Think-tank Cesta uspořádal první diskusní setkání na téma sociálního státu. Jedním z hlavních důvodů zvolení tohoto tématu je určitý stav ohrožení instituce sociálního státu v důsledku tlaku konkurence nových nastupujících států (Čína, Indie, Brazílie), které začínají tvrdě konkurovat jak co do kvality a kvalifikace, tak i produktivity své pracovní síly vyspělým státům, aniž by byly zatíženy břemenem sociálního státu. A také v důsledku tlaku neoliberální ideologie jako nástroje prosazování globální ekonomiky a kapitalismu. V diskusi byla zmíněna dvě témata, která vyžadují zvláštní pozornosti, a naopak nepovšimnuto zůstalo jiné téma, která by ale pozornosti rozhodně ujít nemělo.

Sociální otázka jako mravní otázka

V diskusi bylo řečeno, že sociální stát založený na solidaritě ve společnosti není jen ryze ekonomickou otázkou vyrovnání příliš velkých rozdílů v příjmech nebo úzce politickým řešením situace lidí v nouzi, aby se zabránilo projevům nespokojenosti a eventuelně větším společenským otřesům, ale že je to věcí mravní. Vyrovnávání velkých sociálních rozdílů není jen účelovým pragmatickým počinem, ale je to naše společná mravní povinnost. Tímto se sociální stát stává obecnou mravní normou, a tím i obecným cílem a nikoliv jen zájmem dílčí skupiny lidí, kteří jsou momentálně v nouzi. Politika sociálního státu si tak činí nárok stát se politikou reprezentující zájem všech lidí, protože mravní zákon je obecným zákonem, něčím, co uznávají všichni. Tedy jak příjemci, tak i dárci v rámci celého přerozdělovacího systému by měli mít zájem vycházející z vyšších pohnutek mravních na fungování takového systému.

V tomto smyslu se navazuje na pojetí Masaryka, který rovněž viděl v sociální otázce současně i otázku mravní. Takový koncept přirozeně navazuje na křesťanskou tradici, která přerozdělování ve prospěch potřebných považovala za součást morálky. Domnívám se, že toto je správný krok, protože teprve nárokem na zastupování obecného univerzálního zájmu se politická síla hájící sociální stát stává skutečným subjektem společenského pohybu. Politický subjekt se stává subjektem teprve tehdy, když si nárokuje zastupování obecného zájmu a v tomto smyslu se stává hegemonem (respektive nárokuje si postavení hegemona) společnosti jako takové.

Kapitalistický systém si nenárokuje univerzální princip, protože racionalitu a sobectví (homo economicus), které bohatě zajišťují jeho chod, nelze ani za univerzální hodnoty vydávat. V tomto smyslu se kapitalistický proces svým charakterem blíží spíš přírodnímu procesu, který se objektivně žene přes hlavy lidí, aniž by se jakkoliv staral o následky. Marx definoval tento přírodní rys kapitalismu jako výsledek procesu odcizení, který ani (když pozorně čteme jeho Ekonomicko-filosofické rukopisy) příliš nesouvisí s otázkou vlastnictví. Ale o to v tuto chvíli nejde. Důležité je postavit se slepé přírodní síle kapitalistického systému z pozice výsostně lidské, z pozice mravní. A nedat se zviklat neoliberální rétorikou, která ze svých dogmatických pozic kapitalismus slepě obhajuje

V diskusi bylo dále řečeno, že sociální stát je podmínkou svobodného rozvoje člověka a jeho emancipace v rámci společnosti. Bez jistoty, že v nejhorším případě člověka zachytí záchranná sociální síť, by si totiž běžný člověk nedisponující bohatstvím jako pojistkou pro krizové situace nemohl dovolit chovat se svobodně na základě vlastní volby. Nemohl by změnit místo v případě, že ho šéf ponižuje nebo šikanuje, protože by nemohl riskovat ztrátu materiální existence sebe a své rodiny. Jen s obtížemi by měnil místo v případě, že by chtěl v souladu se svým talentem a schopnostmi dělat lepší a kvalifikovanější práci. Respektive každý takový pohyb by doprovázelo téměř fatální riziko. Na rozdíl od lidí bohatých, kterým svobodný pohyb životem garantuje jejich bohatství. Sociální stát jako garance svobody a emancipace člověk je opět obecný a univerzální nárok, který obranu sociálního státu přeměňuje z pouhého prosazování dílčího zájmu v politiku hájící zájmy všech.

Co je to rovnost

V diskusi také zazněla věta, že sociální stát by měl přinést rovnost v příjmech lidí, protože lidé nerovnost v příjmech těžko snáší. Zde je zapotřebí se ihned ostře ohradit. Nerovnost je základním hybným principem ekonomiky a za čtyřicet let totalitního režimu jsme se přesvědčili dostatečně, jak strašné jsou následky toho, když se někomu podaří rovnost v příjmech násilím zajistit. Otázkou je spíš, jaká je přijatelná nerovnost, jinými slovy řečeno s Rawlsem do jaké míry rozpětí nerovnosti je většina společnosti ochotná v nerovnosti vidět zdroj benefitů pro všechny, a tedy se s takovou nerovností smířit. To je ale úplně jiná otázka, než násilné srovnání rozdílů v příjmech. Na to je třeba si dávat velký pozor.

Jinou otázkou je, co vlastně považovat za nerovnost. Inspirativní v tomto smyslu je Anthony Giddens s pojetím nerovnosti jako vyloučení. Skutečná nerovnost nespočívá dle Giddense v aritmetické nerovnosti příjmů, ale v tom, kdy buď rozdíl ve výši příjmů, nebo sociální osud způsobí vyloučení dotyčného ze společnosti. Takovým vyloučením je, když je člověk dlouhodobě na sociálních dávkách nebo když je člověk dlouhodobě nezaměstnaný. Giddens za sociální vyloučení považuje i odchod lidí do důchodu. Jinými slovy skutečnou nerovností je, když je člověk vyřazen ze standardního společenského provozu, a tím i z občanského života. Vedle této nerovnosti dané vyloučením (deklasovaných lidí) existuje další nerovnost na opačném pólu společnosti: existuje tu úzká vrstva elity, velkých boháčů, špičkových manažerů, politiků, bankéřů a průmyslníků, jejichž život je nesouměřitelný s životem běžného občana. A to jak z hlediska životní úrovně, tak hlavně z hlediska vlivu na společnost a její život. Nerovnost v tomto dvojím pojetí — sociální vyloučení a existence nesouměřitelné elity — je nepřijatelná a součástí politiky sociálního státu musí být její regulace. Přirozeným doplňkem sociálního státu musí být adekvátní progresivní zdanění.

Nové pojetí sociálního státu

Nyní k otázce, která se do diskuse nedostala. Jde o pojetí sociálního státu a zejména pak o otázku jeho modernizace. Dosud u nás sociální stát funguje jako pojistka před existenčním pádem. Jinými slovy následně se vyrovnává hlavně příjmová situace, která už nastala. V diskusi ale nebylo zmíněno to, jak se v rámci sociálního státu dá existenčním pádům předejít. Tedy otázka investic do vzdělání, do kvalifikace, do dovedností, prostě do celkové schopnosti lidí obstát na pracovním trhu.

A nejenom to. Stejně důležité jsou investice státu do rozvoje pracovních míst, do jejich větší dostupnosti, do ochoty podnikatelů zaměstnávat lidi i za nepříliš příznivých podmínek. Jde o to, co zmíněný Giddens nazval social investment a co vnímal jako důležitý doplněk, respektive další možnost vedle tradičního sociálního státu pojatého jako social security. Vedle benefitů sociálního státu daných různými podporami a dávkami tu musí existovat systém investic státu do lidského kapitálu. Neboť výrobní kapitál je bez kvalitní pracovní síly stejně bezmocný. Logika investice do lidského kapitálu je jasná: díky ní nejen poroste schopnost lidí uplatnit se na trhu práce, ale současně na tom vydělá kapitál jako takový, protože tím poroste i jeho výkonnost, a tedy konkurenceschopnost.

Politika social investment znamená vnesení dynamického principu do stávajícího modelu sociálního státu, který je tradičně pasivní. Jestliže sociální stát dosud jen vyrovnával stávající nerovnosti, pak nový prvek vnese do tohoto systému kýženou dynamiku. Což je také nejlepší odpovědí neoliberálním kritikům sociálního státu, protože takto pojatý sociální stát přináší výrazný ekonomický efekt.

Moderní a dynamické pojetí sociálního státu založené na mravním étosu spolu s konceptem systémových opatření proti korupci a vládě ekonomicko politické oligarchie je východiskem nové politiky, která v budoucnu přivodí zásadní porážku neoliberální ideologie a politických stran na ní založených.