Jako „nepřehlednou“ a „do poslední chvíle napínavou“ označují britští zpravodajové situaci, jež nastala ve straně liberálních demokratů v souvislosti s hlasováním o kontroverzní reformě vyššího vzdělávání, která krom jiného umožní místním univerzitám zvýšit školné až na trojnásobek současné úrovně. Hlasování je plánováno na čtvrtek. A podle pozorovatelů všech barev je stále nejasnější, jak se poslanci menší ze stran Cameronovy pravicové vlády vysloví.

Andrew Grice z Independentu mluví o třech táborech: jeden, patrně nejmenší, hodlá hlasovat pro. K němu se přihlásil britský ministr podnikání a inovací Vince Cable i vicepremiér a předseda liberálních demokratů Nick Clegg. Druhá, naopak nejpočetnější skupina, se chystá z hlasování odejít. Umožňuje jí to koaliční smlouva, a pokud by takto postupovali všichni poslanci strany, reforma projde.

Je tu nicméně i třetí tábor, který chce ve shodě s předvolebními sliby hlasovat proti. Podle Independentu jej tvoří deset ze 57 liberálnědemokratických poslanců a jde zejména o členy starého předcleggovského vedení — lidi okolo Charlese Kennedyho, Tima Farrona a Minga Campbella. Dle listu New Statesman je přesvědčených odpůrců zákona již čtrnáct.

George Eaton v New Statesmanu nicméně připomíná, že se ve straně vytváří další skupina, která požaduje odklad hlasování a delší veřejnou diskusi. Dle Eatona se také proti zákonu slíbili postavit tři poslanci konzervativců, z nichž u jednoho — Lea Scotta — je záporné hlasování takřka stoprocentní.

Konzervativní strana premiéra Camerona má v dolní sněmovně 306 hlasů, liberální demokraté již zmíněných 57. V britské sněmovně zasedá 650 poslanců. Za předpokladu jednotného hlasování celé opozice bude k zamítnutí reformy potřeba získat 37 hlasů proti z koaličních lavic. Jedenáct až patnáct je, zdá se, jistých. Odpůrci reformy tak musejí přesvědčit zbylých 26, respektive 22 poslanců. Logicky by měli pocházet zejména z Liberálně demokratické strany a právě na tu se v posledních týdnech soustředila intenzivní kampaň britských studentů.

Čeho dosáhli?

Studenti, učitelé a žáci britských škol zorganizovali za minulý měsíc tři velké celonárodní protesty. Prvního, jenž se 10. listopadu soustředil do Londýna, se zúčastnilo padesát tisíc lidí. Druhý proběhl 24. listopadu rozptýleně po jednotlivých univerzitních městech a rozmanitějšími způsoby. Podle médií zde byla účast přibližně poloviční. Třetí se konal 30. listopadu za mrazivého počasí a zejména ve velkých městech. Zapojil se do něj podobný počet lidí jako do předchozího, měl ale daleko radikálnější průběh. Média zaznamenala tendenci demonstrantů šplhat na střechy budov, dopouštět se drobného vandalismu a ignorovat příkazy policie. Jenom v Londýně bylo zadrženo 153 lidí.

Ve srovnání se studentskými protesty v jiných západoevropských zemích však proběhly všechny tři britské demonstrace relativně klidně. Drtivá většina účastníků se ani leckdy kontroverzními postupy policie nenechala vyprovokovat k násilí.

Britská média označují za hlavní zdar protestů mobilizaci stovek osobností, starostů a lokálních lídrů Liberálně demokratické strany, kteří studenty podpořili. Na 104 bývalých poslanců a neúspěšných kandidátů strany sepsalo přímo tematickou petici, v níž apelují na vedení, aby se zachovalo v souladu s předvolebními sliby. Předsedu Clegga a vlivného ministra Cableho sice nepřesvědčili; nicméně skutečnost, že ani tři ostatní ministři za liberální demokraty zatím neuvedli, jak budou 9. prosince hlasovat, svědčí o tom, že měla mobilizace velký vliv.

Z pohledu zvnější lze za velký úspěch považovat zároveň míru (a důslednost) pozornosti, již sama britská média tématu věnovala.

Naopak spíše kličkou se ukázalo být zprvu oslavované rozhodnutí ministra školství ve Walesu, že studentům z oblasti jeho působnosti zvýšené školné uhradí z velšského rozpočtu. Novináři z listu The Guardian totiž odhalili, že vláda autonomního regionu chce o stejnou částku snížit dotace, jež vysokým školám poskytuje.

Nejen demonstrace

Odpočtou-li se velké veřejné protesty, z nichž nejmasivnější skončil 10. listopadu útokem na sídlo konzervativců v londýnském Westminsteru, dá se za hlavní část kampaně považovat takzvaná Decapitation strategy. Tu vyhlásil několik dní po první demonstraci Národní studentský svaz (NUS) — centrála britských studentských odborů.