* MH: „Demokracie je víc než soukromé vlastnictví.“ Ano, nikoli však demokracie liberální (dříve: buržoasní). --- M.R.L. má nepochybně pravdu, když v neoliberalismu vidí hrozbu pro buržoasní demokracii. Mýlí se v tom, pokud toto ohrožení vidí teprve dnes přicházet. Mýlí se také, pokud se domnívá, že návrat k liberalismu bude návratem k demokracii. --- Neoliberalismus totiž není tak docela popřením liberalismu. Je i rozvinutým, ofenzivním liberalismem. (Přechod do ofenzivy si tento nový „liberalismus“ nejnázorněji vyzkoušel s Pinochetem.) --- Čeští sociální demokraté jsou, obávám se, ochotni mýlit se s MRL. V duchu své tradice stále věří v možnost reformovatelnosti kapitalismu. Přezdíváme jim sice „socani“, ale oni ve skutečnosti ve své většině socialisty nejsou. Domnívají se, že osud ruského bolševismu („komunismu“) byl definitivním soudem dějin nad myšlenkou radikálního socialismu.
Jenže od liberální demokracie nevede žádná přímá "reformní" cesta k demokracii sociální, a už vůbec ne k socialismu. Bránit liberalismus není totéž, co bránit principy demokracie. Je to totéž jako bránit principy kapitalismu. Liberalismus (původně „laissez faire“) je vždy pouze negativní, je ideově prázdný. Nebo – jak se dnes říkává – nemá „vizi“ budoucí společnosti. V tísni proto svou vizi hledá v minulosti. --- LIBERALISMUS nemůže být RADIKÁLNÍ, protože nejde ke kořenům NESVOBODY. A jsme u toho soukromého vlastnictví .....

* MH „V liberálních demokraciích bylo zvykem, že vlády jsou ochotné vyjednávat, ustupovat, upravovat svou politiku podle veřejného mínění.“ –-- To je pravda – ale jenom do konce studené války.

* MH: „Perverzní reformátorská morálka“ --- ...je morálkou osvobozeného kapitálu, tedy morálkou v pravém slova smyslu nelidskou. Její perverznost je v její nelidskosti. Tajemství liberální demokracie se tím vskutku přestává skrývat.

Není soukromé vlastnictví pocit jistého klidu a bezpečí?
Proč ho lámat?
I nejchudší mají jisté soukromé vlastnictví a jistotu (pravidelné sociální dávky a své jiné jistoty - bezpečí - potřebné).
Střední vrstvy mají často svůj osobní soukromý mobil, PC, oblečení (auto, byt) apod. - potřebné.
Nelámejme soukromé vlastnictví - a rozhodně ne násilně (stačil už rok 1948 a následných 41 let).
Vím, že je asi článek myšlen jinak, ale název mne vybíídl k reakci.

paní Hyldebrantové:
Řeč není o soukromém vlastnictví domů, ledniček, oblečení nebo aut. Řeč je o soukromém vlastnictví výrobních prostředků, bank a zdravotních pojišťoven. Už je to jasné?

Takže troubu si můžu pořídit, ale jakmile perníčky z ní pečené budu chtít prodávat, měl bych předem uzavřít nějakou smlouvu o sdílení trouby se svými (neznámými) zákazníky?

Dobrý dotaz :) Také by mne to zajímalo...

Chudáci třeba taxikáři - bála bych se takové auto ve vlastnictcí všech pak řídit...

ad DL:
Majitel trouby, který prodává perníčky, platí daně. Žádnou další smlouvu (se zákazníkem nebo s kýmkoli jiným), nechce-li, uzavírat nemusí. Trouba se amortizuje a on má nárok na odpisy z daní. Jeho práce (podnikání) nerozhoduje o životech lidí a je pro ně prospěšná.
V čem je ale pro společnost prospěšné, aby jedinci či soukromé firmy vlastnili desetitisíce hektarů půdy nebo aby monopoly ovládaly obchod s potravinami (perníčky) nebo aby jim patřily nemocnice, zdravotní pojišťovny či vodovody?

ad KH:
A čímpak se vlastně liší taxikář, který řídí vlastní auto, od taxikáře, který řídí auto svého zaměstnavatele?!
Na rozdíl od majitele nemocnice si nesmí (pokud dodržuje zákon) vybírat, kterého zákazníka sveze a kterého odmítne.
-- Majitel soukromé nemocnice je na rozdíl od taxikáře „svobodný“: pacienta přijme nebo pošle pryč podle toho, zda je to výnosné. Ti, jejichž ošetření a léčení nevynáší, jdou do nemocnice veřejné. Tak dnes vypadá reálná praxe po privatizaci zdravotnických zařízení. Ten, kdo pořád ještě věří v lepší kvalitu a vyšší efektivnost privatizovaného zdravotnictví, nežije v reálném světě.

Omlouvám se, za poněkud zkratkovité vyjádření v případě zájmu se pokusím jakékoli nejasnosti doložit či vysvětlit.

Upřímně... nevím, jaký je rozdíl mezi tím vlastnit jednu nebo tisíc trub. Samozřejmě se dá předpokládat, že na těch 1000 trub se nevydělává lehce, ale asi nemůžeme tvrdit, že musí být kradené.
Stejně tak nejde tvrdit, že majitel jedné trouby daně platí a majitel 1000 ne.
Jinak akciové podniky mají obvykle více majitelů, dost často mohou roli majitele zastávat různé fondy, které jsou zase v podstatě vlastněny (budoucími) důchodci.
Takže důležitá otázka podle mne zní: Důvěřuji více firmě, která má jednoho majitele (který v ní může být i zaměstnancem, dokonce může třeba být i ředitel), nebo více firmě, kde roli majitele vykonává nějaký zastupitelský orgán typu valné hromady akcionářů (http://www.thecoca-colacompany.com/investors/shareowner_meeting/).
Nemohu si pomoci, ale osobně vždy jednám raději s konkrétním majitelem (fyzickou osobou) než s volenými pohůnky.
Také proto jsem zastáncem přímé demokracie a roayalista.

To, že není principielní rozdíl mezi vlastnictvím věcí pro osobní potřebu, zahrádky pro vlastní pěstování zeleniny, pole pro vlastní zemědělskou produkci, nástrojů a strojů pro vlastní zemědělskou výrobu, menší továrny nebo statku, kde už zaměstnáte pár lidí, a třeba nadnárodní firmy, která zotročuje zaměstnance a vydírá vlády států, nebo rozsáhlých pozemků, se kterými spekulujete a znemožňujete místním vypěstovat si něco k jídlu, to je základní problém vlastnictví. Mít něco málo je zjevně základní lidské právo, kdo nemá vůbec nic, rychle umře. Mít hodně znamená omezovat práva druhých lidí. Přitom neexistuje žádná přirozená hranice -- institut vlastnictví nevytváří žádné přirozené meze, a to je jeho selhání.

Nejde o právní úpravu, jde o zásadní pohled na svět. Potřebujeme nový myšlenkový rámec, aby naše pokusy napravit svět -- nebo mu aspoň nedovolit příliš se zvrhnout -- nezkrachovaly jako socialismus. Zatím nejúspěšnějším pokusem uspořádat jakž takž slušně společnost v myšlenkovém rámci soukromého vlastnictví a trhu, stanovit společenskou dohodou umělé hranice, ve kterých se soukromé vlastnictví příliš nezvrhne, byl sociální stát, ten ale právě teď umírá v křečích na metastázy globálního kapitalismu.

Proto potřebujeme zlomit kouzlo soukromého vlastnictví. A otázka, velice důležitá, dost možná životně, zní: Jak?

Jistě jde o "zásadní pohled na svět", ale o právní úpravy jde taky. Chrání-li právo vlastnictví více než lidi, je něco v nepořádku. A ten "myšlenkový rámec" není zas tak nový, protože to, že hladovění a zotročování není přirozené, se ví od nepaměti.
Stručně a jasně to vystihl ten, kdo upozornil, že i dnes ještě v mnoha zemích lidská práva začínají snídaní.

Možná by bylo dobré zjistit, která právní úprava chrání vlastnictví více než (která) práva fyzických osob. K mému překvapení je pojem "porušování lidských práv" chápán hlavně ve vztahu ke státu, který by měl dodržování lidských práv zajišťovat. Pokud tedy někoho například zabiju, nejde ještě o porušení lidských práv, k tomu by došlo až v případě, že bych to udělal více lidem a nebyl za to souzen.
Jinak znovu důrazně upozorňuji, že pokud něco vlastním a vydělávám platím z toho daně (ty platím koneckonců i ze své ehm... duchovní práce). Stejně tak znovu upozorňuji, že velký podíl akcií čehokoli (včetně coca-coly) je držen drobnými akcionáři, kteří každý vlastní 0,0prd, ale stačí jim to na důchod.

Takže ne že bych s vámi nesdílel touhu po tom zajistit pitnou vodu všem, ale domnívám se (a rád se pokusím to prokázat), že existují účelnější, účinnější a méně nákladné metody, jak toho dosáhnout, než převychovávat 8 mrd lidí.

Ovšem díky za podnět k hluboké meditaci na téma: "Co budou dělat pasáci, až bude všechno patřit všem"

PS: Snad možná ty duchovní hodnoty bychom mohli sdílet. Ale zkuste o tom promluvit s někým z Intergramu.

Docela rád bych znal jediného „malého“ akcionáře, kterému výnosy stačí na „důchod“, myšleno asi na penzi. V ČR je to dokonce zákonem vyloučené, jelikož většinoví vlastníci mohou malé donutit k prodeji jejich podílu.
Ještě úsměvnější je pro mne představa, že lidstvo bude snad jednou osídlovat vesmír a tam zavádět své moresy se soukromým vlastnictvím.
Méně úsměvné.
Prostředky produkce musí patřit jenom těm, kdo s nimi pracují a už nikomu jinému. S výsledky produkce pak zatím půjdou na trh, později jim budou perfektní prognostické programy sdělovat, co, jak a kdy mají vyrábět a kam dodat. Lidstvo samo sebe nepřiměje ke změnám, donutí ho k tomu rozvoj technologií postlidí.

Já vlastním drobný podíl ve fondu, fond vlastní velké podíly v několika (stech?) firmách. V těch mých představách to ze mě činí vlastníka hodně malého podílu ve všech těch firmičkách (a tím, že chci aby fond vydělal na můj důchod, jsem zpoluzodpovědný za cíle, které klade jako akcionář na vlastněné firmy).
Já jsem velký technooptimista a ideově s vámi souhlasím v té druhé části. Vtip je v tom, že pak už je úplně jedno, jestli něco vlastním nebo ne. Asi jsem hodně pod vlivem přírodních věd, kde změna paradigmatu v spíš rozšiřuje možnosti toho předchozího, než že by ho úplně zavrhla (např. Newtonovo a Einsteinovo pojetí gravitace).
Ovšem jiná věc je, jak, do kdy a za kolik se taková věc dá provést :-)

V kombinaci s tím, že tu máme "socialismus pro bohaté" je to vcelku velké nebezpečí.

Já osobně nemůžu ani cítit ty mesiánské tendence vlád. Považují za nutné nás/své občany chránit před terorismem (či terorem, kam se vejde vskutku mnohé a mnozí, ke svému vlastnímu překvapení), ošklivým nefiltrovaným Internetem, tím a oním a ještě pod tíhou jakýchsi více či méně pochybných metafyzických doktrín a představ (globální oteplování, "neoliberalismus", eurofederalismus, multikulturalismus, politická korektnost...) čím dál více omezují jejich/naše práva a svobody, kus po kusu zúžují manévrovací pole a vůbec se chovají k nám/svým občanům jako k malým dětem.

Ano, do určité míry to spoustě lidí vyhovuje ( proces "infantilizace" za podpory konsumerismu a masmédií jede od WW2 na plné obrátky), ale na straně druhé se nijak zvlášť nesnaží to změnit. Jim vyhovuje demokracie ve stylu "fire and forget" - jednou za čas přijďte k volbám, odvolte ty samé (případně jiné, ale ve výsledku jsou to povětšinou stejně "vlkové v rouše beránčím", jak ukázala poslední nepodařená "volební revoluce" u nás a v USA myslím taky zažili určité vystřízlivění po "obamovském zázraku") a pak se navraťte ke sledování "předžvejkaných" informací v televizi a brblání nad pivem.

Nietzsche, ve své kritice křesťanské víry v mimo dobro a zlo hovoří o tom, že [křesťanská víra] má v předpokladu, že "podrobení ducha" nepopsatelně bolí, že se celá minulost a habitualita tohoto ducha brání proti absurdissimu, kterým se mu jeví "víra". A o pár řádků dále dodává, že moderní člověk již prý nepociťuje onu "superlativitu", kterou pro antický svět znamená paradox výrazu "bůh na kříži". A to by se určitým způsobem dalo převést na dnešní dobu (teologický či religionistický výklad přenechám jiným) - vlády se nám čím dál více snaží vnutit jakýsi "univerzalistický diskurs", jakousi "víru" a my čím více bijeme o mříže této "víry", tím více se nás snaží přesvědčit, že to je normální (a když vydržíme, tak bude vše brzy v pořádku a my budeme sklízet plody těchto metafyzických báchorek).

Dokud je tato "víra" tzv. "zážitkem jiného", určitá "trancendence" a nabídka (stejně jako Hospodin v dějinách spásy znovu a znovu nabízí svou milost a vykoupení od všech hříchů), tak je to řekněme ještě v pořádku. Jakmile však dochází k umlčování či minimálně zesměšňování alternativ jako je tomu například v otázce změny klimatu, ekologii či multikulturalismu, tak skutečně opouštíme paradigma zvané "demokracie".
"Poslouchat každého, kdo má co říct, a pak povědět, co si myslíš sám. To je demokracie," říkával Jan Masaryk a v tom i dle mého názoru vězí základ demokracie.

podívejte se na trestní zákoník - ohledně toho zabití, ale také zde najdete trestné činy proti majetku a trestné činy hospodářské. Majetkové zájmy pojišťoven a bank ochraňují evidentně § 210 Pojistný podvod a § 211 Úvěrový podvod. Již poněkud horší je to např. s postavením dlužníků, kteří se do tohoto postavení dostali v důsledku poněkud nejasných pravidel a nekřesťanských úroků jejich vymahatelů, jakož i třeba v důsledku onemocnění, ztráty zaměstnání apod. Sice zde máme § 218 Lichva "kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody...", ale nějak si nevybavuji, že by toto ustanovení bylo užíváno vůči firmám nabízejícím "rychlé prachy". A v podobném duchu by se dalo pokračovat.

Mezi vlastnictvím jednoho a tisíce výrobků je rozdíl kvantitativní, mezi vlastnictvím domu, vlastnictvím půdy, vlastnictvím kapitálu event. jejich nevlastnictvím je rozdíl kvalitativní.

Obávám se, že nechápu smysl Vašeho komentáře. Diskusí o výkladech zákonných norem bych tu nerad nudit, takže pokud budete mít chuť, ozvěte se na david@jazzparty.cz.
Díky,
DL
PS: Osobně ale nevnímám rozdíl v povaze vlastnických práv k čemukoli, včetně nemovitostí, kapitálu, autorských práv (a třeba zvířat). Zejména pokud je toto vlastnictví nějak účetně ohodnoceno. Takže vítám i diskusi k tomuto tématu :-)

Není kouzlem a zlomilo nás, jako stát i národ, zejména při tzv. loupežích za bílého dne. Někdy se tomu říkalo privatizace, což je slušný výraz. Nejhorší, že se zprivatizovalo a privatizuje politická scéna a i veřejné služby . Jen čemu se daří jsou veřejné domy....

David Lobpreis předvádí ukázkový případ okouzlení soukromým vlastnictvím. Nebo spíš prokletí.

Autorská práva jsou vlastnická? Když prodám Davidu Lobpreisovi svoje kolo, stane se David Lobpreis jeho majitelem. Když mu prodám svou povídku, stane se David Lobpreis jejím autorem?

Umělci často mluví o svých dílech jako o svých dětech. Je to platná analogie a ukazuje, že i rodičovská práva jsou vlastnická? Jsou všechna práva vlastnická, jak tvrdí Roman Joch?

od té doby, co se podařilo úspěšně patentovat živý organismus bych se ani nedivil, kdyby to k tomu časem dospělo zcela, bohužel.

Nedá mi to a připomenu (doufaje, že si to pamatuji dobře, nerad bych panu Štampachovi kazil odpoledne), že i ono 7. (někde 8.) přikázání Dekalogu "Nepokradeš" se původně vztahovalo zejména na člověka! A poté se do celého toho systému začal postupem vkrádat čím dál větší vliv "osobního vlastnictví" a původní smysl se trošku vytratil.

Pokud ovšem Joch mluví v jednom z rozhovorů o "prospěšnosti zpovědi", tak by také ovšem měl mít na paměti, že židovsko-kresťanská tradice se převádění rodičovských práv na vlastnická brání (alespoň ta židovská odnož a některé křesťanské konfese, v tom takový přehled nemám) jako to například diskutuje křesťanský kněz s rabínem v knize Desatero v životě židů a křesťanů (Poehlmann, Stern) - pokud si dobře pamatuji, tak obzvláště rabín zdůrazňuje, že ono "Cti otce svého a matku svou" dovoluje vyjímek, zvláště pokud se matka nechová jako matka a otec jako otec a hlavně rodiče NEVLASTNÍ své děti, nejsou jejich majetkem (což také souvisí s tím, že v náboženském myšlení nejsou rodiče výlučními "tvůrci" dítěte, vstupuje do toho i (a zejména) Bůh - to platí i pro římskokatolickou katechezi). To potom ostře kontrastuje s představou některých lidí, kteří si dle svých slov "udělali" (tento termín mi přijde neskonale vulgární) dítě a pak mají pocit, že jsou jejich pány nad osudem a absolustickými vládci (samozřejmě, fenomenologicky vzato, v rámci prvního životního pohybu u Patočky lze hovořit o tom, že rodiče jsou ve středu života dítěte, onou "kotvou", ale tento vztah by se měl pomalu časem rozvolňovat, až poté dospěje k druhému životnímu pohybu). Pak to skutečně připomíná vlastnická práva a stát by tomu měl zabraňovat skrze mechanismy naší pedagogicko-výchovné a sociální struktury, nikoli podporovat. Autoritativní styl rodičovské péče ano, ale nikoli autoritářský (viz. příslušná studie Maccobyová a Martin 1983).

Proč to však píšu - pokud se tedy někteří hlásí k určité ideologii, metafyzické doktríně či myšlenkové škole a pak něco tvrdí, tak se musí znovu a znovu konfrontovat jejich názory s onou příslušností. A pokud tedy páně Joch v jednom rozhovoru třeba hovoří o přínosu zpovědi (a tím se hlásí jako věřící, neb je též "uživatel" této služby, viz. Reflex nevím kolik, bohužel), posléze ho jde s tím v reflexi na jeho názory konfrontovat. A převádění všeh práv a svobod na osobní vlastnictví dle mého není v souladu s tím "být věřící".

Pane Macháčku, když si koupíte knížku, samozřejmě se nestanete autorem povídky, ale určitě Vám nikdo nebude upírat práva s tou knihou nakládat poměrně libovolně a to včetně toho, že ji můžete třeba rozstříhat a udělat z ní koláž, nebo ji třeba parafrázovat či citovat.
Pokud si dobře pamatuju, tak práva k duševnímu vlastnictví se dělí na osobnostní a majetková, přičemž majetková snad zhruba odpovídají těm vlastnickým u jiných druhů majetku.
Doufám, že mi nechcete upřít možnost volně nakládat s těmi pár uměleckými díly, která mám doma, poukazem na to, že by to byl obchod s dětmi :-)? Navíc některá mám jen zapůjčená, nejsou vlastně ani moje :-)

Vážený pane Lobpreisi, vlastnictví knihy, jak o něm mluvíte, nemá nic společného s autorskými právy, a s tou koláží z rozstříhané knihy, s parafrází, ba i s obsáhlejší citací byste skutečně mohl tvrdě narazit na stoupence myšlenky, že duševní vlastnictví je vlastnictví jako každé jiné. Dokonce u nás tvrději než v USA, zatímco patentové právo se zatím drží v Evropě rozumnější než v USA, prosadit se zde podařilo patenty dědičné informace, ale ještě aspoň ne softwaru, autorské je v Evropě tvrdší (proto měl Google největší problémy s nakladateli z Francie) a například citace knih v rámci recenze jsou u nás, myslím, pouze v běžné praxi tolerovány mimo zákon, protože náš právní řád nedefinuje žádnou obdobu amerického institutu fair use. Pokud je mi známo, je v rámci našeho právního řádu čistě zásluhou zdravého rozumu spisovatelů, že za citace ze svých děl nehoní recenzenty k soudu.

Osobně vidím analogii autorských práv s rodičovskými v tom, že umělecké dílo má podobně jako dítě něco jako právo na vlastní život, že zásluhy autora o vznik díla mu nedávají právo věčně rozhodovat, kdo se kdy smí nebo nesmí na jeho dílo podívat, kdo je smí nebo nesmí rozmnožovat a šířit nebo kdo je smí či nesmí parafrázovat nebo citovat. Z hlediska přirozeného práva, jak já je chápu, se autorská práva omezují asi tak na to, že mou povídku nebudete vy vydávat za svou, a že když v mém textu něco změníte, nebudete tvrdit, že je to můj původní text, ale uvedete jej jako své dílo odvozené z mého. Čili asi tak autorská práva osobnostní; majetková jsou společenským konstruktem, svévolným omezením práv ostatních lidí, které je oprávněné jen do té míry, do jaké skutečně prospívá společnosti. Tento společenský konstrukt se právě pod vlivem kouzla soukromého vlatnictví již značně zvrhl a více než společnosti, ba zhusta i více než autorům, slouží autorskoprávním gangsterům, kteří od vás chtějí vybírat výpalné, a ještě dohlížet na to, co děláte s uměleckými díly, která jste si zakoupil, abyste tím náhodou nějak nesnížil jejich zisky.

Nevím, jaká máte doma umělecká díla a za jakých podmínek jste je koupil, ale nepovažuji za pravděpodobné, že byste k nim zakoupil autorská práva. Umělecké dílo je vám vlastníkem práv spíše pronajato než prodáno. Přitom vlastník práv nemusí být autor, protože ta majetková jsou zákonem, který považuji za zakletý kouzlem soukromého vlastnictví, oddělena od osobnostních, a i když vás prodejem práv neudělám autorem své povídky, právo mou povídku tisknout a prodávat, ba i pronajímat jiným nakladatelům ke smluvně určenému počtu vydání a tak podobně, vám skutečně prodat mohu. Zakoupením knihy ovšem právo rozmnožovat ji nezískáváte.

Kniha má přitom ještě tu výhodu, že jako starý druh uměleckého díla je spojena s tradicí poměrně širokých práv čtenáře, například vám nikdo neupírá právo svou řádně zakoupenou knihu půjčit sousedovi (když mu věříte, že vám ji v pořádku vrátí) nebo ji předčítat na náměstí. Zatím. Když si koupíte DVD a přečtete si upozornění na obalu (možná je to i v tom varování, které DVD přehrávače odmítají přeskočit, ale já si filmy přehrávám na počítači pod Linuxem), dozvíte se, že přehrávat je někde na veřejnosti v žádném případě nesmíte a půjčit je někomu je nejspíš zakázáno taky. Autorskoprávní gangy, argumentující tím, že duševní vlastnictví je vlastnictví jako každé jiné a krádež je krádež, přitvrzují, jak mohou, a již dosáhly toho, že mezi různými formami výpalného kasírují i veřejné knihovny za to, že půjčují knížky.

Nezlomíme-li kouzlo soukromého vlastnictví, bude hůř, a co děláte se svými řádně zakoupenými uměleckými díly, na to byste si opravdu měl dát pozor. Nevíte, za co vás zavřou.

Nahlédnětě prosím zde do Autorského zákona, např. zde: http://www.nkp.cz/o_knihovnach/AutZak/Index.htm. Myslím, že Oddíl 3., Bezúplatné zákonné licence § 3 - Citace, by mohly odpovídat tomu americkému "fair use".
V rychlosti jsem ještě našel tenhle článek :(http://goo.gl/MZ3Lo), není to asi úplně to pravé, ale mám pocit, že to hraní u táboráku z nadpisu taky zhruba odpovídá tomu "fair use" (možná taky proto, že to není úplně "veřejná" akce).
Naopak se obávám se, že pokud bych na veřejnosti četl nahlas například něco z Biomanželky od M. Viewegha, bez jeho souhlasu, autorská práva bych porušil (a to zejména, pokud bych tak činil za úplatu, například někde v divadle).

Demokracie je rozhodně více než soukromé vlastnictví a otázkou je, zda demokracii lze rozvíjet za existence soukromého vlastnictví (potažmo trhu, peněz….). Pro Marxe to bylo nemyslitelné, resp. „skutečné“ osvobození člověka – přechod „z říše nutnosti do říše svobody“ viděl v negaci soukromého vlastnictví. Nelze vyloučit, že jednou něco takového přijde (např. i v důsledku technologického rozvoje….), ale toto není z prakticko-politického hlediska zdaleka na pořadu dne ani příštích desetiletí. Marx sám říkal, že lidé si mohou stanovit jen takové úkoly, na které historicky stačí. Není v naší moci dnes ani v dohledné době negovat soukromé vlastnictví., domýšlejte jen praktické důsledky takové aktu. Kde máte tu jistotu příchodu „říše svobody“? To, co je ale možné a nutné, je neustále pracovat na tom, aby soukromé vlastnictví (kapitál) bylo podřízeno demokratickým pravidlům a kontrole. To se do značné míry podařilo v rámci demokratického sociálního státu. Dnes je však pod atakem globálního kapitálu, který se v nadnárodním prostoru osvobodil od těchto regulativních rámců. Úkolem praktické levicové politiky je opět tyto regulativní rámce vytvořit na nadnárodní úrovni. Neexistují žádné fatální předpoklady selhání takového úsilí, jakkoli to bude nesnadné a doprovázené skepsí a kritikou zastánců „revolučních řešení“. Jinak tomu kritikovi, který dokáže napsat „Neoliberalismus …je i rozvinutým, ofenzivním liberalismem. (Přechod do ofenzivy si tento nový „liberalismus“ nejnázorněji vyzkoušel s Pinochetem.)“, bych doporučil „dvakrát měř a jednou řež“. Napadá mě vždy při takových lehkovážných přirovnání, jak rozhořčeně stoupenci Marxe reagují (a právem), když jejich odpůrci vydávají stalinsko-neostalinskou politickou praxi za logický důsledek jeho myšlení. V Marxovi jsou určité motivy, kterých se stalinsko-neostalinská praxe mohla dovolávat, ale tyto motivy samy o sobě ještě nutně neústily do takové praxe. Aby se to stalo, musely být nakonec ignorovány mnohé důležité aspekty Marxova myšlenkového odkazu. A podobné je to s tím liberalismem. Liberalismus nezabijete ani nezneuctíte odkazem na Pinocheta. A dokonce v něm ve svém svatém tažení proti soukromému vlastnictví a kapitalismu můžete najít inspiraci.

V diskusi o soukromém vlastnictví bychom se měli dnes už vyvarovat chyb, kterých se často dopouštěli marxisti-leninci: nezaměňujme:
a) nezbytnost zrušení m o n o p o l u soukromého vlastnictví, který je základem dnešních běd, když si bohatí soukromníci přisvojují na úkor nemajetných přírodní zdroje i výsledky práce těch, koho si mohou soukromě najímat na práci jen proto, že si mohou koupit výrobní prostředky, ostatnímu obyvatelstvu nedostupné a
b) nezbytnost zachování soukromého vlastnictví, vytvářeného vlastní prací.
Chce to jen pořádně číst "Marxe", nikoli učebnice marxismu-leninismu.
Vlasta Hábová.

To, co píše paní Hábová je taky určitá zvláštnost konce prvního dílu Kapitálu - tedy toho, který byl jediný Marxem celý redigován - do začátku srpna 1867.

V předposlední 24. kapitole se Marx vyjadřuje nezvykle pro marx-leninistu - mluví o postkapitalistické společnosti jako o společnosti obnoveného individuálního vlastnictví :

"Kapitalistický způsob přivlastňování, vyplývající z kapitalistického výrobního způsobu, tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví, je první negací individuálního vlastnictví, založeného na vlastní práci. Avšak kapitalistická výroba plodí s nutností přírodně historického procesu svou vlastní negaci. Je to negace negace. Ta znovu vytváří individuální vlastnictví, ale na základě vymožeností kapitalistické éry — kooperace svobodných pracovníků a jejich pospolné držby půdy a jimi vyrobených výrobních prostředků."

V demokratické firmě založené na práci jsou práva členů (práva hlasovací i práva na zisk) oddělena od čistých aktiv či kapitálových práv a členská práva se stávají osobními právy přináležejícími „pracovníkům jako pracovníkům“. Pro získání kapitálových práv členů je možné využít nových sociálních nápadů, typu vnitřních kapitálových účtů mondragonského. Podle autora je chybou družstev s členskými podíly ve formě akcií, že používají pouze jeden instrument , tj. zaměstnanecké podíly v podobě akcií, pro uplatnění jak členských tak i kapitálových práv. Novým pracovníkům, kteří jsou kvalifikováni pro členství založeném na práci, nicméně nemohou být „dány“ členské podíly ve formě akcií (přinášející členská práva) do té doby, dokud rovněž nebudou přinášet podstatnou kapitálovou hodnotu, která přirůstá každému členovi odcházejícímu do důchodu.

Ostatně, teď již bez vtipu , : NEOLIBERALISMUS jako ekonomická či společenská myšlenková škola neexistuje, prosím, zkuste to slovo, či SLOVO ,vynechat, budete, myslím, blíže ke skutečnosti.


Tento nedostatek podle autora odstraňuje systém interních kapitálových účtů. Podle něj může být dáno novému pracovníkovi členství (po zkušební době například šesti měsíců), ale jeho účet se začíná rozjíždět od nuly do doby, než je složen členský poplatek (například jeden až dva tisíce dolarů spíše než výše zmíněných 95 tis. dolarů). Firma sama pak vyplácí přebytky na kapitálových účtech buď v hotovosti nebo jako převoditelné dluhové instrumenty typu obligací s anuitou nebo obligací s nárokem na podíl na zisku.
Vám se nelíbí, že vládnoucí vrstvy lžou MÉNĚ než v minulosti ? Proč , prosím ? Toho se bojíte ? Vždyť to naopak protivníkům Vlády dává více , myšlenkových i frázovitých, "zbraní" do rukou. Co Chtít více ?

snad křesťanská odnož.
Alespoň pokud jsem dobře četl tzv "Starý Zákon" a Nový Z. a Tom Akvinského včetně Sv.Augustina ..........

za prvé mě těší, že to někdo čte a reflektuje na to. Za druhé jsem trošku na rozscestí, zda připomínkujete nelogičnost židovského náboženství jako "odnože" (to je oprávněné, rozhodně jsem nechtěl převracet chronologičnost, spíš jsem si z židovsko-křesťanské tradice udělal jakýsi základ a pak jednotlivé "podčásti" jako odnože-občas ty pokusy o systematické myšlení dělají psí kusy) či Vám jde o to, že kresťanství "se převádění rodičovských práv na vlastnická brání" brání vehementněji - nerad bych, aby došlo k nedorozumění.

I když podle zvolených "pramenů" a autorů to vypadá spíše na druhou možnost. Bez mučení se přiznám, že z paměti bych to nevylovil a nevyargumentoval, ostatně teologickému studiu se "dedikovaně" (nikoli jen zprostředkovaně skrze filosofii a jiné vědy) začínám věnovat až tento rok.

Vida, měl jsem si ten autorský zákon vyhledat a ověřit, než jsem se o něm rozepsal. Zdá se, že jsem buď naletěl kamarádovi, který si ze mě vystřelil, anebo jsem prostě ten rozdíl mezi naším a americkým autorským právem nepochopil. A to právo předčítat jsem zjevně přehnal sveden vzpomínkou na dětství, jak jsme čítávali nahlas ve škole (což ovšem bylo zákonné použití pro vzdělávací účely).

Naštěstí jsem střelil jednou nad, podruhé pod, předvedl zase jednou vlastní hloupost, ale přece jen aspoň v průměru dohromady jakž takž trefil hlavní fakt: člověk si nemůže se svou řádně zakoupenou knihou dělat úplně všechno, co ho napadne.

Asi to bude jeden z paradoxů všeobjímajícího soukromého vlastnictví: Když je duševní vlastnictví vlastnictvím jako každé jiné, není vlastnictví kopie uměleckého díla vlastnictvím jako každé jiné.

„Jestliže mi například doposud říkali ‚miluj‛ a já miloval, jaký to mělo výsledek?‟ pokračoval Petr Petrovič možná až zbytečně kvapně. „Ten, že jsem roztrhl plášť svůj napůl a dělil se s bližním a že jsme oba zůstávali napůl nazí, podle ruského přísloví: Kdo dva zajíce honí, žádného nechytí! Věda však praví: miluj především sama sebe, neboť všecko na světě spočívá v osobním zájmu. Budeš-li milovat sama sebe, vykonáš řádně i svou práci a plášť tvůj zůstane celý. Ekonomické poučky pak dodávají, že čím více je ve společnosti prosperujících jednotlivců, abych tak řekl, celých plášťů, tím víc má pevných opor a tím lépe prosperuje i celá společnost.‟

Tak to napsal Fjodor Michajlovič Dostojevskij ve Zločinu a trestu.

Česky (aspoň pro mne s probémy s kódováním): http://www.wattpad.com/84729-fjodor-michajlovi%C4%8D-dostojevskij-zlo%C4%8Din-a-trest?p=70

Rusky: http://ru.wikisource.org/wiki/%D0%9F%D1%80%D0%B5%D1%81%D1%82%D1%83%D0%BF%D0%BB%D0%B5%D0%BD%D0%B8%D0%B5_%D0%B8_%D0%BD%D0%B0%D0%BA%D0%B0%D0%B7%D0%B0%D0%BD%D0%B8%D0%B5_%28%D0%94%D0%BE%D1%81%D1%82%D0%BE%D0%B5%D0%B2%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9%29/%D0%A7%D0%B0%D1%81%D1%82%D1%8C_II/%D0%93%D0%BB%D0%B0%D0%B2%D0%B0_V
(hledejte «возлюби»)

Anglicky: http://www.gutenberg.org/files/2554/2554-h/2554-h.htm
(hledejte 'love thy neighbour,')

Roman Joch to říká méně obratně a s více logickými kotrmelci. A myslí to vážně.

Pane Macháčku, nechci do toho zbytečně zabředávat, ale některé chemické sloučeniny (např. Savo nebo kuchyňská sůl) mohou koupit, vlastnit a manipulovat s nimi velmi volně, zatímco nákup některých (Např. líh, benzín, morfium:-) si určitá skupina lidí vůbec nemůže dovolit a manipulace s nimi je také výrazně upravena. Takže specifické úpravy nakládání s určitými druhy majetku bych ještě neviděl jako tak neřešitelný paradox. :-)

Jestliže je správné omezit vlastnická práva k drogám nebo palivům (nebo třeba ke zbraním), není správné i omezit vlastnická práva k půdě, nemovitostem nebo továrnám?

Navíc si nejsem úplně jist, že i ta premisa je správná.

tedy současné křesťanství vnímám , v dobrém a s úctou,v jeho mnoha podobách jako odnož, oddenek, povětšinou ne dobře pochopený či schválně špatně roubovaný (jak kdy) na židovství či přesněji na tzv Starý zákon. Včetně základů hospodářství bezpečného a spravedlivého. Nu což ?
Zdravím.
P.S.: názory pana Jocha přesně neznám

Pane Hausere,
myslím, že se mýlíte v tom, že současná neoliberální ideologie provádí "odhalování". Ne, zastírá skutečnost jako každá jiná. Přiznává sice, že reformy budou bolet, ale úspěšně zakrývá, že jsou výhodné jen pro některé. Místo toho vytváří dojem, že jsou nezbytné pro všechny, protože jsou jedinou možnou cestou, jak zabránit něčemu mnohem horšímu v budoucnosti. Zajímavé je, že stejně jako marxismus-leninismus i neoliberální ideologie se legitimizuje skrze nejasnou budoucnost, zatímco však v marxismu-leninismu šlo o budoucí ráj, zde se hrozí budoucí katastrofou. Status poctivce, který pojmenovává věci pravými jmény, svědčí jen o tom, že neoliberalismus je v zastírání skutečnosti úspěšný.

V jedné etapě této diskuse se ukázalo opravdu nepochopení Marxe - zcela jasné je, že mu šlo o monopol soukromoho vlastnictví výrobních prostředků u jedné třídy od jisté etapy dějinného vývoje, kdy tato forma vlastnictví už přestává stimulovat rozvoj člověka a naopak tento rozvoj brzdí a člověka ničí. Ano - Marx ukazoval na nutnost, aby se každý podílel na realizaci vlastnictví jako jednotlivec a ne jako jedna třída (jak tomu nakonec bylo i v tzv. protosocialismu, kde vlastnil řídící aparát). Vlastnit měli ti, kdo pracují (samozřejmě kdo mohou pracovat). Ale to neznamená, jak by si to mohl čtenář vyložit z Vlastičky Hábové, že se společnost přemění v masu drobných vlastníků, ale že vznikne společné vlastnictví, na jehož správě se budou aktivně podílet všichni jako svobodní a rozvinutí jednotlivci (pochopitelně i po překonání staré společenské dělby práce na základě masové vědecko-technické a informační revoluce.

Jsem dalek tomu odmítat diskusi o právních formách vlastnictví, jen připomínám, že tyto formy jsou jen druhotným ( i když relativně samostatným a aktivně působícím) jevem, který někdy odráží skutečný ekonomický činný vztah velmi pokrouceně, až nepravdivě - vezměte si jen to údajně právně společné vlastnictví za protosocialismu, které tak krásně zesměšnil Orwell "Všichni jsme si rovní, leč někteří jsme si rovnější".