Levicově liberální think-tank CESTA uspořádal v pondělí 17. ledna 2011 veřejnou diskusi na téma „Má ještě smysl sociální stát?“ Na titulní otázku kladně odpověděli z různých hledisek a s různými argumenty všichni zúčastnění panelisté: socioložka Tereza Stöckelová, politolog Jacques Rupnik, právník a první místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka i ekonom a bývalý ministr financí Pavel Mertlík.

Kritika sociálního státu: zprava dluhy, zleva tlumič protestů

V sálu Richtrova domu na Malém náměstí (prostory New York University of Prague) sedělo v publiku mnoho levicových nebo liberálních intelektuálů přírodovědné i společenskovědní orientace, například imunolog Václav Hořejší, sociolog Jan Hartl, filosof Milan Znoj nebo právnička Anna Šabatová. Dále mnoho studentů, komentátorů a také aktivistů z iniciativ ProAlt a  Alternativa zdola. Z činných politiků jsme si všimli Lubomíra Zaorálka, Aleny Gajdůškové a Jiřího Dienstbiera ml.

Svolavatel Jiří Pehe zdůvodnil první debatu takto: „Tlak na omezení sociálního státu, popřípadě jeho úplné zrušení, je zdůvodňován existujícími deficity v rozpočtech vyspělých západních států. Tyto deficity jsou přitom v nemalé míře způsobeny vynucenými sanacemi soukromého kapitálu v minulých letech.“ Zleva je přitom sociální stát zároveň kritizován jako jakýsi velmi rafinovaný nástroj kapitálu k uklidnění společnosti a jako brzda potřebných změn.

Stöckelová: Proč se u nás už nemluví o Irsku

Tereza Stöckelová se ve svém úvodním příspěvku zaměřila na otázku rovnosti jako důležité společenské hodnoty. Tlumočila závěry dlouholetého, empiricky robustního výzkumu, podle kterého je mnoho ukazatelů kvality života, jako je míra duševních chorob, zdraví, dětská úmrtnost, míra kriminality, nebo naopak důvěry ve společnosti úzce korelováno s příjmovou nerovností v dané společnosti. Japonsko, skandinávské a jiné státy s relativně nízkou nerovností mají daleko lepší hodnoty ukazatelů. Platí to i pro jednotlivé skupiny v různých podmínkách. Americký ekonom Robert Reich zase upozornil, že před oběma velkými krizemi, tedy v letech 1929 i 2007, byla v USA mimořádně velká míra nerovnosti příjmů. Zatímco v 60. letech měl ředitel jedné z největších amerických firem 66krát vyšší plat než dělník, v roce 2005 byl rozdíl už devítisetnásobný.

„O příjmové nerovnosti ve společnosti rozhoduje jak prvotní distribuce bohatství na trhu, tak redistribuce prostřednictvím daňové a státní politiky,“ řekla Tereza Stöckelová, „ale ani tržní vztahy vlastně nejsou nějak objektivní. I u nich by bylo možné mluvit o redistribuci, protože jsou významně ovlivněné politickými rozhodnutími, právem, podnikatelskou etikou a podobně.“

Stöckelová dále připomněla, jak asymetricky jsou v České republice pojednány ekonomické problémy Řecka a Irska. Přitom by mělo smysl varovat i před případnou „irskou cestou“ — v Irsku byly a dosud jsou mimořádně nízké daně z příjmu právnických osob a ještě k tomu v rámci liberalizace peněžních transakcí je velmi snadný odliv zisků do daňových rájů, například na Bermudy. „Například společnost Google v uplynulých třech letech prakticky všechny své zisky mimo USA převedla do Dublinu a odtamtud na Bermudy a touto legální cestou zkrátila své daně o více než tři miliardy dolarů,“ zjistila Tereza Stöckelová. „Efektivní míra zdanění těchto zisků po takové ‚optimalizaci‘ byla pouhých 2,4 %,“ dodala Stöckelová. Uvedla ale i nadějný příklad britského občanského hnutí Uncut, které obrazně řečeno stopuje zisky a daně velkých korporací a někdy i demonstracemi a bojkotem je nutí přijmout společenskou odpovědnost.

Sociální stát a jeho nepřátelé

Bohuslav Sobotka připomněl, že sociální stát historicky vznikl jako kompromis mezi prací a kapitálem, ale když se postupně změnil charakter práce i charakter kapitálu, musí se proměnit i sociální stát. Je nutné o podobě sociálního státu v 21. století diskutovat a přijít s návrhem jeho pozitivní reformy. Taková reforma ale nesmí znamenat jen jeho osekání. „Nepotřebujeme menší sociální stát, ale efektivnější. Nechceme mít méně veřejných služeb, ale lepší veřejné služby. Nepotřebujeme demontáž sociálního státu, ale naopak jeho rozvoj,“ řekl Sobotka.

V současné době má podle něj reputace sociálního státu tři velké nepřátele. Především rozvinutou korupci. „Mnohé firmy a bohatší lidé jsou ochotni sociální stát financovat, ale žádají efektivní využití svých peněz,“ řekl Sobotka. Nezanedbatelná část jich ale nyní mizí kvůli korupci. Deficity rozpočtů jsou bez ohledu na své příčiny „permanentní záminkou" k osekávání sociálního státu. Třetím nepřítelem jsou pragmatici mezi zastánci sociálního státu, kteří jsou „donekonečna" připraveni dělat kompromisy, míní Sobotka.

V diskusi později Sobotka mimo jiné řekl, že ho irituje pozornost věnovaná tzv. dni daňové svobody a dezinterpretace jeho významu.

Konkurence sociálních a ekologických výdajů

Pro Pavla Mertlíka je otázka, zda mít sociální stát, mimo jakoukoliv diskusi. Ukazatele jako zdravotní stav a naděje dožití jsou přece jasné argumenty. Problémem není velikost, ale efektivita sociálního státu. „Je potřeba reagovat na nové okolnosti,“ řekl Mertlík, „především na stárnutí populací ve vyspělých státech a na nové druhy společenských výdajů, zejména ekologické. Ty jsou v jistém smyslu konkurenční ve vztahu k sociálním výdajům.“

Na důchody se v ČR v současné době vydává asi sedm procent hrubého domácího produktu (HDP) a v sousedním Německu je to asi třináct procent HDP. Podle demografických projekcí bude mít česká populace v roce 2050 podobnou strukturu jako má dnes Německo. „Německo přitom není země, která krachuje. Obtížné věci jsou zvládnutelné při dobré politice," míní Mertlík. Podle něj je problém řešitelný, pokud stát bude „na výdajové straně postupovat rozumným způsobem a ucpe všechny díry", jimiž unikají peníze.

V diskusi později Mertlík řekl, že příklad Švédska ukazuje, že nízká korupce je možná i při vysoké koncentraci kapitálu.

Thatcherová zadlužila Británii

Jacques Rupnik označil myšlenku sociálního státu — v různých variantách praktického provedení — za cennou součást společného evropského dědictví. Mezi jeho zakladateli byli nejen sociální demokraté, ale i vyhranění liberální a křesťanskodemokratičtí politici.

Pád komunistických režimů v roce 1989 ne zrovna logicky povzbudil útok na sociální stát z osmdesátých let 20. století, jehož nejznámějšími protagonisty byli Margaret Thatcherová a George Bush starší. Na začátku devadesátých let papež Jan Pavel II. jako jediný významný politik vystupoval proti materialismu trhu a konzumní společnosti. Druhdy nejliberálnější, v Evropě snad nejméně sociální Velká Británie je dnes, jak Rupnik připomněl, jedním z nejzadluženějších států EU.

Myšlenka sociálního státu je i součástí české tradice. „T. G. Masaryk ve své knize Otázka sociální polemizuje s Marxem a přitom kritizuje volný trh z mravní pozice,“ řekl Rupnik.

V kritické pasáži svého vystoupení označil Jacques Rupnik pomoc Evropské unie Irsku za absurdní, pokud jsou zachovány tamní nízké korporátní daně. Pokud velké soukromé korporace přijaly veřejnou pomoc a potom kritizují veřejné dluhy, je to v podstatě nestydaté. Ratingové agentury v tom sehrávají obzvlášť špinavou úlohu. Například podle dnešních zpráv aktuálně snížily rating Tuniska — v důsledku pádu tamního diktátora. Myšlenky demokracie a trhu mají souvislosti, které nejsou vždy očividné a jednoduché.

Tržní hospodářství vs. tržní společnost

„Hospodářská krize nutí Evropany přemýšlet o koordinaci fiskálních politik. Také potřebné reformy sociálního státu se musejí odehrávat v evropském rámci,“ míní Rupnik, „přitom ale nebude snadné najít konsenzus. Společné východisko Evropanů přitom zní: tržní hospodářství ano, tržní společnost ne.“

Obranu sociálních hodnot vidí Jacques Rupnik v odmítnutí politiky strachu (z krize nebo z takzvané řecké cesty), politiky redukované na účetnictví (rozhodnutí jsou hodnocená především podle vlivu na HDP nebo na výši dluhu) a také urychlovaných, zdánlivě urgentních rozhodnutí.

V devatenáctém století hájila pravice status quo a levice byla stranou pohybu. Od osmdesátých let dvacátého století se ale stranou pohybu stává pravice. Levice by podle Rupnika rozhodně neměla být konzervativní a snažit se jen o zpomalení postupné likvidace sociálních výdobytků. „Pojem reforma, kdysi doména demokratické levice — srovnejme Leninovu kritiku reformismu — je diskreditován ztotožněním s asociálními neoliberálními změnami,“ řekl Rupnik.

Evropskou zkušenost shrnuje Jacques Rupnik tak, že neplatí jednoduché poučky, dogmata ani příčinné vazby.

Koho pustíme mezi sebe

V závěrečné debatě za účasti publika se poněkud diferencovaly názory panelistů na zneužívání sociálních dávek. Jacques Rupnik upozornil, že i pravicoví populisté mohou chránit pečovatelský stát, ale jen pro „naše lidi“.

Tereza Stöckelová varovala před hrozbou, že mezi „nás“ nebudou postupně zahrnováni Romové, bezdomovci a chudí lidé vůbec — zcela bez ohledu na národnost a státní občanství. „Takzvané zneužívání sociálních dávek není skutečný problém,“ prohlásila Stöckelová, „to je čistě pravicový diskurs, pro mě nepřijatelný. ‚Nepřizpůsobivost‘ je v podstatě kladná společenská hodnota. Její odmítání umožnilo, aby v Německu ve třicátých letech minulého století převládl nacismus.“

Podle Pavla Mertlíka je zneužívání sociálních dávek velký problém, protože diskredituje myšlenku sociálního státu. Patří k tomu nejrůznější práce načerno, zapsaní studenti požívající studentské výhody, kteří ale do školy nechodí, a podobně. Stejná nemravnost jsou daňové úniky a nízké sociální pojistné naprosté většiny osob samostatně výdělečně činných.

Bohuslav Sobotka zaujal méně vyhraněné stanovisko. Řekl, že je nutno mluvit o zneužívání sociálních dávek, ale i o daňových únicích. „Zneužívání dávek není úplně virtuální problém, ale podle mě je do značné míry nafukován. Používá se jako strašák. Jestli je některá dávka třeba v jednom procentu případů zneužívána, tak to nemůže být argument pro její zrušení,“ uzavřel Sobotka.

Pokud se institutu CESTA podaří navázat — zejména co do výběru přednášejících, jejich kvalifikace a konkrétní připravenosti — na tuto diskusi i dále, pak jeho přínos českému „veřejnému prostoru" k šíření myšlenek a tříbení názorů bude nesporný.