Intelektuální levice má tendenci snižovat význam individuální odpovědnosti v konání jedinců. Má tendenci hledat pro různé formy neúspěchu různé typy omluv — ty mohou spočívat v nesprávně nastaveném „systému“, determinantech jako je prostředí, ve kterém člověk žije či ze kterého vzešel, a s ním se pojící psychická traumata z dětství, ignorance určitých problémů ze strany politické elity apod. Zastírá se tu základní a nepopulární fakt, že člověk je odpovědný za svůj osud, a bez ohledu na to, že okolnosti našeho života většinou nemáme pevně v rukách, jsme to my, kdo svému životu určuje směr a kdo se rozhoduje ke konkrétním činům. Jsme to pak také pouze my, kdo nese za své činy odpovědnost.

Rozdíl mezi levicí a pravicí je do značné míry rozdílem mezi dvěma odlišnými pojetími svobody. Bývají označována jako svoboda negativní a pozitivní. Negativní svoboda je svobodou od něčeho, tj. nikdo nám nebude bránit něco dělat. Pro tuto svobodu je irelevantní, zda jsme sami schopni dosáhnout stanovených cílů. Stačí, že nám formálně nic nebrání. Není důvodu, aby nám někdo pomáhal, a tím teprve umožnil uskutečnit „pravou“ svobodu — tj. dosáhnout svých cílů — což je vyjádřením svobody pozitivní, svobody, jak ji chápe levice.

K obhajobě negativního pojetí svobody, a tudíž i současné pravicové politiky, můžeme paradoxně využít Sartrovo pojetí svobody, se kterou se nerozlučně pojí pojem odpovědnosti. Přestože Sartre byl celoživotním stoupencem levice (a ve svém pozdním období dokonce stoupencem levice nedemokratické), jeho pojetí svobody a odpovědnosti, jenž má svoji nejryzejší podobu v pozdější fázi jeho raného období ve spisech Bytí a nicota a Existencialismus je humanismus, má zcela jasně pravicové konsekvence. Sartrovo pojetí svobody je totiž silně negativní (a tudíž silně pravicové). Hlavním postulátem umožňujícím Sartrovo pojetí svobody je přesvědčení, že vždy můžeme volit. Dokonce i v případě, že nám někdo či něco fatálně brání v uskutečňování našich cílů, máme možnost o danou věc usilovat. Sartre uznává, že člověk je silně determinován všemi možnými okolnostmi — dědičností, místem a časem narození atd., říká však, že jsme to my, kdo dává smysl vnějšímu světu, a tudíž jsme to my, kdo vybírá cíle. Tím si také určujeme své meze, na které následně naráží naše snažení. Za vše, co děláme, jsme odpovědní, neboť jsme to my, kdo si pro sebe volí smysl světa.

Pro Sartra vůbec není důležité, zda jsme reálně schopni dosahovat svých cílů. To by již nebyla svoboda, nýbrž moc. Sartre v Bytí a nicotě objasňuje, že „být svobodný neznamená dosáhnout toho, co jsme chtěli, nýbrž určit sebe tak, abychom chtěli (tj. volili v nejširším slova smyslu) skrze sebe samé. Jinak řečeno — úspěch není pro svobodu vůbec důležitý. Technický a filosofický pojem svobody, který nás zde jedině zajímá, však pouze znamená autonomii volby. Poněvadž ale volba je totožná s konáním, předpokládá na rozdíl od snění nebo přání již počátek uskutečňování. Nemůžeme proto tvrdit, že zajatec má vždy svobodnou možnost uprchnout z vězení, což by bylo absurdní, ani to, že má vždy svobodu přát si propuštění, což by byla samozřejmost bez jakéhokoli významu, ale to, že má vždy svobodnou možnost snažit se uprchnout“. A člověk dle Sartra nemůže nevolit, neboť odmítnout volit je také volba, která má svůj dopad. Ten, kdo je schopen dosahovat svých cílů, je mocný. Ten, kdo je schopen volit (tedy každý člověk), je svobodný.

Dle Sartra je člověk zcela odpovědný za svůj osud. Ačkoliv je do světa vržen a ke svobodě odsouzen (nikdo se ho neptal, zda chce přijít na tento svět a zda chce být svobodný a odpovědný), je za své činy zcela odpovědný. Je odpovědný dokonce i za druhé lidi, které svými činy ovlivnil, neboť tím, jak člověk žije, automaticky vytváří jakýsi vzor, jak by lidé měli žít. Svět nějakým způsobem objektivně existuje, ale člověk si v něm vytváří hodnoty, které pak uznává, dává smysl jednotlivým věcem a událostem, a tím si i vytváří své překážky, meze a cíle. Veškerá determinace (Sartre říká „součinitel odporu věcí“) tedy není argumentem proti naší svobodě, protože jsme to my, kdo si tuto determinaci interpretuje a dává jí smysl.

Takové přesvědčení je jasným popřením levicového pojetí „pozitivní“ svobody. Je zcela pravicové. Říká nám — jsi odpovědný za svůj osud, neboť jsi vždy svobodný. Dělej, jak myslíš, ale poté si nes následky svých činů. Nemůžeš odpovědnost za své činy svalit na něco či někoho jiného (prostředí, dědičnost, osud), neboť jsi to ty, kdo volí smysl světa a interpretuje si ho dle svého. Nikdo ti nedá rozhřešení, jsi v tom sám, vržen do světa a opuštěn. Z toho však také vyplývá, že pokud se ti bude dařit, je to také zcela tvoje zásluha, kterou ti nikdo nemá právo upírat, zpochybňovat či nutit tě se s někým dělit, neboť ti, co byli méně úspěšní, si za to mohou taktéž sami, mají stejnou svobodu a odpovědnost jako ty.

Je paradoxní, že se jedná zrovna o Sartra, u kterého bývá často zdůrazňováno pouze jeho pozdní období, okouzlené různými formami totalitarismu, na úkor období raného, ale které učení než jeho teorie svobody a odpovědnosti je více v rozporu s marxismem, ale i s demokratickou levicí jako takovou, která přichází s mnohými dávkami a úlevami pro méně úspěšné a těm úspěšnějším naopak nakládá větší břímě v podobě progresivní daně? Vždyť svoboda a odpovědnost je dle Sartra u všech stejná. Ze Sartrova pojetí svobody a odpovědnosti vyplývá zcela pravicové upřednostnění rovnosti příležitostí (rovnosti šancí) před rovností výsledků.

Odpovědnost, která je v tomto konceptu integrálně včleněna do pojmu svobody, tedy nelze vykládat jako solidaritu těch, kteří v životě uspěli s těmi méně úspěšnými (či, řečeno bez skrupulí, s těmi více línými či méně schopnými), nýbrž jako individuální odpovědnost jedince za svůj osud a taktéž odpovědnost za obraz, který svým životem vyvolává ve druhých lidech. Pro Sartra je život, který vedeme, jakýmsi (ať už uvědomělým či neuvědomělým) vzorem, modelem, kterým sdělujeme ostatním, jak by i oni měli žít. Toto myšlení naopak umožňuje odsoudit případnou lenost či neochotu vyvinout ve společnosti pozitivní aktivitu.

Michael Hauser se ve svém článku ptá, jak zlomit soukromé vlastnictví, aby neohrožovalo demokracii, a přichází s tezí, že demokracie je víc než soukromé vlastnictví. Je tato teze oprávněná, nebo se jedná o nesmyslnou kontradikci? Přílišná honba za soukromým vlastnictvím zajisté není vyjádřením skutečné inteligence, poukazuje spíše na určité mantinely ve způsobu myšlení, za které jedinec není schopen jít. Soukromé vlastnictví je však přesto hodnotou, která k demokracii neodmyslitelně patří. Již John Locke, otec-zakladatel moderní demokracie a teorie základních lidských práv, začlenil právo na soukromé vlastnictví mezi tři přirozená práva člověka vedle práva na život a osobní svobodu. Pokud od tohoto faktu odhlédneme a zamyslíme se čistě nad fungováním lidské psychiky, tak můžeme formulovat dva pozitivní aspekty, které soukromé vlastnictví demokracii přináší. Soukromé vlastnictví můžeme chápat jako jistý barometr individuální odpovědnosti — ve smyslu schopnosti jeho spravování. Kdo není schopen rozumně spravovat své vlastnictví, zajisté nebude schopen rozumně a odpovědně spravovat a řídit ani nic jiného.

Soukromé vlastnictví nám zároveň umožňuje mít pocit svobody, plynoucí z úspěchu vlastních schopností. Lidská psychika totiž není stavěna pro realizaci absolutní rovnosti. Jak říkal již Vilfredo Pareto, každá společnost vždy musí být rozdělena na vládnoucí a ovládané a každý pokus o svržení stávajících hierarchií povede opět jen k nastolení hierarchií nových. Dějiny tento předpoklad potvrdily. V čem by spočívala svoboda našeho konání, kdyby se výsledky tohoto konání neodrazily od našeho úspěchu? A soukromé vlastnictví je pro mnohé (bez ohledu na to, jestli to je či není správné) právě ukazatelem takového úspěchu. Abychom mohli mít radost ze svého úspěchu, musíme vidět, že tento úspěch nemá úplně každý. To neplatí pouze pro soukromé vlastnictví, nýbrž pro jakýkoli myslitelný úspěch.

Nerovnost (ať již ve vlastnictví, postavení ve společnosti či v čemkoli jiném) tedy umožňuje pocit svobody skrze úspěch. A svobodná soutěž jedinců, kteří mají rovnost příležitostí (avšak nejsou uměle směrováni k rovnosti výsledků), je základem demokracie. Podpora a solidarita má smysl v případě jednotlivců, kteří, bez ohledu na svoji vůli, nemohou kvůli zdravotnímu postižení, nemoci či stáří s ostatními rovnost příležitostí sdílet. V opačném případě neexistuje na jakoukoli podporu smysluplný nárok. Rovnost příležitostí nesmí být ztotožňována s rovností výsledků, neboť výsledná nerovnost je vyjádřením naší individuální svobody a odpovědnosti, neboť ukazuje, jak jsou jednotlivci schopni se svobodou odpovědně nakládat. A jakékoli umělé zásahy do soukromého vlastnictví (nebo do jiného aspektu úspěchu ve společnosti, o který lidé mezi sebou soutěží) jsou popřením původní rovnosti příležitostí a svobody jako takové. Soukromé vlastnictví tedy není možné v demokratickém uspořádání ostrakizovat a označit ho, tak jako Michael Hauser, za nepřítele demokracie.

Hauser vyjadřuje své obavy z toho, co označuje za „neoliberální reformátorství“, které „táhne Evropou a má podivnou sílu“. To, co Hauserovi uniká, je výše zmiňovaný pojem odpovědnosti. Evropské pravicové vlády snažící se krotit hrozivé deficity veřejných financí nejsou skupinami jakýchsi zarputilých dogmatiků, kteří prosazují své pomýlené ideje i proti vůli většiny občanů (jak se nám Hauser snaží sugestivně vnutit). A už vůbec jim nejde o odstranění demokracie ve prospěch soukromého vlastnictví. Jak již bylo zmíněno, posvátnost soukromého vlastnictví je jedním ze základních stavebních kamenů demokracie (naopak totalitní režimy různého druhu k němu nikdy nechovaly obzvláštní úctu), tudíž Hauserův závěr, že demokracie je víc než soukromé vlastnictví, nedává valný smysl (snad pouze tak, že úcta k soukromému vlastnictví je jednou z důležitých komponent demokracie, a v tomto smyslu je mu demokracie nadřazena, neboť celek je více než jeho část, což však není to, co měl na mysli Hauser).

Musíme tedy konstatovat, že důvod, který pravicové vlády vede k jejich údajnému „radikalismu“ (ten se může jevit jako radikální pouze obyvatelům štědrých sociálních států, zvyklých na neprotrhnutelnou síť všemožných dávek a úlev), spočívá právě v oné vlastnosti s názvem odpovědnost. V osobním životě je každému jasné, že pokud jeho výdaje převyšují jeho příjmy, je cosi v nepořádku. Je zcela zřejmé, že člověk, který tuto skutečnost dlouho ignoruje, nemůže dopadnout dobře. Je zajímavé, že pokud se jedná o stát, jehož výdaje jsou již dlouhou řadu let vyšší než příjmy, mnoho jedinců tím není ani v nejmenším znepokojeno, a někteří jsou dokonce rozzlobeni, pokud se vláda snaží tento stav účinně řešit.

Řešení, které navrhuje levice — vysoká míra zdanění, která by umožnila umořovat státní dluh z kapes těch nejúspěšnějších, nejkvalifikovanějších a nejpracovitějších, není řešením korektním. Samotná progresivní daň, která (zcela nepřekvapivě) pochází původně od Marxe, není ve skutečnosti ničím jiným než formou diskriminace, a pokud na ni pohlédneme svobodným kritickým rozumem, oproštěným od všech konstrukcí a předsudků, tak působí dojmem, jako by se společnost závistivě mstila těm nejlepším členům za jejich úspěch. Neboť, vrátíme-li se k předchozí teoretické konstrukci o svobodě a odpovědnosti, jestliže si za svůj osud může každý sám a každý si nese rovný díl svobody a odpovědnosti (což je ta jediná a skutečná rovnost, která do demokracie patří), je zcela diskriminační, pokud jeden člověk musí platit za neúspěch jiného. Vysoké zdanění, ze kterého plynou vysoké dávky, také vychovává méně odpovědné občany k ještě větší neodpovědnosti, což přináší potřebu ještě vyšších dávek a ještě vyššího zdanění. Je také alarmující, že ti, kteří jsou adresáty všemožných dávek, si této zcela nesamozřejmé skutečnosti nejenže neváží, nýbrž často vyjadřují své pohrdání vůči těm, kteří přispívají na jejich existenci, a chtěli by od nich s naprostou samozřejmostí mnohem více.

Hauserovo tvrzení, že právo na soukromé vlastnictví je diskriminací těch, kteří žádné soukromé vlastnictví nemají, je nesmysl. Jak bylo výše zmíněno, soukromé vlastnictví vychází ze schopnosti jedince realizovat odpovědně svoji svobodu.

Nerovnost není diskriminací, tou by naopak byla uměle vytvořená rovnost. S pojetím diskriminace, které předkládá Hauser, by bylo možné za diskriminaci označit cokoli. Již ve škole by špatná známka z matematiky byla diskriminací těch, kteří nemají matematicko-logické myšlení, z dějepisu naopak diskriminací těch, kteří nemají dobrou paměť, a z filosofie těch, kteří neumí hledat ideové souvislosti mezi texty.

Stejně tak bychom v rámci pohovoru s uchazečem o zaměstnání, ve kterém se zjišťuje míra uchazečovy schopnosti vykonávat danou práci, mohli označit za diskriminaci odmítnutí těch, kteří tyto schopnosti nemají. A, koneckonců, pokud Hauserovu linii myšlení dovedeme ad absurdum, tak lze označit existenci gravitace za diskriminaci všech, kteří neumějí létat, a dokonce samo postupné opotřebení každého žijícího organismu za nepřístojnou diskriminaci všech, kteří nejsou nesmrtelní…

Proč tedy nelámat kouzlo soukromého vlastnictví? Především proto, že nás vychovává k odpovědnosti a bez odpovědnosti není skutečné svobody. A to je hodnota, o kterou by nám všem, kteří rádi žijeme v demokracii, mělo jít.