Anketa: Šest nejvýraznějších divadelních inscenací roku 2010

Pět osobností pro Deník Referendum sestavilo své bilanční žebříčky za rok 2010. Své největší divadelní zážitky za uplynulých 12 měsíců uvádějí Jiří Adámek, Vladimír Just, Karel Král, Antonín Pfeifer, Alena Zemančíková a také redaktor DR Roman Sikora.

V_ez

Roman Sikora

24.12.2010 13:40

Vln_04

K výrazným divadelním událostem končícího roku patří podle žebříčků inscenace Divadla Komedie Víra, láska, naděje v režii Kamily Polívkové. Foto Divadlo Komedie

Jiří Adámek
Režisér a divadelní kritik

1. Robert Lepage: Lipsynch
Devítihodinovou inscenaci s mezinárodním obsazením, v níž se míchá devět životních osudů, čtyři světové jazyky a technologie všeho druhu, lze na evropském kontinentu zastihnout jen zřídka. Já jsem si na ni zajel v květnu do Vídně. Kanadský režisér Lepage mi dopřál jeden z dosud největších divadelních zážitků.

2. Režie Jan Mikulášek
Konečně jsem si doplnil vzdělání a uviděl dva podařené „Mikulášky“: inscenace 1984 a Evžen Oněgin. Stal jsem se jeho ctitelem. Ze všeho nejvíce pro slast, s jakou se u něj pronášejí a poslouchají slova.

3. Lekce anatomie. Koncept a režie Marijs Boulogne
Jakousi náhodou jsem se neplánovaně ocitl v berlínském centru alternativní kultury Radialsystem V na podivném festivalu na podivné post-studentské produkci dvou mladičkých Belgičanek. Čtyřicet minut párali pletené novorozeně a snažili se zcela odborně při té pitvě zjistit, z jaké příčiny zemřelo. Bylo to prazvláštní, úžasně napínavé a nejlepší bylo, že to nikam nevedlo. Napadlo mě, že je to dílčí odpověď na věčnou otázku, proč se na „loutkárně“ na DAMU už nepoužívají loutky? Protože si u nás pod tím pořád ještě všichni představují marionety opepřené rutinním humorem.

4. NoD Quijote. Text Egon Tobiáš, režie Jan Nebeský, klub Roxy NoD Praha
Je to potíž. Režisér Jan Nebeský jaksi záhadně vymizel z oficiálních divadelních scén a občas se akorát předvede s takovou narychlo upatlanou podivností v Roxy-NoDu. Jenomže i tak jde vždycky o něco živého a provokativního – co nabízí odpočinek od korektnosti, jež divadelní Prahu ovládla odshora dolů.

5. Récitations. Compagnie José Besprosvany
Belgická dvacetiminutovka coby součást večera v rámci festivalu Tanec Praha. Nápad, který působil jako jistota debaklu, a zafungoval skvěle: zpěvačka vyluzující prapodivné groteskní zvuky neboli virtuózní sólovou skladbu francouzského skladatele Georgese Aperghise – a vedle ní tanečnice, která se snažila o klaunské pohybové „zrcadlo“. Aperghisovu skladbu znám z nahrávky, ale byl jsem takřka šokovaný tím, jak směšné trhání slabik a slov – byť ve francouzštině – pudí diváky k spontánním výbuchům smíchu.

6. Slam poetry – pražské kolo v Roxy-NoD
Formát několikaminutových exhibicí u mikrofonu, od nichž nelze odpárat, že je to přehlídka soutěžní, je dosti vzrušující. Nejprve přišla na řadu Biomáša, skutečná virtuózka v ostře rytmizované a pyšně skandované autorské poezii – a pak následovala řada typických českých lyrických nemotorů, jak je máme rádi. Stačí pozorovat, co je to za typy! Kdo jen exhibuje, kdo je schopen alespoň inteligentní hry se slovy a u koho lze nalézt hlubší obsah („poznámka pod čarou – nehodící se škrtněte – a škrtli Řecko“)! A pak potěší, že se třikrát čtyřikrát ozve protest proti pražské „oranžovomodré“, myšleno koalici.


Vladimír Just
Divadelní a literární kritik

1. V+W, Dora Viceníková : Korespondence. Režie Jan Mikulášek, Národní divadlo Brno, Reduta
Šel jsem na to sice s důvěrou v režiséra, jehož považuji za největší talent českého divadla prvního desetiletí tohoto století, ale se stejně hlubokou nedůvěrou v divadelní možnosti textu. Ta nedůvěra byla rozptýlena hned prvými klaunskými etudami tří představitelů (Mikulková hrála Zdenu, ale např. i Chris Voskovcovou aj.), hranými s obrovským nasazením na struně radosti i ironie, s podtextem lehkého studu za bavičské trapno. A i když mi ve výběru D. Viceníkové chyběl jasnozřivý Voskovcův dopis váhajícímu Werichovi do Vídně z podzimu 1968, v němž s až geniální intuicí ještě v čase obecného poplácávání po ramenou, jak jsme to těm Rusům v srpnu před celým světem ukázali – popsal jednotlivé etapy budoucí „normalizace“ včetně smutného osudu samotného Wericha (skoro tam 10 let dopředu předpověděl i tu nešťastnou „antichartu“). Musím připustit fakt, že co čtenář, to jiné preference, a že koneckonců z třídílného mnohasetstránkového svazku bylo vybráno to nejpodstatnější. To, co tvořilo páteř příběhu dvou klaunů, jež nejprve z rodného jazyka vyhnala hnědá totalita a doživotně je pak rozdělila její rudá pokrevní sestra. Na narušení jejich přátelství byly obě krátké. Intimní se v představení střídalo se společenským, satira s poezií, láska s politikou, slovní hra s hrou masek a těl: aniž by herci v nejmenším slavné vzory napodobovali, vyvolali ducha V+W v salvách smíchu i šrapnelech pohybových i výtvarných metafor.

2. Johannes Urzidil, David Jařab: Weissenstein. Režie David Jařab, Divadlo Komedie, Praha
Celá komedie se vlastně odehrává v naší hlavě, naše nejtajnější city, myšlenky i úlety jsou neustále podrobovány skeptickým komentářům, cokoli uděláme, je vzápětí zpochybněno a zhodnoceno, někdy i předtím, než to uděláme, takže nakonec pro samou sebereflexi neuděláme nic: na scéně stojí ne jeden, ale rovnou tři novodobí Hamleti. Ovšem Hamleti 20. století, tudíž tři totální kibicové a dohromady jeden životní outsider. Skvěle divadelně fungující nápad roztrojit titulní postavu do tří vzájemně se komentujících Weissensteinů (jakýchsi švankmajerovských „nadloutek“ s velkou hlavou) režisér naštěstí tentokrát neopustil po celý večer, a vydobyl tak z minima textu maximum významů.

3. Henrik Ibsen: Divoká kachna. Režie a úprava Jan Mikulášek, scéna Marek Cpin, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava
Premiéra sice byla už na podzim 2009, ale většina nás Pražáků to viděla až na festivalech (Ostravar – únor 2010, Plzeň – říjen 2010). Byl to úplně jiný, do zlé grotesky překlopený a z pantů realismu zcela vykloubený a vypáčený Ibsen, úplně jiná Hedvika i Hjalmar, úplně jiný mladý i starý Werle, úplně jiný Molvik a Relling, než na jaké jsme zvyklí, ale základní téma – permanentní život ve lži a pravda ne jako lék, ale zabiják – kupodivu zůstalo. A byla to pravda let 2009/2010, nikoli pravda Ibsenových časů. Mikulášek dokáže dostat ze svých herců (tentokrát z Norberta Lichého, Tomáše Dastlíka, Jana Vápeníka, Sylvie Krupanské či Terezy Vilišové) nečekané pohybové, intonační i mimické polohy, čímž v hledišti naplňuje základní poučku teorie informace – hodnota zprávy je tím větší, čím méně je v daném kontextu očekávatelná.

4. Tomáš Vůjtek, Věnceslav Juřina: Brenpartija. Režie Janusz Klimsza, Komorní scéna Aréna, Ostrava
Viděl jsem v únoru 2010 na Ostravaru, a uvádím to tu proto, že mám rád divadlo, které se nemůže odehrávat nikde jinde než tam, kde se odehrává. Taková byla kdysi v Aréně Průběžná Ostrava krve, taková je i Brenpartija, ostravská varianta Steinbeckovy Plechárny či Hrabalovy Hráze Věčnosti.

5. Tomáš Bambušek: Cesty energie – Československý uran jako daň za osvobození. Režie Miroslav Bambušek, Občanské sdružení Mezery, Památník Vojna v Lešticích u Příbrami
Po předchozím dílu Zdař Bůh! o uhlí v Dolu Michal a tamní rekonstrukci procesu s devíti báňskými inženýry ostravsko-karvinského revíru, na něž Gottwaldův režim svedl katastrofické následky hektického rubání uhlí pro těžký válečný průmysl, Bambušek ještě přitvrdil. Viděli jsme zatím v autentických stísněných prostorách uranového koncentráku jen jevištní náčrt (první pohybové i mluvní variace) budoucí inscenace, ale už to – plus následná beseda s politickým vězněm Františkem Zahrádkou – vydalo za stohy historických knih či filmových dokumentů. Otřesný byl už základní fakt, že to nebylo poúnorové komunistické Československo, ale Benešova 3. republika, která se smluvně zavázala k vazalskému dobývání uranu pro cizí mocnost za nelidských podmínek zprvu zajateckého lágru, později tzv. tábora nucených prací. Bambušek dělá, aniž to kdy takto módně nazýval, své „site-specific“ divadlo už víc než deset let s houževnatostí buldoka, který neúhybně jde za svou kořistí – pravdou o odvrácené tváři naší minulosti i přítomnosti.

6. Vasilij Sigarev: Detektor lži. Režie Viktorie Čermáková. David Drábek: Noc oživlých mrtvol, Klicperovo divadlo, Hradec Králové
Uvádím hned dvě absolutně rozdílné inscenace z letošní úrody jednoho z herecky nejdisponovanějších divadel v republice, jež se nyní – po legendární éře Morávkově – nadechlo doufejme k nové éře, k éře Davida Drábka. První opus je maximálně úsporným, přesně vycizelovaným komorním tragikomickým dramatem pro tři osoby, druhý je divokou opulentní kabaretní férií s hýřivým množstvím nápadů a gagů (hereckých, slovních, hudebních, tanečních), jež by průměrnému divadlu vystačilo na tři inscenace. V obou inscenacích, pokaždé v úplně jiné komediální poloze, zasvítí mj. výkony Z. Poulové-Valchařové a M. Zavičára.

Karel Král
Šéfredaktor časopisu Svět a divadlo

1. Patrick Marber: Dealer’s Choice. Režie Jiří Pokorný, Dejvické Divadlo Praha
Autor prý napsal tuhle komedii o hráčské vášni z vlastní zkušenosti. Je to legrace, ale nikoli nevážná. Kdo chce, ten nalezne i stopy symbolického dramatu. Neboť jsme všichni svým fatálním způsobem gambleři. V centru Pokorného neokázalé a přesné inscenace stojí úžasní herci. Miroslav Krobot, neboť jeho je to soubor a škola, naučil své aktéry, že nemusí střečkovat, nadbíhat publiku, ani se ho bát. Z jeviště tak čiší to, čím se druhdy chtěla chlubit jedna česká politická strana: klidná síla. Tohle sebevědomí je vlastní nejen hvězdám typu Ivana Trojana či Davida Novotného. Přenáší se na každého, kdo do Dejvického divadla vstoupí. Doufám, že i na nás, na diváky.

2. Dmitrij Krymov a Leo Rubinštajn: Opus č. 7. Režie D. Krymov, Škola dramatičeskogo iskusstva i Laboratorija D. Krymova Moskva
V představení režírujícího výtvarníka ukazují moskevští studenti své značné činoherní, pěvecké i akrobatické vlohy. Za to, že se z Opusu č. 7 stala světově proslulá produkce, může ale nejen talent studentů, mezi nimiž září zejména Anna Siňakinová. Nejúžasnější je inscenace coby výtvarná performance. Stačí chrstnout na papírovou desku černou barvu z kbelíku, přicvaknout vystřižený papírový ovál a pár provázků a zjeví se Žid v klobouku a s pejzy. A když je z klavíru z hrubých prken děláno přímo před našima očima křídlo, když jeden zatlouká, druhý řeže a třetí přicvakává, tak slyšíme v těch zvucích náznak budoucí hudby Dmitrije Šostakoviče. Letos byla tahle produkce na programu slovenského festivalu Divadelná Nitra. Třeba někdy doputuje i k nám.

3. Out of Context – for Pina. Koncept a realizace Alain Platel, les ballets C de la B Gent, Belgie
Platelovi, původní profesí psychologovi a jednomu z nejvýznamnějších tvůrců současného tance, není nic lidského cizí. Sám dělá, co připisuje Pině Bausch, které inscenaci věnoval: vrací tanečníkům jejich vlastní osobnost. Ten fakt nemusí nijak omezovat téma lidí vyloučených nemocí. Tanečníci, žádní atletičtí krasavci, vypadají obyčejně. A jejich tanec, i to je příznak obyčejnosti, nevyrůstá z hudby, ale z ticha a různých, většinou také tichých lidsko-zvířecích zvuků. Podobné jsou i pohyby. Vypjatý ptačí krok, opičí postoj, očichávání, dotyk nosem, rty… Platel je humanista, který – zdá se – člověka miluje vždy, i ve stavech, kdy by jiný zaplakal. Nejde o hrdost na krásu a sílu lidského plemene ani o soucit s ubohostí nemocného člověka. Pro Platela je totiž lidské, tedy normální všechno, i to, co je mimo normu. Inscenace byla letos uvedena na Tanci Praha a na Divadelní Nitře, kde jsem ji viděl i já. (Více v časopisu Svět a divadlo 6/2010.)

4. Pixy. Na motivy komiksu Maxe Anderssona napsal Radek Beran a kolektiv studentů absolventského ročníku KALD, režie Radek Beran, KALD DAMU
V zásobě mám hned několik letošních loutkářských produkcí, které bych do své šestky rád vložil. Volím tu studentskou. Pro naději do budoucna. Pixy je hororově-infantilní trip. Ta infantilita je na rozdíl od temného komiksu barevná a navenek veselá. I aktéři vypadají hodně dětsky. Hodí se to, neboť hlavními postavami jsou děti, chci říct: potracená embrya. Ta se v říši mrtvých oddávají nedětským požitkům, např. četbě Kafky a pití piva. Infantilitě odpovídá a nový rozměr získává i klasická česká hravost. Tak se tu na přenosné loutkové scéně, což je skejťácké prkno, odehrají výjevy z četby: Raskolnikov rozseká buřt a princ si vybírá Zlatovlásku z nahatých slečen. Českost se projeví i soubojem postav z bankovek, Němcové s Anežkou Českou… Suma sumárum: je to veselé. I mrazivé.

5. Raul. Koncepce, režie a scéna James Thiérrée, La Compagnie du Hanneton, Francie
Chaplina nazývá Petr Král nejpesimističtějším filmařem ze všech klasiků grotesky. Chaplinova horečná agilnost prý ukazuje na skrývanou úzkost. Nevím, zda inklinaci zdědil James Thiérrée po něm, svém dědečkovi, každopádně mi jeho produkce byť při nich člověk vybuchuje smíchy připadají plné nočních můr. To platí i o zatím posledním Raulovi, příběhu trosečníka, jehož navštěvují podivná zvířata, např. velryba či slon (což jsou z čehokoli složená, arcimboldovská monstra), ale i tulák, jenž je nejspíš hrdinovo alter ego. Klaunská čísla, v nichž se mísí akrobacie a tanec, vytvářejí obraz ostrova (synonyma omezení) a nebezpečné divočiny. Raul naráží i do hranic světla a tmy, vlastní nohy se vzpouzí jeho vůli, do křesla může usednout jen hlavou dolů, zvuky na něj dorážejí jak hmyz… Publikum ve Vídni, kde jsem inscenaci viděl, aplaudovalo nadšeně. V Čechách by lidi jistě reagovali stejně. (Více v časopisu Svět a divadlo 4/2010.)

6. Karel Čapek: Věc Makropulos. Režie Robert Wilson, Činohra Národního divadla Praha
Mnozí naši kritici neradi vidí, když cizáci a na prknech Zlaté kapličky inscenují českou klasiku. Ještě víc se zlobí, když jde o světovou hvězdu, která za to své inscenování chce světový honorář. To hned vypočítají, že by za to skromný našinec udělal inscenací řadu a citlivějších k našemu češství. Já naopak Wilsona, který je té kritiky aktuální cíl, ctím. Myslím dokonce, že nás při každé české inscenaci studuje. V Janáčkově Kátě Kabanové, kterou bych do své nejlepší šestky taky klidně dal, i v Čapkově hře. Zde v našich charakterech objevil rysy českých pimprlat, směšných, sentimentálních tlučhubů a hurvínkovských tragédů. Ti se při setkání s cizokrajnou a poněkud upírskou staletou kráskou dostávají do úzkých. Postavy Čechů z toho zcela se ctí nevyjdou. Čeští herci ano. Přesnost, kterou po nich Wilson též cizokrajný starý Mistr žádal, jim svědčí. Žádná rozbleptaná macha ani ušlápnutá bojácnost; pěkně ostře hrají bardi i nebardi první scény. Jako by jim někdo do žil vlil tu živou vodu, o niž ve hře jde.

Antonín Pfeifer
Vedoucí redakce zpravodajství a kulturní publicistiky v ČRo 3 Vltava

1. Ödön von Horváth Víra, láska, naděje. Režie Kamila Polívková, Divadlo Komedie Praha
Klasik nenásilně posunutý k současnosti, společensky angažovaná výpověď, autentický herecký výkon Ivany Uhlířové, sledoval jsem se zatajeným dechem.

2. Monkey Sandwich Wim Vandekeybus a Ultima Vez v Divadle Archa
Kombinace filmu a herecké akce opět způsobem, který odkrývá podstatné otázky naší existence prostředky a syrovostí v českém kontextu nevídaném.

3. Miloš Orson Štědroň: Kabaret Hašek Opera s křečkem, A studio Rubín
Invenční hudební forma, humor, propracované herecké i pěvecké výkony Simone Sandroniho, T. Nekudové, J. Panznera a L. Příkazkého, skvělá zábava i špetka sentimentu.

4. 420 PEOPLE: Reen/Sacrebleu. Choreografie Václav Kuneš a Nataša Novotná, Nová scéna
Za styl a taneční mistrovství.

5. Lucinda Coxonová: Konečně šťastná? Režie Petr Svojtka, Divadlo ABC Praha
Dobrý dramaturgický výběr titulu pro širokou diváckou obec a pozoruhodný výkon Veroniky Gajerové v hlavní roli.

6. Gaetano Donnizetti: Nápoj lásky. Režie Simone Sandroni, opera Národního divadla Praha
Nápaditá režie S. Sandroniho, která možná ne zcela uspokojila kritické požadavky, ale přináší vděčný a radostný divácký zážitek.

Roman Sikora
Redaktor rubriky Umění Deníku Referendum

1. Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje. Režie Kamila Polívková, Divadlo Komedie
Dle mého mínění jednoznačná událost sezóny. Sociální apel této inscenace je nepřehlédnutelný už kvůli tomu, že českým divadelníkům jsou většinou sociální a politické problémy ukradené. Když se k tomu připočte úsporná a přímočará koncepce Kamily Polívkové a skvělé herecké výkony Ivany Uhlířové a Stanislava Majera, vychází plastická a útočná inscenace o neobyčejné energii.

2. Karel Čapek: Věc Makropulos. Režie Robert Wilson, Národní divadlo Praha
Čapek v mistrovském podání Roberta Wilsona. Lukulské hody vizuality a precizní herecké stylizace. Wilsonovi se podařilo vlít hvězdám ND do žil prapůvodní radost ze hry a vytvořit spontánní divadelnost. Jak někteří tvrdili, Wilson vykostil Čapka. Kdyby takových deformací české klasiky bylo v rámci našeho divadla víc, bylo by to jen dobře.

3. Frank Wedekind, Alban Berg: Lulu, režie David Marton, Staatschauspiel Drážďany, Schaispiel Hannover, na Pražském divadelním festivalu německého jazyka
Skvěle prokomponovaná podívaná vytvářející dokonale syntetické divadlo často s humorným nadhledem nad příběhem i divadelními konvencemi.

4. Virginiina trápení. Divadlo bratří Oligorů, v rámci Festivalu Iberoamerických kultur Transteatral
Magické představení v těsném cirkusovém stanu plné mašinek, hejblátek, mechanických loutek a loutkových sebevražd a tragédií. Vyprávění o nešťastné lásce, ale také o svobodě.

5. Zdeněk Jirotka, Martin Vačkář, Ondřej Havelka: Saturnin. Režie Ondřej Havelka, Divadlo ABC Praha
Mimořádně hravá inscenace opět proplétající činohru s hudebním divadlem. Havelkovi se podařilo na jevišti stvořit rozverný svět autentické divadelní fantazie a nostalgie po zašlé slávě jazzu. A když to rozjedou Melody Makers, nohy se samy od sebe dávají do pohybu.

6. Ján Mančuška: Hra pozpátku. Režie Ján Mančuška, Divadlo Archa Praha
Důsledně vedené konceptuální taneční představení vytvářející na scéně systematickým dějovým i fyzickým pohybem pozpátku až kafkovsky tísnivý rej figur. Specifickou poezii pohybu nikoli prostou smyslu pro humor.


Alena Zemančíková
Redaktorka literárně-dramatické redakce ČRo 3 Vltava

1. Julius Zeyer: Radúz a Mahulena, režie J. A. Pitínský, Národní divadlo Praha
Podařilo se propojit téměř umělý secesní Zeyerův jazyk s moderním divadelním a hereckým výrazem. Vojtěch Dyk i Pavla Beretová intonovali komplikované Zeyerovy věty jako vlastní jazyk své generace – a k tomu dopomohla zvláštní, barokně stylizovaná hudba Víta Zouhara.

2. Johanes Urzidil, David Jařab: Weissenstein, Divadlo Komedie Praha, režie David Jařab
Šťastně převedená próza autora pražského německého okruhu do divadelního tvaru, který je dokonce silnější a působivější než předloha. Znásobení postav bývá někdy i manýrou, zde ale podtrhuje pocit bezmoci, slabosti, nemožnosti, pocit, že člověk na svůj život sám nestačí. Souhra tří představitelů titulní role (Martin Finger, Jiří Černý, Stanislav Majer) je sama o sobě zážitek – vzájemným vnitřním propojením a nepřetržitým střehem vytvářejí skutečně dojem jediné jednající postavy.

3. Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje. Divadlo Komedie Praha, režie Kamila Polívková
Hry Ödöna von Horvátha mě čímsi mimořádně oslovují. Je v nich tragický soucit, který využívá všech prvků sentimentálního žánru, a přitom dokáže mistrnou výstavbou situací obrátit sentiment v ironii, tragikomedii. V Divadle Komedie inscenovali jeho slavnou hru z období hospodářské krize v 30. letech 20. století tak, že se vyjevilo mnohé z podstaty krize, v níž žijeme. Neobyčejnou zásluhu na tom má herečka Ivana Uhlířová v roli společensky vyloučené Alžběty, kterou hraje se současným vztekem a drsně, a přitom dojemně. Podařilo se také zapojit divadlo bezdomovců Ježek a Čížek do scény předvolebního shromáždění (u Horvátha je to hladová demonstrace), takže se hraje nejen o sociálně vyloučených, ale i s nimi.

4. Jiří Adámek: Teritorium, tvůrčí sdružení Boca Loca Lab
Na Adámkově tvorbě mě baví její důraz na zvukovou stránku inscenace, na orchestraci, práci s hlasem, s větnou melodií, s přirozenou intonací řeči. V Teritoriu se s herci pouští do soukromých, sebeidentifikačních končin (na rozdíl od předchozích politicky angažovaných inscenací), ale i zde je vidět úsilí o pravdivý obraz lidské existence. Jednotlivé postavy
(totožné s herci) působí ve výsledku dost bezmocně, vyjevují všemožnou zátěž současného člověka, který „nejede v byznysu“ a klade si třeba i hloupé, ale přece jenom otázky. Kromě obsahu se mi na Adámkově inscenaci líbí její estetika, promyšlenost, jemnost i otevřenost k vícerému možnému výkladu.

5. Denis Kelly: Láska a peníze. Režie Stephan Kimmig, Deutsches Theater Berlin, Festival německého divadla Praha
V tomto případě mě zaujala zejména hra, i když inscenace byla na vysoké úrovni, jakou očekáváme od německého festivalu. Hra je ovšem anglická a reflektuje současný svět posedlosti konzumem i pasti, do nichž ve své komerční posedlosti padáme. Je to vlastně tematicky „Shopping and Fucking“, ale bez toho drastického realismu cool dramatické školy. Láska a peníze je komedie, která pojednává o hrozných a smutných věcech, mezi něž patří i vraždy, výsměch střední třídě je v ní však osvobodivý a přesně zobrazující, oč mezi námi, slušnými lidmi, jde.

6. Bertolt Brecht: V houštinách velkoměst. Režie David Šiktanc, Divadlo Disk Praha
Poslední zážitek je zcela čerstvý a ne zcela jednoznačný. Brechtova básnická hra v lecčem přesahuje možnosti a schopnosti studentů absolventského ročníku DAMU, dialogy někdy zbytečně obsahují už v herecké interpretaci „návod k použití“, kus jde trochu ztěžka. To ale nic nemění na tom, že je člověk uchvácen ranou Brechtovou hrou, její symbolikou, sledováním jeho budoucích témat, která později rozvede ve hrách, v nichž ovšem rapidně ubude poezie. Když člověk sleduje studenty na jevišti (a v Disku je vždycky dojemné, že různé generace hrají stejně staří lidé), s lítostí musí pomyslet, že takové divadlo už si pravděpodobně nezahrají, protože na něco takového přece normální diváci nechodí. Z inscenace sálá přetlak umělecké opravdovosti.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.