Je dobře, že Sněmovna minulý pátek zamítla návrh na omezení tzv. poslanecké imunity. A je dobře, že se to stalo s použitím argumentu, který předseda KSČM Vojtěch Filip zformuloval už před půl rokem. V Otázkách Václava Moravce se tehdy Filip zeptal, zda koalice navrhne omezení imunity pouze na projevy na půdě Sněmovny, resp. Senátu, a zda to znamená, „že vládní koalice chce omezit právo občana-politika mluvit třeba na náměstí a vyjádřit tam svůj názor“ (viz sloupek Politická imunita  z 21. 6. 2010). Se stejnou argumentací na pátečním jednání Sněmovny vystoupili třeba David Rath nebo Pavel Kováčik. Pokud nikdo z navrhovatelů změny neměl půl roku potřebu se o tomto argumentu se sněmovní opozicí bavit, hlasování jinak dopadnout nemohlo a ani nemělo.

Návrh na změnu ústavy předložila do Sněmovny skupina poslanců tvořená předsedou vlády (Petr Nečas), oběma vicepremiéry (Karel Schwarzenberg, Radek John), dvěma dalšími ministry (Miroslav Kalousek a Vít Bárta), předsedy poslaneckých klubů pravicové koalice (Petr Tluchoř, Petr Gazdík, Kristýna Kočí) a předsedkyní Sněmovny (Miroslava Němcová). Připomenout jména předkladatelů je dobré, abychom mohli odpovědět na otázku, zda fakticky šlo spíše o vládní návrh anebo poslaneckou iniciativu, jak v pátek zdůrazňovala Kristýna Kočí.

Podle návrhu by poslancům a senátorům zůstala imunita na projevy na půdě Sněmovny, resp. Senátu. Zcela by přišli o imunitu přestupkovou a přišli by i o tzv. imunitu doživotní. Pokud by daná komora odmítla vydat poslance nebo senátora ke stíhání, bylo by jeho stíhání vyloučeno pouze po dobu trvání jeho mandátu. Návrh nerušil přestupkovou imunitu ústavních soudců ani, jak během projednávání návrhu upozornil premiér Nečas, dalších asi osmdesáti tisíc zaměstnanců soudů, státních zastupitelství a ozbrojených složek.

Omezený dopad návrhu premiér Nečas při jeho prvním čtení zdůvodnil tím, že „je tady českou veřejností nastaveno jiné měřítko ve vztahu k příslušníkům zákonodárného sboru než k těm zbývajícím skupinám, čítajícím řádově desítky tisíc občanů“. Klade se pak ale otázka, zda není úkolem politika vysvětlovat své kroky a zda by neměl řešit problémy systémově: Je-li přestupková imunita špatně, zrušit ji všude, může-li být potřeba, pak ji všude ponechat. Anebo alespoň v době proklamované rovnosti před zákonem najít jiný argument na podporu svého návrhu než veřejností formulovaná „jiná měřítka“.

Vláda s návrhem, který podepsal premiér a čtyři ministři, s výhradami souhlasila. Hned v prvním čtení (21. září) návrh zákona poslanec za ČSSD Antonín Seďa s odkazem na stanovisko vlády označil návrh za „právní paskvil“. Ve druhém čtení (7. prosince) pak poslanec za ČSSD Jeroným Tejc předložil pozměňovací návrh, kterým by přestupková imunita zůstala zachována pro „přestupky, které poslanec nebo senátor spáchal v souvislosti s výkonem svého mandátu“. V těch případech by i nadále podléhal „disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem“. Nepadl ale žádný jiný pozměňovací návrh, a to ani takový, kterým by poslanci pravicové koalice vyšli vstříc stanovisku vlastní vlády — stanovili lhůtu pro nutné novelizace souvisejících právních předpisů a návrh rozšířili i na ústavní soudce.

Ke schválení návrhu bylo při třetím čtení zákona (17. prosince) třeba 120 hlasů. Hlasovalo se celkem třikrát — nejprve o pozměňovacím návrhu Jeronýma Tejce (koalice zamítla v poměru 52 pro, 72 proti). Pak o přerušení projednávání bodu, které navrhl předseda poslaneckého klubu TOP 09 a STAN Petr Gazdík, když bylo jasné, že návrh zákona nemůže projít (pro 55, proti 29). Pro návrh přitom hlasoval jednotně pouze klub TOP 09. A nakonec i o návrhu zákona samotného. Pro návrh nakonec hlasovalo 85 ze 118 koaličních poslanců, tři hlasy patřily poslancům za ČSSD a jeden poslankyni KSČM. Jeden poslanec za VV se zdržel a třináct koaličních poslanců se hlasování bez omluvy neúčastnilo vůbec.

Návrh na omezení poslanecké imunity tak neprošel, zbytečně ale zastínil přinejmenším dva další body pátečního sněmovního jednání. Ve třetím čtení byla schválena novela zákona o Úřadu práce České republiky. Podle opozice má návrh, o kterém jsme psali po jeho prvním čtení, otevřít prostor pro převzetí části činností úřadů práce soukromými agenturami a vládní koalice ho Sněmovnou prohlasovala přes nesouhlas zástupců zaměstnanců i zaměstnavatelů v tripartitě.

Za alespoň drobný úspěch můžeme považovat volbu Milana Badala za člena Rady Českého rozhlasu. Ta tím získala šestého z devíti předpokládaných členů, a pokud by se všichni shodli na jednom jménu, může po jedenácti, resp. čtrnácti měsících zvolit Českému rozhlasu nového ředitele. Stav, kdy rozhlas po takto dlouhou dobu ředitele nemá, ale není ničím jiným než dokladem pohrdání veřejnoprávními institucemi v českém prostředí.

Historie sněmovního tisku 11 - Novela z. Ústava České republiky