Vlámsko v rukou nacionalistů? Rozhovor o výsledcích belgických voleb

Letošní volby ve vlámské části Belgie ovládly nacionalistická Nová vlámská aliance a krajně pravicový Vlámský zájem. O příčinách, souvislostech a důsledcích mluvil Alain Bloëdt s Jérômem Jaminem, expertem na populismus a krajní pravici.

A1

Alain Bloëdt

22.06.2019 19:00

Aktualizováno: 29.07.2019 14:35

Evropské progresivní myšlení

Screenshot-progressivepost

v Deníku Referendum


je projekt spolupráce našich novin s The Progressive Post, médiem Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS), volně navázané na PES – Stranu evropských socialistů. Českým členem FEPS je think tank Masarykova demokratická akademie. Prostřednictvím překladů z The Progressive Post budeme v Deníku Referendum představovat nejpodnětnější úvahy autorů promýšlejících vyhlídky a směřování evropské demokratické levice.

V belgických parlamentních volbách si letos nejvíce polepšila krajně pravicová strana Vlámský zájem (VB). Získala necelých dvanáct procent hlasů a za ně osmnáct poslanců, což je o patnáct více, než měla v předchozí sněmovně. Největší podporu vůbec – šestnáct procent a za ně pětadvacet poslanců – přitom získala Nová vlámská aliance (NVA), která se také profiluje jako nacionalistická. Jak lze vysvětlit souběžný úspěch dvou takto podobných stran? A čím se vlastně liší?
Vlámský zájem je stará a tradiční krajně-nacionalistická strana belgické politiky. Nová vlámská aliance je výrazně mladší, vznikla až v minulé dekádě. Obě se hlásí k tradici dlouhé a často bolestné vlámské emancipace od někdejší nadvlády francouzsky mluvících skupin. Dnes si to málokdo z vnějšku uvědomuje, ale frankofonní elita dominovala v Belgii až do posledních dekád 20. století.

V tomto kontextu je třeba vnímat, že Vlámský zájem byl založen někdejšími kolaboranty, kteří viděli v 30. letech v Hitlerově Nové Evropě příležitost k emancipaci, k ustavení vlámského národa pod německým vlivem. Zájmu zůstával z této doby dlouho jazyk prodchnutý agresivitou, xenofobií, rasismem a místy i antisemitismem. Proto vytvořily ostatní vlámské strany kolem Vlámského zájmu postupně proslulý „cordon sanitaire“ a odmítaly jej jakkoliv připustit k moci.

V čem dalším vedle tradice se Nová vlámská aliance od Vlámského zájmu liší?
NVA má svoje původní voličstvo mezi pravicovými konzervativci, do jejichž prostředí přinesla v minulé dekádě nacionalistický diskurs, ovšem bez rasismu, xenofobie či antisemitismu. V minulých letech se NVA dařilo získávat jak konzervativce, kteří odmítali rasismus VB, tak i stoupence VB se vším všudy, kteří však nechtěli, aby jejich hlas propad kvůli „sanitárnímu kordonu“.

Jérôme Jamin je profesorem politologie na Lutyšské univerzitě. K tématu populismus a krajní pravice vydal již deset knih. Foto archiv RTBF

Jak je tedy možné, že VB letos tak zabodoval, zatímco NVA výrazněji neztratila?
Nová vlámská aliance byla v poslední vládě. Stala se součástí systému. Vlámský zájem zůstal vyloučený. Podržel si tak image anti-systémové strany. NVA byla ve vládě donucena ke kompromisům, což vždy část nacionalistického tábora chápe jako zradu. Například začala být vnímána jako příliš vstřícná k frankofonům, protože přijala francouzsky mluvícího premiéra Charlese Michela.

Vlámský zájem přitom souběžně upravil svůj diskurs tak, aby se vyhnul obviňování z rasismu a xenofobie. A také se začal soustředit na jiná témata. Pokud vezmeme do úvahy navíc teroristické útoky v Evropě a Spojených státech, „migrační krizi“, problémy EU a podobně, vyjde nám Vlámský zájem pro mnohé jako opětovná naděje nebo jako subjekt volitelný coby vyjádření hněvu, standardní protestní hlas.

Takže NVA posbírala hlasy konzervativců a důsledné pravice, zatímco VB nacionalisticky populistické a protestní... Abychom si to představili ještě lépe – k jakým stranám z jiných evropských zemí lze NVA, respektive VB připodobnit?
Nová vlámská aliance patří do rodiny soudobě konzervativních stran. Je jako Partido Popular ve Španělsku, dnešní konzervativci v Británii, republikáni v USA či ve Francii. Vlámský zájem patří k nové krajní pravici, jakou je Liga v Itálii, Národní sdružení ve Francii či Svobodní v Rakousku – zkrátka mezi strany, které se změnily co do stylu, důrazů a opatrnosti, ale pořád podle mne patří ke krajní pravici.

Vlámský zájem si například stejně jako ostatní jmenovaní osvojil výběrově-ochranářskou politiku popisovanou dnes jako „sociální šovinismus“. V rámci něj se strany typu Ligy, Svobodných či VB rády prezentují jako obhájci zaměstnanců, sociálního zabezpečení či penzí, avšak pouze pro skutečné občany, ne pro legální a ilegální migranty. Jinými slovy, volá se po štědřejší sociální politice, ale výlučně pro „skutečný lid“.

Jak si vysvětlit, že lídr NVA Bart de Wever začal v předvečer voleb mluvit o možnosti zrušit cordon sanitaire, který až doposud vylučoval účast VB na jakékoliv koalici?
To je politika, ale pro kontext si je zapotřebí uvědomit několik věcí. Za prvé, krajně pravicové strany mění v posledních dekádách svůj diskurs. Z části samozřejmě zejména proto, aby unikly protirasistické legislativě, ale popírat to nelze. To je případ i VB.

Za druhé, některé krajně pravicové přístupy si osvojily naopak tradiční strany. Jde tu například o propojování migrace a zločinu, migrace a terorismu, islámu a islamismu a podobně. U NVA je toho zosobněním Theo Francken, u francouzských Republikánů třeba Laurent Wauquiez.

Cordon sanitaire sice dál odděluje jednu skupinu stran od druhé, jednotlivé koncepty, ideologie i taktiky však přes něj pronikají. A navíc tu máme ještě globální souvislosti: dnešní projevy Vlámského zájmu se velmi podobají nejen například maďarskému Fideszu, s nímž se všude v Evropě jedná stále jako s normální stranou, ale třeba i americkým Republikánům, zvláště po Trumpově nástupu.

Kordon tak postupně ztrácí legitimitu. Vinou jevů, které jsem jmenoval, je čím dál obtížnější vytyčit jasnou dělící linii mezi jedním a druhým typem strany. Narostla tu jakási šedá zóna, která pohlcuje částečně tradiční pravici, jež se snaží být tvrdší, a částečně krajní pravici, která se snaží být demokratičtější a více respektovaná.

Jak si vysvětlujete, že krajní pravice je v Belgii tak úspěšná pouze ve vlámských oblastech? Proč se jí nedaří prorazit ve Valonsku a Bruselu?

To má více příčin. Jednu z nich jsme naznačil už na začátku tohoto rozhovoru – ve vlámských oblastech využívá krajní pravice tradici národovecky-emancipačního hnutí. Na jihu je situace jiná, protože francouzsky mluvící skupiny tuto emancipační tradici nemají. Frankofonové se nikdy necítili být ovládáni Vlámy.

Považujete za další z příčin sílu a vliv frankofonní levice? Socialistická strana je ve Valonsku i Bruselu velmi aktivní, proti krajní pravici se silně vymezuje i radikálně levicová PTB...
Samozřejmě. Belgické Parti socialiste se podařilo etablovat ideu, že vše napravo od středopravého liberálního Reformního hnutí (strana dosavadního premiéra Charlese Michela – pozn. překl.) je krajní pravice. Prostor, který běžně vyplňují pravicově konzervativní strany a krajní pravice, tak zůstává v jižních regionech obsazen jen malými stranami, kterým se zatím nedaří expandovat. A PTB jde v tomto ohledu ještě dále – odmítá všechno, co není levice.

PS a PTB se skutečně podařilo posunout dělící čáry ve spektru a cokoliv, co je napravo od středu, je jimi démonizováno. Z hlediska boje s krajní pravicí to není špatná věc, celkově si však nemyslím, že je zdravé mít politické spektrum bez tradiční konzervativní pravice tak, jak je to ve všech ostatních evropských zemích.

V květnových parlamentních volbách, jejichž výsledkem jsme začali náš rozhovor, posílila nejen krajní pravice, ale i krajní levice. Právě PTB, to jest Belgická strana pracujících, má v novém parlamentu dvanáct poslanců namísto předchozích dvou. Belgické liberální a křesťanskodemokratické strany ji přitom obviňují z nedemokratičnosti. Je takovéto hodnocení odůvodněné, nebo jde o politickou pozici?
Zde je zapotřebí odlišit ideologii a způsob, jímž strana funguje. Pokud jde o ideologii, PTB měla mnohoznačné postoje k autoritářským či totalitním režimům odvolávajícím se mimojiné i na Marxe (Severní Korea, Sovětský svaz, Kuba a podobně). Tato doba je ale pryč a je třeba uznat, že dnešní diskurs je jiný než tehdejší. Mohou zde sice být lidé s nostalgií po starých časech, ale jsem přesvědčený, že pro většinu lidí aktivních v PTB není tento aspekt moc důležitý.

Pokud jde ale o fungování strany – tady je to jinak. PTB je často obviňována z demagogizace politického provozu, protože využívá parlamenty, rady i zastupitelstva jako mediální platformy pro útoky na své oponenty a nectí potřebu dosahovat kompromisů. Mnoho poslanců tento přístup odsuzuje a má za to, že s PTB nelze prakticky, dělně a v klidu spolupracovat. Na pověsti straně nepřidávají přitom ani časté rezignace a stížnosti na autoritářský způsob řízení.


Rozhovor vedl ALAIN BLOËDT.

Z originálu Le cordon sanitaire: Belgium: the far-right at the gates of power? vydaného v The Progressive Post přeložil, aktualizoval a redakčně zpracoval PETR JEDLIČKA.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.