kdo ji ekonomicky okrádají a politicky omezují. Demonstrace odborářů, studentů a alternativních hnutí jako ProAlt zůstávají zábavným tématem pro média na den či dva. Komunistický režim takové projevy zakazoval a trestal. Současný systém nechá lidi zakřičet si a vše jede postaru. To je mnohem efektivnější. Veřejnost často komentuje: Co se jim zase nelíbí? Lidská práva jsou respektovaná, dokud je jejich projev bezzubý. Veselým happeningům před Strakovou akademií vládní úředníci zamávají z oken.

Tak neškodné už nebyly dlouho trvající jarní protesty v Řecku za účasti mnoha set tisíců demonstrantů. Až k násilným střetům dospěly protesty britských studentů proti ekonomické likvidaci slavného britského školství vládními opatřeními konzervativní a liberální vlády. Veřejnost Spojeného království pohrdá liberály pro jejich zbabělou proradnost, protože ve vládě podporují tato opatření, která v kampani kritizovali. Všechny tyto protesty a podobné demonstrace v Irsku můžeme přes jejich v Česku neznámou radikálnost nazvat bojem bohatých.

Nečekanou podobu dostala vlna sociálních bouří v České republice. Vzbouřili se lékaři. Plat nemocničního lékaře s patnácti lety praxe a příslušnou atestací činí podle nepotvrzených zdrojů Kč 25 450 — měsíčně a jsou v tom zahrnuty i hojné přesčasy. Není to mnoho ve srovnání s jinými profesemi u nás (sekretářka v bance bude mít asi víc) a s kolegy v některých štědřejších zemích Evropské unie, ale nutno uznat, že jejich iniciativa je sociálním protestem bohatých. Možná bychom se pousmáli, kdyby nám řekli, koho vloni v květnu volili do Sněmovny. Možná podpořili vládu rozpočtové kázně a teď sklízejí, co zaseli. Hlasovat pro šetření na všech kromě své vlastní profese, to by bylo skutečně podivné. Umím si představit pouze dvě seriózní varianty: a) nejít „řeckou cestou“ a šetřit i na sobě nebo b) dopřát spravedlivé ocenění i ostatním, např. zdravotním sestrám, abychom nešli daleko.

Bouře opravdu chudých propukly na pomezí, ze kterého je ještě dobře vidět do bohaté Evropy a na které z druhé strany, z jihu a z východu doléhá nepředstavitelná bída zemí takřečeného třetího světa. Povstali Tunisané a svrhli diktátora. Ještě asi netuší, že pokud v tom budou sami, nastoupí brzy vláda s líbivějšími hesly a sociální situace zůstane beze změny. Tunisané jsou totiž ti poslední, kdo rozhodují o své zemi. Ale vypadá to, že se vlna zásadní nespokojenosti přelila do Egypta. Tam není výsledek ještě znám. Česká mainstreamová média zatím o těchto bouřích referují na stejné úrovni jako o bouřlivějším střetu fotbalových chuligánů. Na zasvěcenou analýzu místní sociální situace a tamních politických proudů budeme asi zatím čekat.

Mně blízký člověk před pár dny řekl: Máme rok revoluce. Co v blahobytné Evropě vypadalo jako hra na revoluci, je v nuzné severní Africe, a uvidíme, kde ještě jinde, vážným konfliktem, ve kterém jde o život a především o moc. Sama aktivita mas nic neřeší. Dává možnému politickému řešení sílu. Už klasici občanské i sociální demokracie věděli, že hněv lidu musí artikulovat reálná dobře organizovaná politická síla schopná racionálně analyzovat situaci a představit program a s odvahou program prosazovat a hájit. Může se totiž stát, že špatné informovanosti veřejnosti zneužijí demagogové a masové rozhořčení kanalizují tak, že dopadne na rasové, etnické, náboženské nebo kulturní menšiny. V kritických okamžicích dějin je nesmírně důležitá křehká rovnováha masové občanské akce a vůdčích osobností. Jedno i druhé je nutné, jedno bez druhého neobstojí. Proto je nutné, aby možná změna proběhla demokraticky.

Kdo takovou silou může být v České republice, to by bylo na samostatnou úvahu. Konzervativní nacionalisté s třešničkami na místě, kde předtím byl srp a kladivo a podporující v důležitých okamžicích nejpravicovější politiky? Sociální demokraté, kde ještě týdny nebude jasné, zvítězí-li kmotrovský pragmatismus, nebo nová ochota vzít vážně sociálně demokratický program? Lidovci, kteří kdysi mluvili o sociálním státě a dnes se přihlašují k politickému řeznictví? Zelení, kteří provedli v hlubokém předklonu před Topolánkem a jeho chlapci politickou sebevraždu a teď marně dávají najevo, že to tak nemysleli? Nechme to otevřené a mějme uprostřed české revoluce doktorů a severoafrické revolty hladových a zneuctěných mas otevřené hlavy a srdce a zkoumejme, co by rok revoluce mohl přinést. Pokud budeme jednat a dokonce přitom i myslet, nemusí to dopadnout špatně. Možná už je to zase tady.