Režim bin Alího v Tunisku padl, stále se ale střílí

Petr Jedlička

Páteční útěk tuniského prezidenta ze země započal řetězec událostí, který část pozorovatelů hodnotí jako revoluci. Jiní připomínají, že neklid v zemi stále trvá a není zároveň jasné, jak bude přijat vznik vlády, kterou sestavuje pobočník uprchnuvšího samovládce.

V metropoli Tunisu a v dalších větších městech se ozývala i v neděli střelba. Větší boje byly zaznamenány u tuniské centrální banky, u budovy ministerstva vnitra a u sídla Strany socialistických demokratů, menší pak v okrajových čtvrtích. Dle očitých svědků, na něž se odvolávají zpravodajské agentury, projíždí městy auta s ozbrojenými „gangstery“ v baseballových čepicích, které potyčky rozněcují. Totožnost útočníků není jasná. Podle většiny pozorovatelů jde nejspíš o stoupence prezidenta bin Alího, případně o členy jeho početné ochranky, která se po posledním vývoji dostala do nemilosti.

Počet oficiálně zemřelých se po víkendu zvedl na šestašedesát. Neoficiální zdroje jej odhadují na zhruba dvojnásobný.

V dominantní části země byl ale v neděli relativní klid. Na hlavních ulicích správních měst hlídkovala armáda s tanky. V menších městech si Tunisané vytvořili vlastní milice na ochranu před rabováním. Zmatek panuje na mezinárodních letištích, odkud odlétají ve velkých počtech zahraniční turisté.

Zlomový víkend

Vývoj událostí, ve který o víkendu přešla poslední vlna sociálních nepokojů, hodnotí agentury jako zmatený, překotný a plný zvratů. V pátek odpoledne byl nejprve vyhlášen výjimečný stav — bylo zakázáno noční vycházení, shromažďování víc než tří osob a pořádkové síly dostaly opět dovoleno střílet, pokud nebude uposlechnuto jejich rozkazů. O pár hodin později se ovšem ukázalo, že prezident-samovládce Zín Abidín bin Alí Tunisko tajně opustil a odjel do Saúdské Arábie. Spolu s bin Alím utekla celá rodina i řada prominentních podnikatelů.

V sobotu ráno se proslechly zvěsti o požáru ve věznici v Monastiru, který následoval vězeňskou vzpouru. Zemřít zde mělo údajně dvaačtyřicet lidí. K dalšímu povstání a smrti několika osob došlo ve věznici v Mahdíe, kde však ředitel dovolil přibližně tisícovce uvězněných odejít.

V průběhu noci i celé soboty byly dál hlášeny přestřelky a dílčí rabování v obchodech Géant, Carrefour a Casino, jehož se měli zúčastnit i někteří policisté.

Na politické úrovni se iniciativy chopil dosavadní premiér Muhammad Ghannúčí, který se jal sestavovat prozatímní vládu s účastí zástupců všech politických sil v zemi. Konečnou verzi návrhu slíbil představit v pondělí. V kabinetu by měli údajně zasednou i islamisté ze zakázané Strany obnovy. Její předseda Rašíd Ghannúší by měl být v současnosti na cestě z britského exilu, do něhož odešel v roce 1992.

Post hlavy státu připadl formálně dosavadnímu předsedovi Sněmovny reprezentantů Fuádu Mibazaovi; málokdo z pozorovatelů ale pochybuje, že hlavním politickým hybatelem je nyní premiér.

Otázkou do dalších dní zůstává, jak na iniciativu Muhammada Ghannúčího zareagují nejaktivnější z demonstrantů. Premiér Ghannúčí byl totiž jedním z nejbližších spolupracovníků uprchnuvšího prezidenta — a v jeho případě se nespokojenci s dílčími ústupky nespokojili.

Pouze dohady se též vedou o tom, zda vývoj v Tunisku inspiruje protesty v jiných arabských zemích. Dílčí nepokoje byly o víkendu hlášeny z Maroka, Libye a Jordánska.

Vše začal zelinář

Podnětem k vleklým, sociálně laděným nepokojům, jež vygradovaly v současný stav, se stal akt šestadvacetiletého vysokoškoláka Mohameda Bouazizího. Ten se 17. prosince polil před vchodem do úřadu vlády hořlavinou a poté zapálil.

Bouazizí nemohl, ač univerzitní absolvent, dlouho najít kvalifikovanou práci. Začal tak z nouze prodávat zeleninu. Krámek i zboží mu ovšem krátce před incidentem zabavila policie s tím, že nemá příslušné povolení. Bouazizího čin dostal záhy ráz symbolického vyjádření bezvýchodnosti a ztráty nadějí, již sdílí velká část mladíkovy generace.

Sám Bouazizí zemřel dle Amnesty International na následky svých zranění 4. ledna. Po jeho vzoru se následně upálili i čtyři další lidé.

Režim obtížnost situace mladých lidí od počátku uznával, z organizace protestů ale až do posledního bin Alího projevu vinil „náboženské a levicové extremisty“, kteří problémy mladých „chytře zneužívají a podněcují je k násilí a vandalismu“.

Naše diktatura

Do masmédií začaly zprávy o tuniských nepokojích pronikat až o předminulém víkendu, když policie ve městech Tála, Rgeb a Kaserín postřílela nejméně čtrnáct demonstrantů. K další eskalaci došlo v úterý v metropoli Tunisu. Zde rozvášnění mladíci vyrabovali několik obchodů, zapálili pobočku banky a napadli kordóny přivolaných těžkooděnců.

Protesty mají ovšem i politický přesah. Režim bin Alího spojoval prvky arabských sekulárních autokracií egyptského či syrského typu a tureckého republikanismu, vyčleňujícího zvláštní roli ve státě silovým složkám. V důsledku toho byly po léta nejen potlačovány všechny politicko-opoziční projevy (v Tunisku bylo například dlouhodobě více politických vězňů než na Kubě, a to jak absolutně, tak na počet obyvatel), ale i udržována relativní stabilita.

Na rozdíl od Egypta či Alžírska nemělo Tunisko v posledních desetiletích potíže ani s terorismem, ani s islámským fundamentalismem. Zřejmě i proto byly praktiky tamního režimu v nejvyšších kruzích EU a USA tolerovány.

Další informace:

BBC News Tunis gun battles erupt after Ben Ali aide arrested

AFP Clashes erupt in Tunisia amid government unity talks

Al Džazíra Gunfire reported in Tunisia cities

    Diskuse
    January 17, 2011 v 13.48
    Je to jedna z alternativ. Pozadí situace je ale v současnosti tak komplikované, že může nastat takřka cokoliv - od ustavení nejprogresivnější demokracie v regionu, přes vznik nového islamitického zřízení, až po alžírský scénář.
    DV
    January 17, 2011 v 17.35
    No, Fisk ted
    o tom, co se delo v Alzirsku 90. letech dost psal a jeho 30 - lety zkusenosti z regionu...osobne beru jeho pesimismus vazne.::(((