Budou to čeští divadelníci asi zkoušet zas a znovu. Ztrapňovat se. Jejich touha vypadat jako diletanti je nejspíš bezmezná. Možná dokonce s masochistickým podtextem. A tak se neustále pouštějí do inscenací filmových děl. Přičemž schopnostmi dostát předloze moc neoplývají. Jen za normálních okolností, když divadlo zůstane u tradičních divadelních kusů, to není tolik vidět. Když se ovšem na divadle udělá film, který je všeobecně známý, veškerá unylost kombinovaná s podivnými ambicemi rázem vysvitne.

Miroslavu Krobotovi se sice nedávno na jeho domovské scéně v Dejvickém divadle podařilo film Aki Kaurismakiho Muž bez minulosti přenést ještě poměrně slušně, jeho Dogville ve Stavovském divadle je však ve srovnání s filmovou předlohou podívanou smutnou. Může za to nejspíš i jevištní adaptace Christiana Lollikeho, který se jako řada podobných podnikavců rozhodl svézt na módní posedlosti divadelníků inscenováním filmů a dokonce v podobně formálně i tématicky vykastrované podobě, jakou z Dogvillu stvořil právě Lollike.

Jak to udělal Trier

Trierův Dogville je film nabitý tématy a významy. Vesměs velmi temnými. Je také značně provokativní, protože si až cynicky pohrává nejen s biblickým mýtem o Bohu Otci a jeho Synu, v tomto případě ovšem o dceři sestoupivší na zem mezi smrtelníky, aby s obludnými výsledky šířila dobro. Rafinovaně problematizuje i obecně uznávané humanistické koncepty uspořádání lidské společnosti a pohrává si až s myšlenkou fašismu, diktatury či s oprávněností mocenské zvůle. Vidí, ovšem očima gangsterského bosse, lidi jako psy, kterým se slabost a selhání prostě tolerovat nesmí. Jinak se promění ve vlky.

Film je nekonfekční také formálně. Do značné míry využívá divadelní prostředky, nebo spíš poetiku. Jako metodu ozvláštnění, zcizení, až svatokrádežně brechtovského. Umožňuje mu to, aby se zbaven všedního filmového realistického balastu zaměřil na to, co je ve filmu důležité: situace a především idea a její obnažení. Trier se v Dogvillu jeví jako zdatný chirurg, který příběh systematicky, pozvolna, neúprosně a překvapivě buduje. Za přívalu těch nejbanálnějších a nejdivočejších frází a deklarací dobrých úmyslů. Jakoby šlo o nějakou anatomii městečka Dogville, a také anatomii lidského zla, bezděčného, nevědomého.

Analytický charakter filmu je patrný zejména ve chvílích, kdy kamera městečko zabírá z velké výšky. Osada v takových okamžicích vypadá jako pouhý technický nákres. Podtrhuje ho ale také téměř neustále přítomný hlas vypravěče, který jakoby se občas postavám filmu dokonce posmíval. S nadhledem, dokonce s pohrdáním. „Analytičnost“ také zvýrazňuje striktní členění do jednotlivých kapitol, jejichž názvy rámcově oznamují, o co v dané kapitole půjde, a umožňují tak už divákovi sledovat především proces, skrze nějž se předestřené naplní. Jak se krok za krokem obyvatelé Dogvillu proměňují z přátelsky naladěných a laskavých venkovanů do podoby nemilosrdných otrokářů, zneužívajících bezvýchodnou situaci dívky Grace. Neochotných si o sobě přiznat cokoli, co by je ve vlastních očích, v očích zapomenutých a v jádru nešťastných bytostí z konce světa, učinilo horšími, než si o sobě chtějí myslet.

Trier ve formálně čistém a o zbytečnosti oholeném duchu svého díla rezignoval na realistické dekorace a celé městečko nakreslil na rozlehlou podlahu bílými čarami. A doplnil je jen několika většinou dřevěnými náznakovými, ale poměrně masivními dekoracemi. Můžeme tak vidět celé městečko jako na dlani a zabírá-li ho kamera jako celek, i to, co se souběžně děje ve všech obydlích Dogvillu. Vidíme obyvatelům Dogvillu do jejich „kuchyní“. A také až na dno jejich temných duší.

Jak to zpackali ve Stavovském

V Národním nejspíš došli ke stejnému názoru, k němuž pravděpodobně dospěl autor divadelní úpravy Dogvillu Christian Lollike. Vyznačuje-li se Trierův film divadelními rysy, nebude těžké převést ho na jeviště. Myšlenka je to asi lákavá. Jen naprosto mylná. To co, z Trierova snímku dělá nekonveční filmové dílo, činí totiž z inscenace ve Stavovském divadelní představení zcela konvenční.

Dialogy se převedly téměř sakumprásk a repliky vypravěče se buď to vyškrtly, a to z valné části, nebo přidělily jednotlivým postavám. Zmizel tak sarkastický autorský subjekt. A spolu s ním zmizel také vyhrocený postoj.

Postoj bychom ovšem marně hledali i v mnoha jiných inscenacích na scénách pražského Národního divadla. Vyhrocený postoj je asi luxus, který si v Národním nemohou dovolit. Dokonce i v Noře Elfriede Jelinkové se snažili seč mohli, aby nic takového jako postoj k divákovi nedolehlo. Naštěstí do určité míry marně. Náznaky postoje byly sice patrné i v Brechtově Žebrácké opeře, hlavně v písních. Ale stejně se nešlo zbavit dojmu, že nejvíc na tom účinkující baví možnost zamluvit si skrze nový překlad hry na jeviští kapličky sprostě. Jinak, s výjimkou songů, jakoby složky představení páchaly všechno možné, aby hrany Brechtova poselství co nejvíc ohoblovali. Ale Dogville je na tom ještě mnohem hůř.

Z originálního a provokativního filmu s výjimečnými hereckými výkony se ve Stavovském stalo nudné a rozvleklé realistické drama, skoro jako od bratří Mrštíků. Herci se sice snaží, a třeba charismatický Jan Hájek s Lucií Žáčkovou v ústředních rolích si vedou obstojně, ale marná sláva, role Grace v Dogvillu patří k nejlepším výkonům Nicole Kidmannové. A Trier není Krobot.

Celkové pojetí inscenace nese rysy grotesknosti. Herci si na rozdíl od filmu dávají ale až moc záležet, aby vyniklo, jak jsou jejich postavy hloupé a naivní. Berou na sebe tedy něco z polohy zmizelého vypravěče, ale způsobují, že je už od samého začátku patrné, v jak ubohém světě se nacházíme. Ve filmu ovšem první půle vyznívá, jakoby se Grace ocitla v útulném, jen trochu chudém ráji plném laskavých lidí. Teprve pak se začne valem stmívat. Očekávat podobně rafinované dramatické cítění ve Stavovském je ovšem jen „marné touhy volání“.

Do očí bije také neobratnost, s jakou se zachází s klíčovými a nejvyhrocenějšími scénami. Často se při nich ocitáme na prahu bezděčného komična, kdy se chce nad tou nemohoucností vyprsknout smíchy. Třeba scéna znásilnění Grace, s níž se Trier opravdu nemazlil, aniž by však sklouznul do nějaké pornografie. Alois Švehlík prostě Lucii Žáčkovou jen cudně zalehne a oba ztuhnou. Asi aby to prošlo kritérii mravnostní policie. Nakonec však ani není patrné, k čemu vůbec došlo. Vypadá to totiž jako pokus o znásilnění, při němž násilník usnul.

Nebo scéna, kdy se dogvillské ženy přijdou pomstít Grace za to, že ji znásilňují jejich muži, rozbitím keramických figurek, které si za svou mzdu s láskou střádá. Ale to jen ve filmu. Ve Stavovském si jednak nic nestřádá a jednak se není možné dobrat toho, jaký vztah má Grace k podivným plastikovým paňácům, kteří se zčistajasna na scéně objeví, aby byli destruováni. Veselá autíčka, která čas od času na scénu vjedou už těžko něco zachrání. Působí jen jako zoufalý pokus o vtip. Dost nejapný.

Umělecký šéf činohry Michal Dočekal se nedávno na ČT24 svěřil, že se kdysi, za svých mladých let posmíval Národnímu divadlu jako zkostnatělé instituci přecpané socialistickými zasloužilými umělci. Vyjádřil také přesvědčení, že dneska, ve svobodě je tomu jinak.

Velmi se mýlí. Že je tam momentálně uměleckým šéfem, neznamená, že Národní nemusí být směšné. Stejně tak neplatí, že bylo-li směšné za komunismu, v tzv. svobodě a demokracii už k tomu nemá důvod. Nejspíš bohužel má. A některé inscenace na scénách Národního jsou toho důkazem. Až komická unylost a ustrašenost, ba konformita jsou tam jako doma. Bez ohledu na režim. I když ten současný se v mnoha směrech začíná tomu minulému stále více podobat. I toho by mohlo být Národní klidně důkazem.

V podobném prostředí je opravdu těžké dotáhnout i dobře míněné záměry k výraznějším výsledkům. V neochotě ba ve strachu zaujmout jasné a čitelné stanovisko, které by mohlo třeba vést k ohrožení zateplených funkcionářských místeček. Tedy v obavách nejen ideologicky motivovaných. Ta unylost až bije do očí. Obzvláště v ambiciózních titulech, kterým v Národním nejsou schopni dostát. A možná ani nechtějí. Obzvláť v Dogvillu. Ale proč si ho, proboha, vybrali?!

Lars von Trier, Christian Lollike: Dogville. Překlad Dana Hábová, režie Miroslav Krobot, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudba Václav havelka, dramaturgie Iva Klestilová. Premiéra 10. června 2010 ve Stavovském divadle v Praze.