Inscenace hry Karla Čapka Věc Makropulos ve Stavovském divadle v režii amerického režiséra Roberta Wilsona je takovým malým českým divadelním svátkem. Není asi možné říct, že by se na jedné ze scén Národního divadla událo něco zcela převratného. Na originální Wilsonově poetice už po těch mnoha letech, v rámci kterých tvoří, příliš jedinečného nezůstalo. Jednoduše proto, že se už v průběhu devadesátých let stala intenzivním zdrojem inspirace a nápodoby třeba pro německé, ale i některé české režiséry. Wilsonovo působení v Praze je tak spíš důkazem, jak moc ovlivnil podobu světového divadla, ač za to zaplatil ztrátou originality svého pojednání jevištního prostoru.

I tak je ovšem fascinující hledět na jeho práci s veškerými složkami jevištního výrazu.Na důslednost jejich syntézy. Na to, jak opulentně pracuje se světlem, jehož častými a náhlými proměnami přetváří téměř prázdný prostor nebo akcentuje důležité repliky postav, a občas i ty nedůležité, jimž tak propůjčuje zvláštní smysl, ba tajemství, nebo jen tematizuje jejich banalitu. Jak dokáže skrze několik výrazných jevištních objektů, občas pohyblivých, scénu rozžít. Jak využívá četných jevištních propadel k nástupům herců. Jak i z jejich nástupu často učiní drobnou divadelní událost. Jak propojuje jednání s hudbou a nechává ji komentovat, a tedy dotvářet jevištní akci. Jak dokáže stvořit kostýmy, které samy o sobě jsou teatrálním gestem. A jak v neposlední řadě umí přimět herce k důsledné stylizaci postav a jejich jednání. To všechno je na českých scénách, kde se zhusta inklinuje spíš k civilistnímu realismu, skutečně věc téměř nevídaná. Wilson je zkrátka schopen stvořit svébytnou jevištní realitu, která se od reality skutečné umí ve spontánním imaginativním gestu odpoutat. Ještě stále umí vytvořit jevištní sen. A to i na základě hry s předepsanými triviálně realistickými kulisami jako je Věc Makropulos. Sen, který musí v takovém divadelním kontextu, jakým je ten český, působit jako hlt vody na poušti.

Inscenace je dokonale sehraným strojkem, bizarním mechanickým cirkusem, groteskním panoptikem s klaunskými postavičkami, které jako by právě vylezly ze skladiště starých hraček, z němé grotesky či expresionistického filmu, nebo z přízračného světa zloduchů batmanovského města Gotham. S pastelově barevnými fráčky s komicky odstávajícími šosy, s bíle nalíčenými tvářemi, s všemožně načechranými a vyztuženými účesy. Podivně po scéně poskakují, nemotorně tančí, konají absurdní pohyby či gesta jako velké mechanické loutky, které spontánně, v rámci specifických zákonitotí na jevišti stvořených, modulují svůj hlas do nesčetných poloh.

Obzvláště překvapivý je podobný gejzír energie a nápadů u takových hereckých hvězd Národního divadla jako je Miroslav Donutil nebo Václav Postránecký, u nichž jako by se Wilsonovi skutečně podařilo objevit za běžnou hereckou rutinou, sice o slušném standardu, ale přece jen rutinou, jakousi autenticky potměšilou hravost, které ani nijak zvlášť nepřekáží, že jsou chvílemi v pohybu nejistí nebo zakolísají. Kdo je na jevišti ovšem nejpreciznější, jsou dvě představitelky ženských rolí, Soňa Červená v roli Emilie Marty a Pavla Beretová. Zatímco Červená je do značné míry určena svou dlouhou černou róbou a protáhlou sněhobílou tváří a vystačí si se sošnými postoji tajemné ženy-vampa, Pavla Beretová v roli Kristiny připomíná porcelánovou mrkací pannu a rozehrává skrze Kristininu až natvrdlou naivitu množství gagů a komických situací. V čemž jí ovšem skvěle sekunduje Filip Rajmont v roli Janka.

Zážitkem je také dívat se a naslouchat výkonu Vladimíra Javorského v roli vypravěče, který má za úkol uvádět jednotlivá dějství. V klobouku, dlouhém černém kabátě, s bílou tyčkou a s dlouhým copem jako by se sem zatoulal z nějaké té brechtovské pseudočíny nebo z pekingské opery. Jeho sdělování původních Čapkových scénických poznámek před každým dějstvím je nejen ukázkou mistrného vládnutí jevištní řeči, ale má zároveň charakter manifestu ne-realistického divadla, protože Čapkovými slovy Javorský popisuje otřesným kulisovým balastem zavalenou scénu, aby se po zvednutí světelné opony, na níž se v různých podobách variují písmena E a M (monogram Emilie Marty), objevila minimalisticky čistá pečlivě nasvícená scéna s dominantním objektem. Třeba s kafkovsky se vršícími hromadami spisů z procesu, který se vleče už sedmdesát let, nebo konstruktivistická spleť latí variujících motiv židle nebo obrovský kvádr zastupující postel, který se po zvednutí promění v obrovský soudcovský stolec. Divák až žasne nad tou oproštěností výtvarného výrazu. Nad jeho účelnou jednoduchostí a zároveň monumentalitou.

I přes tyto formální hry se Wilsonovi daří také vyprávět příběh o tajemné operní divě Emilii Martě vlastnící recept na dlouhý, ne-li věčný život. Dokonce se mu daří udržet i napětí pramenící z až detektivní a esoterické zápletky Čapkovy hry. Což je v českých poměrech v souvislosti s takovou košatostí formálních prostředků také zahlédnutelné zřídka. Daří se  mu zdárně dovést hru i k deklamačnímu patetickému závěru, kde se až trochu pedagogicky klade divákovi otázka, zdali sto let lidského života není přece jen dostačující, a zdali tedy touha po nesmrtelnosti není sama o sobě nesmyslná. Otázka je to sice zajímavá, ale přece jen dost akademická. I když se v závěru objevují pozoruhodné úvahy zástupců společenské smetánky, jak by byla nemrtelnost pro společnost, která je vystavěná právě na konečnosti lidského bytí nebezpečná a jak ji bude tedy nutné spíše zprivatizovat, než darovat lidstvu jako celku. Po systematickém rozehrávání jeviště však závěr působí přece jen toporně rétoricky. Jako chvíle určená pro sdělování zásadních pravd. Ale je to určitě lepší než nic. Mnohem důležitější než vyznění byla však především cesta, po níž k němu tvůrci inscenace sympaticky kráčeli, aby stvořili ukouzlující divadelní představení.

Karel Čapek: Věc Makropulos. Režie a scéna Robert Wilson, kostýmy Jacques Reynaud, hudba Aleš Březina, dramaturgie Martin Urban, hrají Soňa Červená, Miroslav Donutil, Filip Rajmont, Jan Bidlas, Milan Stehlík, Václav Postránecký, Petr Pelzer, Pavla Beretová, Vladimír Javorský. Premiéra 18. listopadu 2010 ve Stavovském divadle v Praze.