Útok rozvášněného davu studentů na sídlo Konzervativní strany v londýnském Westminsteru vypadá ze záznamu vskutku děsuplně: rozbitá okna, nesporné násilí, křičící horda a k tomu hrstka bobíků, nepříliš úspěšně vzdorující přesile. Celý incident lze jistě označit za akt chuligánství a jako takový odsoudit, což také většina zúčastněných stran už udělala, anebo vbrzku učiní.

V pozadí zjevných faktů ale zůstávají dvě skutečnosti, bez nichž událost jen těžko chápat v plném významu.

Za prvé je tu otázka, co dav přivedlo do takového varu. V jednom ze souvisejících textů bylo vylíčeno, jak drtivé bude plánované zvýšení školného, kvůli kterému se celý protest uskutečnil. Jiný zas zdůraznil, že k mediálně vděčnému útoku na budovu došlo až po velkém, klidném a dobře organizovaném protestní průvodu dvaapadesáti tisíc lidí a že do vlastního sídla toryů proniklo pouze několik stovek demonstrantů.

Ale i přesto: mimo akce s velkou zahraniční účastí jako summity G8 či WTO se v Británii podobné incidenty téměř nedějí. Dokonce i protesty mladých se ve Spojeném království odbývají rozvážně, spíše se intenzivně jedná a k radikalizaci dochází, až když rozhovory nikam nevedou. I britští studenti jsou stále gentlemanové, chtělo by se říct ...

... jenomže právě zde je jádro pudla: školné je mezi britskými studenty velkým tématem již od své legalizace, k níž sáhl v roce 2004 Tony Blair. Tehdy se tak stalo v souladu s koncepcí vzdělanostní ekonomiky, pilíře ideologie New Labour. Blairova vláda otevřela univerzity masivním počtům studentů a školné zavedla z nejvyšší nouze, v přímém rozporu s volebním programem.

Britové jsou ovšem na porušení slova hákliví. Právě labouristická věrolomnost se stala jedním z důvodů, proč se při posledních volbách přiklonila mládež ke straně, která slibovala nejenom školné nezvyšovat, ale přímo zrušit — k Liberálním demokratům. A ti pak učinili po vstupu do vlády naprostý opak: jejich vedení podpořilo návrh, jenž strop školného zvyšuje na trojnásobek.

Laskavý čtenář nechť nyní zpozorní: Zde nejde jen o porušení (lépe však pošlapání) slibu, v britské politické kultuře tolik ceněného. Jde tu znevážení dlouhých let intenzivní práce — jednání, snah a kampaní studentských organizací, které vydaly nevídané úsilí k tomu, aby Liberální demokraty k příslušnému závazku přiměly. Nejednalo se přitom jen o jednoduchý lobbing. Studentské odbory musely nejdříve vypracovat řadu věrohodných analytických materiálů, poté je přeložit do politikům stravitelného jazyka a nakonec zmobilizovat veškeré sympatizanty, aby si tento slib na příslušné straně vynutily a následně ji dostaly do parlamentu.

Nyní se zdá být všechno zmarněné. Studenti se cítí být zrazeni, oklamáni a podvedení, opět ve významu, jež mají tato slova v britské kultuře.

Druhá z poznámek přitom souvisí s právě řečeným: Čím to, že ani představitelé moci neodsoudili protest paušálně? Čím to, že nezneužili násilnosti ve svůj prospěch? Čin, k němuž se skupina nespokojenců odhodlala, je přeci v přímém rozporu s obrazem rozumného, odpovědného a vzdělaného člověka.

Co mám na mysli: Mluvčí napadených policistů pár hodin po útoku uvedl: „Právo studentů na poklidný protest chápeme a podporujeme. Policistům je ale třeba zajistit náležitou průpravu, aby mohli na podobné násilné incidenty reagovat.“

Spolupředsedkyně Konzervativní strany Baronka Sayeeda Warsiová, jež byla v budově přímo při útoku, zase konstatovala: „Zde se jednoznačně jednalo o legitimní protest lidí, kterých se příslušné téma silně dotýká, a je smutné, že nepatrná menšina protestujících jej takto narušila.“

Snad nejrazantnější odsudek vyslovil londýnský starosta Boris Johnson: „Jsem zděšený tím, jak nepatrná menšina studentů ostudně poškodila právo na protest. Je to jednoduše nepřijatelné“ ...

... ale i tak: Jak by asi vyzněly tematické komentáře policistů a politiků, kdyby se něco podobného stalo u nás? Připomenout lze rakouské blokády hranic kvůli Temelínu, protesty při zasedání MMF a Světové banky v Praze anebo slavný CzechTek.

Nechci však navádět ke stereotypní samohaně. Domnívám se, že nejde jen o věc občanské vyspělosti či zažité kulturnosti projevu. Studentů v protestním průvodu se očekávalo přibližně dvacet tisíc. Přijelo jich na dvaapadesát, spolu se svými učiteli. Výkřiky jako „Tory scum“ nebo „Wankers, Wankers“ zazněly hromadně až po eskalaci. Zevnitř průvodu se provolávaly kromě obecných hesel i výňatky z předvolebních projevů nejenom předsedy Liberálních demokratů Clegga, ale i šéfa konzervativců a současného premiéra Camerona.

Studenti dali jednoznačně najevo, že jsou v morálním právu a že se hněvají. Útok na sídlo Konzervativní strany ukázal, jak moc. A to si reprezentanti dnešní vlády uvědomují.

Podle Jeevana Vasagara, Paula Lewise, Nicholasa Watta, Adama Gabbatta, Jonathana Haynesa a dalších novinářů, kteří událost sledovali minutu po minutě, je hlavním poselstvím dne sdělení: „Toto byl pouze začátek“. Mají pravdu. Na příští protesty nasadí policie daleko více lidí, zatímco studenty incident zmobilizuje. Vládní koalice bude nucena vyvinout veškerý politický um, aby reformu v parlamentu obhájila... a já bych vsadil diamant proti ořechu, že půjde o první záležitost, ve které veřejnému tlaku ustoupí.