Obsesivní potřeba Jaroslava Rudiše symbolicky napravovat vztahy mezi Čechy a Němci je všeobecně známá. Nepřekvapí ani záliba v německých aglomeracích, zejména pak v Berlíně. Známe to už z jeho první prózy anebo také z Grandhotelu (2006). Ani poslední Rudišův román, nazvaný Konec punku v Helsinkách, nevybočuje — z větší poloviny se odehrává v bývalé NDR, z menší pak v Sudetech. Nikoli však v Sudetech severočeských, ale v severomoravském Jeseníku.

Rudišovský stereotyp sice zákonitě musí zpočátku vzbudit obavy, zda to už náhodou nebude nuda, později se však ukáže, že kulturní rozdíly mezi Německem a Československem je autor stále schopen nahlížet kontrastně a z nových úhlů pohledu. Osmdesátá léta reálného socialismu u nás a současnost německého velkoměsta jsou zde zkoumána z pohledu punkové subkultury.

Pro Konec punku v Helsinkách Rudiš zvolil kompozici, která narušuje přímou linearitu. Vypráví se ve dvou paralelních rovinách. První ze dvou vrstev románu nás uvádí do současného německého postpunkového baru Helsinki, přímo mezi skupinu zestárlých punkerů. Jejich město se dávno změnilo a Helsinki jsou poslední hospodou, kde je možné žít jako „za starejch časů“. Směs sentimentálních vzpomínek na ztracený svět (tu Rudiš vcelku lacině navozuje „ostalgickou“ atmosférou) a existenciálních prostřihů čerstvých čtyřicátníků, kteří jsou díky svému bouřlivému mládí jaksi předčasně vyžilí, se Rudišovi podařila. V tom podzemním baru, kde se stále schází titíž lidé, aby spolu dělali stále dokola tytéž věci (tzn. uvařit si kávu, v klídku pokecat a probrat aktuální problémy s rodiči, taky trochu zavzpomínat), se ve své podstatě velmi jednoduše zrcadlí mnoho z naší současnosti. Někdejší ostří pankáči už nemají síly na svůj punkový život, vršící se roky života a neotřesitelná stabilita systému, proti němuž se stavěli lví silou, dokonaly své dílo.

V druhé rovině se vracíme o více než dvacet let zpět, do 80. let, navíc ještě do socialistického Československa. Jsme v Jeseníku, jehož syrovost Rudiš podpořil o následky ozáření, jež se na severní Moravu sneslo po černobylské katastrofě. Lidé tu žijí doslova pod stálou hrozbou karcinomu. Mladá jesenická punkerka vypráví o své partě a hlavně o svém boji proti normalizované společnosti. Lidé tu žijí vskutku dobrodružnými životy: když je například v Jeseníku dlouho vedro, šéfkuchař v místním bufetu se rozhodne k odvážnému kroku: vepřo-knedlo-zelo vymění za vepřo-bramboro-zelo.

Asi není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že se tu proti sobě staví dvě skutečnosti: v té prvé je jaksi dobojováno, pankáči uzavřeli se systémem křehký smír a snaží se (za pomoci známých a rodičů) nějak přežít. Jeseničtí punkeři naopak potřebují žít a naplno bojují proti všem — proti blbým měšťákům, proti pitomým učitelkám, proti nechápavým rodičům, vyměklým sourozencům, jedním vrzem proti celé ztupělé společnosti, za jejímž chodem stojí jakýs takýs životní klid a hlavně pak dohlížející výchovný aparát.

Pavel Janoušek napsal ve své recenzi Rudišova románu mimo jiné toto: „Jaroslav Rudiš se rozhodl napsat knihu na téma, ke kterému jednou dospěje snad každé spisovatelské pokolení, zvláště pak to, které uctívalo revoltu, generační souznění a protest proti životnímu stylu generací předchozích. Neboť „my hoši a dívky, co spolu mluvíme“, jsme dříve nebo později životem postaveni před smutné poznání, že mládí se kamsi vytratilo a bývalé souznění podlehlo každodennosti.“ Myslím, že s tím nelze zcela souhlasit. Ony obě roviny, jejichž srovnání by snad nakonec mohlo vyústit poznáním, že punk byl kdysi revoltou, zatímco dnes už jeho étos zcela vyprchal, je totiž nutné vidět z trochu jiného pohledu.

Jednou z částí knihy, která přichází až k závěru a je od zbytku textu formálně oddělena barvou papíru a typem písma, je „Hezký lidi. Manifest“. A právě přes tento Manifest se musíme dívat na knihu jako celek. Je to její úhelný kámen, který staví vcelku jasné téma ztráty radikality, jak o něm psal Janoušek, do světla současného odporu proti některým částem společnosti.

Manifest je horečnatě psaným textem, v němž se totiž neúčtuje, ale učí vzpouře: „... nechceš bejt jako oni, protože to by ses jednou ráno sjela v zrcadle a musela by ses na fleku poblít, nechceš chodit do jejich skleněnejch kanceláří, nechceš nosit vyfikaný kostýmky, nechceš volit jejich kámoše vylízaný politiky, co dřív možná byli taky punk a vzdor, ale teď sou sami pro sebe a všichni proti tobě, nechceš vědět, co je to hypotéka, stavební spoření, životní pojistka, akciový fondy a dividendy, (…) nezajímaj tě jejich útulný kavárničky s tlumeným světlem a muzikou do výtahů, nechceš ani jejich vydyzajněný obchody s vydyzajněnejma vyholenejma pičinama, co prodávaj vydyzajněný dyzajn a další zbytečný krámy a z repráků jim k tomu hraje placatej soulofunk...“

Nitě předchozích dvou příběhů se sbíhají právě v manifestu. Ten jako by chtěl pomoci nadzvednout novou generaci vzbouřenců, co si nenechají od dnešních mocných diktovat, jak má vypadat život a hlavně města, v nichž žijeme — města, vyčištěná od lidí, kteří nepatří mezi vrstvu majetných. Namísto děje tu hraje prim vzteklý monolog vypravěčky, plný zášti; co jiného taky čekat od člověka, který vidí, s jakou rychlostí věci kolem něj ztrácí původní rysy a jak namísto solidarity přichází ke slovu navoněný egoismus nových zdravých lidí pěstujících kultickou víru v Bio.

Historie někdejší vzpoury se násobí právě v dnešním gestu odmítnutí. Pokud si tedy někdo myslí, že Rudišův román je především uměleckým zpracováním ztráty radikality, pak se hluboce mýlí. Konec punku možná nastal v baru Helsinki, na jiném místě však radikalita, kterou v sobě nese nejen punk, ale každá jiná aktivní subkultura, znovu ovlivňuje životy svých jednatelů. Rudiš jejich touhu po jiném světě zachytil a formuloval na půdorysu dávno mrtvého punkového hnutí. Jeho román je tedy především spojovacím lanem, napjatým mezi vzpourou 80. let a počátku 21. století.

Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách. Labyrint, Praha 2010.