Pokud prohlášení Jany Kašparové skutečně reprezentuje názory odborářů, je to výrazem katastrofální úrovně jejich občanského vědomí. Měla snad ČMKOS něco proti tomu, když komunisté pomáhali zvolit Václava Klause presidentem?
Navíc to opticky velice nepěkně rezonuje s arogantními postoji senátora Sefziga nebo ministra Drobila, na které se zde v DR v těchto dnech upozorňuje. To svědčí o tom, že antikomunistická hysterie po 20 letech spolehlivě funguje. Klaus z toho musí mít upřímnou radost!

Pokud to KSČM myslí se zájmy prostých lidí čestně, tak se sama rozpustí. Přítomnost KSČM je schopna zdiskreditovat jakoukoliv protikapitalistickou aktivitu. Minulost, s níž se dosud přesvědčivě nerozešla, ji vždy dostihne. Mnoho lidí si stále pamatuje, jaké to bylo za minulého režimu, ostatním to rády připomínají média.
Ve skutečnosti je existence KSČM pro pravici neocenitelná. Kdyby ji nebylo, musela by si ji pravice sama založit.
Jen s její pomocí lze tak lehce zdiskreditovat jakoukoliv kritiku kapitalismu.

Mimochodem, Marta Semelová je známou představitelkou ortodoxního křídla KŠCM. Dodnes oceňuje odkaz vrcholových představitelů bolševické diktatury, jako byl K. Gottwald.

Inu, patrně každý nezdar bude snazší dát za vinu komunistům, než se namáhat s hledáním skutečných příčin. Proti gustu žádný dišputát.

Chtěl bych touto cestou paní Kašparové poděkovat. Jinou odpověď rozumný člověk ani dát nemůže. A to minimálně do doby, kdy se komunistická strana transformuje na demokratickou a levicovou stranu. Zatím je to jen pohrobek KSČ, jak mnohokrát prokázala. S levicovostí a s demokratičností nemá komunistická politika mnoho společného.
A páni politologové v článku zmínění by si měli srovnat v hlavě, jestli jsou ideologové, nebo vědci. Jejich reakce není vědecká, ale čistě ideologická. Jejich zdejší extempore nemá s politologií společného naprosto nic.

Pane Kostláne,
Vaše reakce mne zaujala. Nejste jediný, kdo takto v diskuzích reaguje. Jste však ten, který to má asi v hlavě srovnané. Takže se dovoluji zeptat, proč si myslíte, že je odpověď paní Kašparové rozumná. Co jí odlišuje od odpovědi nerozumné? Jaké je kriterium rozumnosti?

A stejně mne zajímá, podle čeho odlišujete vědce od ideologů a proč soudíte, že citované výroky autorů nejsou politologické, ale ideologické. Asi by v této souvislosti bylo dobré vědět, z jakého úhlu pohledu to vlastně hodnotíte. Jste politolog, ideolog či máte jinou odbornost?

Jsem možná příliš zvídavý, ale jistě mi odpovíte

jsem také upřímně zvědavý.
Není představa neideologické vědy (zde: politologie) poněkud naivní? Není to naprosto "nevědecké" chápání ideologie? Přes své vážné výhrady ke způsobu myšlení Jiřího Pehe se nedomnívám, že by on sám sebe považoval za nositele neideologické "pravdy".

Je to horší než zločin. Je to chyba!
Když politolog, který hlásá teorii hodného kapitalismu, doporučuje odborům spojenectví s KSČM, rozhodným odpůrcem kapitalismu, stojí to za zamyšlení. Nechce náhodou manipulovat potenciální odpor tak, aby se stal pro většinu veřejnosti nepřijatelným, a tím zachránit kapitalismus?
KSČM je minulost, kapitalismu přítomnost, skutečná levice je budoucnost, ale jako taková se musí teprve zrodit.

Onehdá jsem si dopisoval s jedním sociologem a filosofem. Protože jsem byl studentem politologie na FSS MU v Brně, dotkli jsme se právě i povahy politologie jako vědy, její údajné neutrality, objektivity, případně ideologičnosti.

I já mám totiž za to - narozdíl od mnohých politologů - že je představa politologie jako neideologické vědy neudržitelná. Tu cituji, co mi k tomu onen pán napsal:

"Že věda nehodnotí je opravdu vypelichaná kožešina, už moc nezahřejvá. Každý pojem je hodnocení, protože ustavuje priority, každy popis je předpis, protože vybíra, každa analýza je sociální hnutí, protože jinak se nic pochopit nedá. Nedávno nějakej kardinál v Itálii řekl památnou větu - hodnoty nejsou politické, jsou nade všim, jsou neutrálni!!!"

Podle mého soudu přesné.

"Jinou odpověď rozumný člověk ani dát nemůže."
Nezní to náhodou trochu demagogicky?

Je to ze strany odborů pošetilost. KSČM existuje, je ústavní, tak co. Lidé ji volí, tečka. Nemá dokonce ani skandály srovnatelné s jinými stranami, což je samozřejmě dáno tím, že nebyli u moci - ale to je jiná věc. A být v opozici občas učí pokoře.
Dokud se s komunisty ostatní nenaučí spolupracovat v otázkách, v kterých to je možné a dokonce potřebné (a to nezabraňuje vymezit se vůči ní v jiných otázkách), nedosáhne levice ničeho, protože se sama bude připravovat o část podpory - voliči KSČM mají stejně legitimní zájmy jako kdokoliv jiný na levici.
Reakce, jakou předvádí pan Kostlán, nejsou racionální. Mluví z něho předsudky, možná podložené osobními křivdami atd., což je lidsky pochopitelné, ale je to zábrana kritického myšlení. Máte nějaký konkrétní argument dokládající, že pro KSČM po roce 1989 platí "S levicovostí a s demokratičností nemá komunistická politika mnoho společného.", resp. že je méně demokratická než ostatní strany? Pochybuju. Máte jen staré války. Mně Vaše staré války nezajímají, vyrovnejte se s nimi sám. Bohužel v nich žije i značná část lidí z KSČM, ale zrovna spolupráce s odbory na dnešní, zcela přítomné kauze je způsob, jak se nedívat do minulosti a řešit to, co tu aktuálně je.
Nehledě na to, že ty stíny minulosti jsou možná u KSČM nejviditelnější, ale zdaleka ne tak nebezpečné jako jiné návyky z dob normalizace, např. v podobě ideologické konformity hlavních médií, prospěchářství mocných ve VŠECH stranách atd. To je ta minulost, se kterou se musíme vyrovnat, ale k tomu nevede cesta přes démonizaci Filipa a spol. (jakkoliv je sám nesnáším). To je právě cesta, jak se nevyrovnat...
Hannah Arendtová má někde výborný postřeh o odpuštění. Nelze odpustit něco. Lze odpustit jedině někomu. A smyslem je odblokovat něco, co už stejně nejde vrátit, a co nám brání společně jednat - což předpokládá spolu mluvit. Komunisté budou jen skanzenem totalitární minulosti tak dlouho, dokud je právě takové budeme chtít vidět. Ostatně, nějaké skanzeny s sebou vlečeme všichni (viz nedávné debaty o husitech zde), a často jsou to právě tyto skanzeny, co dává našemu jednání nějakou orientaci, směr, motivaci, odvahu... Naučme se brát ty jejich skanzeny jako projev jejich osobní víry, třeba stejně obskurní, jako je pro mě katolictví se svým oslavováním džihádistů jako světců, které jim nicméně dává nějakou sílu a vzory, jak neutéct a něco dělat. A spolupracujme s nimi na tom, co je naše opravdu společná, resp. veřejná věc.
Budoucnost se zrodí jedině z přítomnosti a zásluhou těch nedokonalých a poskvrněných, protože jiní nejsou, nejsou žádní andělé, o jakých asi sní pan Valach.

Dovolím si doplnit Martina Škabrahu.

Tu přesná citace Hannah Arendtové o schopnosti odpouštět jakožto léku proti neodvolatelnosti našeho jednání, kterou výše parafrázuje:

„Úplně jinak je tomu v případě jednání a jemu vlastních obtíží. V tomto jediném případě nevyrůstá lék proti neodvolatelnosti a nepředvídatelnosti jím započatých procesů z jiné a potencionálně vyšší schopnosti, nýbrž z možností jednání samého. Lék proti neodvolatelnosti – proti tomu, že jednou učiněné nelze zvrátit, přestože člověk nemohl vědět, co učinil – spočívá v lidské schopnosti odpouštět. Lék proti nepředvídatelnosti – a tím proti chaotické nejistotě všeho budoucího – spočívá ve schopnosti slíbit a slib dodržet. Tyto dvě schopnosti patří dohromady potud, pokud se jedna vztahuje k minulosti a odvolává něco, co se stalo, čeho „hříchy“ by jinak visely nad každou novou generací jako Damoklův meč, a nakonec by ji musely pohřbít, zatímco druhá se týká něčeho nastávajícího a jakoby vztyčuje ukazatel do budoucnosti, v níž by bez závazných slibů, které lidé vrhají jako ostrovy jistoty do hrozivého moře nejistot, nebyla možná ani kontinuita lidských vztahů, vůbec nemluvě o stálosti a věrnosti.

Kdybychom si nemohli vzájemně odpustit, tj. vzájemně se oprostit od důsledků našich činů, pak by se naše schopnost jednat jaksi omezovala na jeden jediný čin, jehož důsledky by nás v nejvlastnějším smyslu slova pronásledovaly až do konce našeho života, a to v dobrém, stejně jako ve zlém. Právě v jednání bychom byly obětí sebe samých, podobní čarodějovu učni, který nenachází spásnou formuli: „Metlo, metlo, zanech díla, ať jsi zas tím, čím jsi byla“. Bez toho, aniž bychom se zavazovali do nejisté budoucnosti a připravovali se na ni slibem, bychom si nikdy nebyli s to zachovat svou vlastní identitu. Byli bychom bezmocně vydáni v šanc temnotě lidského srdce, jeho dvojznačnostem a rozporům, zbloudilí v labyrintu osamělých nálad, z něhož můžeme být vykoupeni pouze voláním okolního světa lidí, který nás potvrzuje v naší identitě, resp. tuto identitu teprve konstituuje tím, že pro nás činí závaznými sliby, jež jsme dali a jež nyní máme dodržet. Obě schopnosti se tak vůbec mohou uplatnit jen pod podmínkou plurality, přítomnosti druhých, kteří jsou v našem okolí a jednají spolu s námi. Nikdo totiž nemůže odpustit sám sobě a nikdo se nemůže cítit vázán slibem, který dal pouze sám sobě. Sliby, které dávám sám sobě, a odpuštění, které uděluji sám sobě, jsou nezávazné, stejně jako posunky před zrcadlem.“ (Arendtová, Hannah: Vita activa, s. 307-308)

Jistě všichni znáte to přísloví.
Spojenectví s KSČM je cesta do politického propadliště. Spočítejte si hlasy pro tuto stranu v absolutních číslech za více let a bude vám to jasné. To, že většina lidí odmítá s KSČM mít cokoliv společného je i osobní zkušenost z protiradarové aktivity.
Logicky nerozporně nelze obhájit boj za emancipaci a současně spojenectví se stranou, která tuto svobodu lidí potlačovala přes 40 let. Nejen, že se tím morálně zdiskredituje, ale něvěrohodnými učiníte i své cíle, a to pro většinu lidí.
Rozhodující pro odmítání KSČM většinou české populace je její pevné mentální spojení s minulostí (podepřené osobní zkušeností s tvrdým jádrem strany). Na tom nic nezmění ani omluvy za minulost. Snad by byly hodnověrnější, kdyby její představitelé důsledně prohlásili, že:
1) považují politický systém, který zde byl od r. 1948 do r. 1989 za systém potlačující práva a svobody občanů. Pak by ale museli souhlasit s tím, že podle vlastního významu slov levice a pravice to byla pravicová diktatura.
2) Vojenské obsazení Československa v srpnu 1968 bylo okupací.

Celý zmatek v diskusi také vzniká z toho, že nám dosud stačí jen slova bez obsahu.
Je nám vůbec jasné, co to je levice?

Jestliže rozhodně odmítám teorii "hodného kapitalismu" (Pehe, Bělohradský e tutti quanti), neznamená to, že akceptuji teorii "zlého komunismu" (a potažmo komunistů jako věčných nositelů "absolutního zla"). To je myšlenková sterilita.

Vaše námitka se opírá o dvě metodologické chyby.
1) Vychází z dichotomického myšlení, z jednoduchého protikladu dobra a zla: Jestliže je kapitalismus zlo, pak komunisté, kteří jsou jeho protikladem, musí být dobro. Ale když se dva zločinci perou, nemusíme nutně stranit jednomu z nich.
2) Druhá chyba je vlastní většině filosofického a společenskovědního myšlení vůbec. Ta spočívá v uzavření se do světa abstrakcí při téměř naprostém ignorování vnější reality.
Když překonáme tyto chyby, musíme se ptát, jaká byla realita za minulého režimu?
Já tvrdím, že vláda komunistické strany byla diktaturou malé menšiny nad absolutní většinou společnosti založená na soukromém (!) vlastníctví výrobních prostředků (podrobné důkazy viz zde: http://www.valach.info/podstata-komunismu/ )
Existují důkazy, že se mýlím?
Pak ale jsou kapitalismus a minulý režim spřízněné svými vnitřními principy. Není to dobro a zlo, ale větší zlo - minulá totalita a menší zlo - současný kapitalismus.
Avšak já chci budoucí dobro - sociálně spravedlivé společenství svobodných lidí.

Co se týče KSČM, pan Valach za mě vlastně již odpověděl. Více méně se s ním ztotožňuji a děkuji mu za výborně formulované myšlenky.
Jinak mě zaujala záměna hodnot za ideologii a obhajoba vědy coby ideologického nástroje. To se opravdu chceme vrátit do dob, kdy věda byla - chtěně, či nechtěně - obhájcem té které ideologie - aby ta vypadala věrohodněji navenek a mohla se tak s ní více lidí ztotožnit?
Věda a ideologie se nedají zaměňovat. Pokud o sobě politolog tvrdí (a vystupuje tak), že je politologem levicovým či pravicovým, pak není politologem vůbec. Vědec se buď věnuje vědě, nebo se stává hlásnou troubou té které ideologie.
Ideologie nemá objektivní charakter, což je pro vědu jedna z nezbytných charakteristik. Ideologie podává subjektivní výklad světa spojený s receptem na "spásu lidstva".
Kdybychom měli přijmout stanovisko, že věda může být ideologická, mohli bychom se nadít i toho, že by kdejaký ideolog vykládal elementární matematiku ve prospěch svého světového názoru.
Co mě však vždy a znovu fascinuje, je to, že i lidé navývsost vzdělaní a inteligentní změňují hodnoty a ideologii. Co je, pěkně prosím, ideologického například na cti, pravdomluvnosti, na přesvědčení, že zabíjet a krást se nemá, na přesvědčení, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni, na slušnosti, věrnosti atd.
Možná to souvisí i s tím, že je poměrně obvyklá i záměna náboženství za ideologii. Podle polského filozofa Bochenského, s nímž se v tomto ztotožňuji, je taková záměna pověrou, protože "autentické náboženství neobsahuje žádné recepty na vylepšení osudů lidstva, ale obyčejně pouze přikázání, jejichž zachovávání má vést k osobní spáse věřících. Dělat z náboženství ideologii je pověra i v tom smyslu, že náboženství obsahuje složky, jež jsou ideologii ve vlastním slova smyslu cizí - především postoj k noumenální, tj. ke skutečnosti nepoznané přímo empiricky".
(J.M. Bochenski, Slovník filozofických pověr, Akademia, 2000, heslo Ideologie, strany 54 a 55.)
Z toho podle mě mimo jiné plyne i to, že civilizační hodnotový základ, která mj. tvoří i desatero, není ideologický.

Diskuse ovšem začala o jednoduché otázce, zda odbory ústy své mluvčí činí dobře, když podporu ze strany komunistů paušálně odmítají jako politické parazitování.

Dichotomii "dobra a zla" samozřejmě nenastoluji. Jen jsem ji, možná nesprávným čtením, zahlédl ve Vašem textu, kde také "odmítáte spojenectví". Vydali se snad ti komunisté, kteří před 20 lety KSČ opustili, cestou "menšího zla" než ti, kteří v ní z nějakých důvodů zůstali? Dělají snad pro emancipaci více nebo alespoň emancipaci (dnes, a ne v jakési "budoucnosti"!) méně brání? Jsou snad vhodnějšími spojenci odborů?
Není mi jasné, proč považujete kapitalismus v jeho dnešní reálné podobě za "menší" zlo. Cožpak toto není diktatura malé menšiny nad absolutní většinou společnosti? V čem je tedy rozdíl? (Vždyť i tehdy se říkávalo: Kapitalismus je vykořisťování člověka člověkem, V socialismu je to právě naopak.)

V souvislosti s touto diskuzí jsou jistě zajímavé hlavní dokumenty KSČM k minulosti. K nalezení jsou zde:

http://www.kscm.cz/article.asp?thema=4028&category=

Dobrý vtip, sám si jej pamatuji. Ale chybí mu podstatné, zvážení míry. Před pár lety bychom takto veřejně diskutovat nemohli.
Dost podstatná změna! K lepšímu.
Mimochodem, právě takto hodnotí Marx kapitalismus ve srovnání s feudalismem.
Podle mého jde o tři stupně: horší komunismus, lepší kapitalismus, ale pořád špatný, nejlepší socialismus budoucnosti. To je vývoj.
Spojovat se s komunisty je proto nejen politická sebevražda (tj. ztráta podpory veřejnosti), ale i návrat do minulosti.
Musíme proto založit novou levici, skutečně demokratickou levici pro svobodné lidi.

Na to Vám nemohu nepřipomenout, že veřejně jsme diskutovali i v šedesátých letech, nejen v roce 1968, ale dlouho před ním a po něm.
To, že tehdy neexistoval internet mi při zpětném ohlédnutí nepřipadá jako nevýhoda. -- Diskuse na internetu totiž, obávám se, není v úplném slova smyslu veřejná. Zejména ne tehdy, kdy zůstává do velké míry uzavřená do sebe. Diskuse v jiných hromadných médiích (tisk, rozhlas, televize) mají přece jen významně větší dopad na smýšlení lidí. A přesně proto jsou právě tato média silně svázaná, kontrolovaná, usměrňovaná a omezovaná vládnoucí garniturou.

O zakládání nové levicové strany už slyším dlouho mluvit mnoho lidí. Zdá se, že zůstane u zbožného přání. Nejsou lidi.

Internet jsem samozřejmě neměl na mysli. Svobodná diskuse, relativně, byla jen v krátkém období od jara do srpna 1968. Již v listopadu je obnovena cenzura.
Ale opět, to, že je současnost málo svobodná, neznamená, že minulost byla svobodnější. Pokud napíši dnes, že kapitalismus vede k válkám a musí být odstraněn, nic se mi nestane - a napsal jsem to mnohokrát.
Ale ani v onom několika měsíčním období relativně svobodné diskuse v r. 68 bych nemohl napsat, že systém je zločinný a neocitnout se ve vězení.
Problém všech současných aktivit skutečně je, že nejsou lidi. Všem těm aktivitám zatím chybí sociální základna.

Na odkazu, který jsem vložil pan Molnár, jsou prohlášení KSČM ve kterých jsou odsuzovány nedemokratické praktiky v minulosti i okupace sovětskými vojsky. To si jeden z výše diskutujících přál.
V přihlášení k moderní levici jsou dále než Č//D,alespoň dle textů na tomto odkazu. Mohou si dovolit být takhle radikální dokud nejsou u koryt globálního kapitálu.
Důraz na důstojnou životní úroveň každého člověka, limitizace potřeb i z ekologického hlediska, družstevní vlastnictví, ochrana drobných podnikatelů a živnostníků před nadnárodním kapitálem, ochrana důležitých odvětví státním vlastnictvím, rozvoj demokratických procesů.
Nevím co by jiná moderní levicová strana vymyslela lepšího. Až na tu imič.
Přístí parlamentní volby mají můj hlas. Jestli nenajdu odkaz na jiné texty, které mi ukážou opak.

k tomu, co se emocionálně ozývá již řadu let: KSČM je následovnicí bývalé KSČ, která svými nedemokratickými praktikami potlačovala práva a svobody občanů atd., pak jen nechápu, proč se od těchto pohledů a hodnocení nemůžeme oprostit stejně, jako jsme se oprostili od faktů, že Německo bylo fašistické, vyvolalo II.SV, usmrtilo miliony lidí, způsobili nevyčíslitelné škody atd. Na Německé hříchy jsme uměli najít odpouštění, protože byl pro nás, spolu s ostatními státy, nepostradatelný ekonomický partner a přes mnohé nesouhlasy a výhrady bylo dosaženo nejen odpuštění, ale i usmíření a došlo knavázání ekonomických, politických a jiných vztahů. Dnes, pokud bychom tak neučinili, tak jsme bezvýznamná nula pr celý svět. To, že slavíme úspěch se Škodovou po celém světě, můžeme děkovat právě Německu
Takže na hříchy máme dvojí metr. Není mi jasné, zda zlo vyvolané Němci (II.SV) bylo větší či menší, než zlo spáchané komunisty. Zatímco následky po II.SV byly celoevropské (ne-li celosvětové), pak následky vlády komunistů byly jen domácí. Nechci zločiny ospravedlňovat, ale srovnávat je se zločiny spáchané fašistickým Německem je absurdní . Zatímco se s Německými přáteli (i nadále zůstávají pro nás cizinci) umíme domluvit a poklapat se na rameno, ne-li si padnout do náruče, s vlastními lidmi, oproštěnými od zlých činů svých předchůdců odmítáme nejen spolupracovat, ale i nadále je zatracovat. Kde je spravedlivé posuzování zla, kdy najdeme odvahu, udělat silnou čáru a být nad věcí stejně, jak jsme to dokázali s Německem? Ta umíněnost v nepřijatelnosti současné KSČM za relevantníhbo partnera mi připadá jako vztek malého dítěte, kterému je odepřena hračka. Jak dlouho ještě se budeme takto masírovat v přesvědčení, že KSČM je zločinecká organizace a jak to chce Štětina, zakázat ji? Jak nebo čím je možno přesvědčit, že s Německem to bylo jinak a proto jsme dovedli odpustit a prominout?Trochu rozumu do hrsti by to chtělo, protože tato umíněnost nikam nevede a pokud ano, tak jen k naší škodě do pekel.

Pane Baťo, to, co tady předvádíte, se nazývá demoagogie. Takovouto demagogií obyčejně trpí právě komunisti, kteří už nevědí, jak sami sebe učinit navenek pro demokraty věrohodnějšími.
Za prvé: nikdo zde netvrdil, že KSČM je zločinecká organizace. Zazněl tu názor, že novou levici nelze postavit společně se starými strukturami, které - dodávám já, pro příklad - dodnes obhajují vraždění lidí na hranicích, kteří chtěli opustit ČSSR atd. apod.
Za druhé: Věc s Němci, s nacisty a jejich zločiny není tak jednoduchá, jak jste ji při výrobě argumentu pro svá tvrzení popsal: Mnoho lidí to nacistům neodpustilo a na Německo se stále dívá skrz prsty, přestože to již mnohokrát prokázalo, že je demokratické. A v tom je právě ta potíž. KSČM zatím nikdy svou demokratičnost neprokázala (resentimenty jsou stále velmi) a ani se o to nesnaží.
Co se týká srovnávání zločinů nacismu se zločiny komunismu: nelze přirovnávat ideologie (nacistickou a komunistickou), lze ale srovnávat metody, které nacisti a komunisti používali k prosazování svých ideologií.
V tomto směru má komunismus na svědomí mnohem více nevinných obětí než nacismus. Ostatně, nacisti jezdili do Sovětského svazu učit se sovětské metody mučení a vraždění lidí.
Nacismus je zase horší z jiného pohledu: učinil ze zabíjení pouhou technologii odcizenou od emocí - průmyslové vybíjení podobné jatkám.
V každém případě je podle mě třeba vždy a za každých okolností naprosto jasně odmítnout jakoukoli ideologii, která má na svědomí tolik nevinných lidí, zavražděných, umučených takovýmto nelidským způsobem. Takovéto ideologie, včetně té komunistické, mají své místo pouze na politickém hřbitově a do budoucna jsou naprosto nepřijatelné.
Až bude chtít jednou KSČM dělat skutečně levicovou a demokratickou politiku, namísto dnešních populistických výkřiků k zalíbení se obecenstvu, věřím tomu, že se od komunistických zločinů distancuje i vnitřně, svým přesvědčením, nikoli jen několika nevěrohodnými výroky několika málo svých představitelů.

Zapomněl jsem dodat, že nestačí, když se KSČM distancuje od zločinů komunismu. Aby se stala demokratickou, musí se distancovat i od komunistické ideologie, která má na svědomí desítky milionů nevinných obětí. A to zatím neučinila vůbec.

Pokud zde bylo zmíněno odpuštění, tak odpuštění je něco mezi lidmi a Pánem Bohem. Odpustit může Bůh člověku, pan X panu Y, odpustit může slečna A chlapci C atd. Ale vždy osobní. Z obou stran. Ze strany viníka i ze strany toho, jemuž bylo ublíženo.
Míchat tento termín do politiky, či jej dokonce měnit na účelový politický nástroj je nejen absurdní, ale je to i naprostá devalvace.
Pokud bychom chtěli odpouštět v množném čísle, ano můžeme jako jedno společenství jinému (Češi Němcům, jedna církev jiné atd.), ano, ale aby bylo možno vůbec mluvit o odpuštění, musí jít o něco natolik bytostného, že to stojí na osobním postoji příslušníků - jedinců obou společenství, sepjatých něčím hodně větším (a opět osobnějším) , než je momentální zájem.
Odpuštění je ukončení křivdy mezi dvěma, konkrétními a osobními dvěma.
O odpuštění či neodpuštění nemůže být ani řeč mezi ideologiemi, politickými směry a uskupeními. Právě proto, že se zde myslí i jedná nikoliv bytostně, osobně, ale ideově, ideologicky, strategicky, takticky.....
I tam, kde se o odpuštění mluvit dá, kde se odpuštění děje, odpuštěné zlo stále zlem zůstává. Odpuštění není jeho přeznačení nebo zašmajchlování. Odpuštění je distancí od něj, jeho zneškodnění, nahrazení dobrem, aniž by se cokoliv měnilo na jejich podstatě.
Odpuštění také není možné bez pokání či vůle a naděje k pokání (člověka hříšníka takového, jaký je se vším všudy, nikoli -isty).
Pokud ne, jde o relativizaci zla a dobra, na které bez výjimky vydělá zlo.
Naprostou neznalost významu slova odpuštění i jeho skutečného obsahu bych neváhal označit za dědictví po velkých vzorech dnešní KSČM, resp. theologickému analfabetismu jimi dosaženému a zdejší společnosti vštípenému.
Asi to, co zde píši, někdo budete považovat za pánbíčkářovy plky. Klidně považujte. Až do doby, než se dostanete do opravdového životního průšvihu, ve kterém vám nepomohou zásadové ani pragmatické názorové postoje, myšlenkové směry, břitký intelekt a argumentační umění.
Do průšvihu, kde vy budete "jen" lidská bytost, kde bude "jen" váš bližní,prožívaná bolest a (možná povšimnutý) Bůh. Pak možná pochopíte, co a k čemu je odpuštění.
Ondřej
P.S. Františku, souhlasím s Tebou

Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým; přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni jsou nepřítomni. (Hérakleitos, B34)

Ti, kdo kráčeli v Osvětimi "do sprchy" by se Vám za Vaše vysvětlení co je to odpuštění určitě pěkně poděkovali. Patrně nežili a neumírali v témže světě jako Vy.

* k censuře:
Censura jako překážka veřejné diskuse? K čemu ale potřebují dnešní vládci zavádět censuru (jako to dosud dělají v Číně)? Není daleko účinnější vlastnit média a PR agentury? (cf. také Marcuse - represivní tolerance). A k čemu je nám konkrétně dobré, že dnes MŮŽEME "napsat, že systém je zločinný a neocitnout se ve vězení"? Narušíme tím snad spolčení hlupců? (cf. Holubec: "dobrovolní strážci kapitalismu")

* k odpuštění:
Zajímal by mne Váš názor na pojetí odpuštění podle Ondřeje Wolfa. (Arendtové výklad se mi zdá jasný a srozumitelný.)

* k sociální základně:
Už Lenin věděl a říkal, že "socialismus" může budovat jen s reálnými lidmi... - takže: jaképak "aktivity" bez lidí?

* k nové levicové straně:
Tomáš Imrich se trefuje do černého, když říká:
"Nevím co by jiná moderní levicová strana vymyslela lepšího."

Zdravím JK

Janu Kopeckému:
Pokud je opravdu nutné brát si v rámci tohoto tematu do úst oběti Šoa (mně samotnému to nepřijde vhodné),doporučuji vám např. nalézt si v archivu ČT dokument "Dům se zelenou střechou" nebo vzít vážně jiný pramen, ve kterém se lidé, přeživší oběti a pamětníci Šoa, vyjadřují. Po té dobře poslouchat, co říkají a co hledají. A teprve potom možná hovořit sám.
Ondřej

Ondřeji Wolfovi:
vcelku rozumím Vašemu nesouhlasu, jenže mě jde o něco jiného:
Byli to lidé a lidmi musí bezpodmínečně zůstat i v naší paměti - rozhodně nesouhlasím s tím nazývat je obětmi. Ženy upálené jako čarodějnice také nebyly "oběti" - ale lidé. Stejně tak vraždění učitelé v Mexiku atd.

Odpustit lze jen tam, kde je pokání. Nelze tedy odpustit nacistům. Pokání totiž předpokládá rozhodný rozchod s nacismem. Bývalý nacista musí přesvědčivě zavrhnout své předchozí přesvědčení a upřímně litovat z něj plynoucího jednání. Odpustit tedy lze jen tomu nacistovi, který již není nacistou.
Odpustit není možné nacismu. Nikdy!
Více jsem o tom psal zde: http://www.valach.info/nacismus-1-sekce/
A stejně to platí o tzv. komunistech.

KSČ -M musela zaujmout stanoviska k minulosti, ale jako vždy to udělala tak, že se sice děly chyby, ale systém byl v podstatě správný.
Tedy systém, založený na nekontrolovatelné moci malá vládnoucí elity. To má být levicová strana?!

Celé viz http://www.kscm.cz/index.asp?thema=3805&category=
Vybírám pasáž:

Vyvrcholením vývoje byl pokus tří pravicových stran zvrátit vývoj demisí jejich ministrů, která měla přivodit pád vlády a vytvoření vlády úřednické. Při tomto střetnutí se ukázalo, že zatímco buržoasní strany spoléhaly pouze na zákulisní manévry a politikaření, na straně KSČ vystoupily široké lidové vrstvy a významné společenské organizace. Přes silné pozice KSČ v mocenských složkách a vytvoření Lidových milicí jako ozbrojené organizace dělníků a zaměstnanců nebyly to tyto složky, které rozhodly mocenský boj. Únor 1948 nebyl násilným ozbrojeným pučem, jak tvrdí polistopadoví vítězové, ale hlubokým a demokratickým revolučním procesem vyjadřujícím zájmy výrazné většiny společnosti a uskutečňovaným s jejím aktivním souhlasem.
Na této skutečnosti nic nemění ani určité momenty utilitárního využívání mocenského aparátu ze strany KSČ zahrnující i některé excesy, ani vnější tlak stalinského vedení SSSR, který vedl k opuštění koncepcí specifické československé cesty k socialismu a převzetí sovětského modelu odbourávajícího demokracii a svými dopady v konečné instanci nevhodného pro československé poměry. Nemění na ní nic ani vážné deformace první formy socialismu, zejména vykonstruované politické procesy a antihumánní formy mocenského tlaku použité proti odpůrcům, ale i proti mnoha nevinným lidem, včetně stoupenců socialismu.
Zahraniční i domácí odpůrci socialismu a jimi zneužití dezorientovaní lidé samozřejmě neuznali demokraticky přijaté řešení únorové krize a legitimitu socialistického zřízení a v rozporu se zájmy většiny zahájili aktivní odpor, k jehož různým formám zahrnujícím i teror a ničení společného majetku se dnes hrdě hlásí a požadují, aby byly jejich aktivity oceněny jako „třetí odboj“. I oni nesou nemalou odpovědnost za atmosféru a oběti padesátých let. Spolu se svými mnohými listopadovými a polistopadovými následníky nesou ale i odpovědnost za to, že nebylo možné pokračovat po cestě sociální spravedlnosti a že obnovená zbohatlická elita a její pravicová politická reprezentace dnes vede nemilosrdnou ofenzívu proti životní úrovni a sociálním jistotám většiny občanů.


Dále v roce 2007 Vojtěch Filip v rozhovoru pro stranické Halo noviny (rozhovor s ním vedl Jaroslav Kojzar) velebil Lenina a VŘSR

Více zde http://www.kscm.cz/article.asp?thema=2665&item=36372&category=&previev=archiv

Podle Filipa Lenin nebyl diktátor, naopak se vyznačoval tolerancí:

Neznám z historie žádného skutečného revolučního vůdce, který by tak dbal na to, aby přesvědčil argumenty, aby ho lidé pochopili. Toleroval názory druhých, i když s nimi nesouhlasil a dokázal s nimi věcně a s velkým nasazením bojovat. Uměl se rozčílit, velmi ostře odmítnout odpůrce, ale nesnižoval se k mstivému vypořádání se s druhým. I proto jeho odpůrci přímo v jeho bolševické straně zůstali po jeho boku, i když například dobu povstání prozradili v tisku. Mám na mysli Kameněva a Zinověva. Z jeho popudu se jim dostalo i vysokých funkcí, které zastávali ještě nějaký čas po jeho smrti. Tak tolerantní nebyl jiný vládce. Z jeho pokynu byli po obsazení Zimního paláce na čestné slovo propuštěni i všichni přítomní členové Prozatímní vlády. Diktátor! Vše co bylo nutné řešit, se řešilo po diskusi mezi účastníky rozhodování. Máte podobný příklad rozhodování z doby revolučního kvasu?

Hodnocení Gorbačova a demontáže východního bloku obsahuje např. tento pozoruhodný text poslance Grospiče z roku 2009:

http://www.kscm.cz/article.asp?thema=3886&item=45166&category=&previev=archiv

Opět mohu jen zacitovat:

Deník Právo 14. 11. v mimořádné příloze Listopad 1989 - 20 let se záměrně nenápadně a nesprávně snaží snížit rozhodující roli M. Gorbačova ve změnách ve střední a východní Evropě a v SSSR. Právo tvrdí, že se Gorbačov nikdy nechtěl skutečně zříci fikce o komunistické straně. To je v rozporu s prohlášeními Gorbačova, že chtěl být vždy sociálním demokratem. Fakticky ale úloha politické strany SSSR pro zasvěcené zmizela už na konci sedmdesátých let a Gorbačov už tehdy patřil mezi ty, kteří o tom věděli. Realita spočívala v naplňování plánu změn, vytvořeného tajně KGB a už realizovaného za vlády Andropova. Glasnosť byla jeho nástrojem. Perestrojka znamenala všechno, jen ne praktické zlepšení socialismu a údělu milionových mas lidí. I když v počátečním roce či dvou letech vzbudila obrovské naděje a také iluze celé společnosti. Gorbačovovu revoluci nemohou marxisté hodnotit jinak, než jako kontrarevoluci shora. Tj. přechod od sovětského socialismu ke kapitalismu. Je omyl deníku Právo tvrdit, že si to Gorbačov neuvědomoval.

Minulý režim podle Grospiče netrpěl deficitem demokracie:

Musíme se poučit z těchto chyb a neopakovat je. Socialismus nebyl dočasně poražen proto, že by jako společenský systém trpěl deficitem demokracie či ekonomicky nedokázal obstát proti kapitalismu. Byl v socialistických zemích východní Evropy dočasně poražen proto, že z objektivních důvodů nerespektování záležitostí společenského vývoje jej představitelé samotných vedoucích sil, které tyto změny kdysi iniciovaly, nakonec zradili.

Opravdu je nutné se zbavit černobílého vidění, které nám zabraňuje ve vnímání reality.
Za vlády komunistické strany bychom nemohli mít ani náznak veřejné debaty. Nyní ji máme a je zde také dost nezávislých médií např. zde, Britské listy, Právo, Czech Free Press a ještě mnohem více v zahraničí. A také nezávislá nakladatelství, viz např. zde: http://www.grimmus.xf.cz/press/
Kapitalisté se snaží zablokovat informace a manipulovat veřejnost. Na tom není nic nového. Ale nemohou to dělat ani zdaleka tak účinně, jako komunisté.
Ale není zde představa o cíli, o novém společenském modelu. Intelektuálové stále sní o centralizovaném, v podstatě platonském státě, v jehož čele budou stát oni sami, a to i ti, kteří se navenek hlásí k Marxovi. Což byl, mimochodem, radikální demokrat, který za politický model socialismu považoval přímou demokracii.
Avšak každá strana, která ji hlásá, se jí především musí řídit sama, musí mít přímou demokracii ve svých stanovách.

Dík za toho Hérakleita, já nejsem sice žádný antikář, ale klasikové občas opravdu potěší.

A teď sednu na č. 11 a pojedu hledat LOGOS někam na pohanský Svatý Kopeček. Dneska je jeden z posledních pěkných dnů, tak si tady, nebožáci, seďte :-)

Podle mých informací lze vystopovat v současné KSČM zhruba 3 skupiny členů: 1) neostalinisté (sami se označující jako marx-leninovci) viz výše zobrazená Marta Semelová; 2) reformátoři různých odstínů (Ransdorf, Dolejš, Heller, Neužil): např. Josef Heller označuje období vlády KSČ za "protosocialismus", budoucnost socialismu vidí v rozšíření samosprávného vlastnictví a jeho základnu v "kognitariátu"; 3) pragmatici - nejsou ideologicky příliš vyhranění. (Zde je možná na místě zmínit, že na komunální úrovni byli komunisté v koalicích i s ODS. Za pragmatickou strategii lze považovat i podporu poslanců KSČM při volbě VK prezidentem.) Vedení strany se pak snaží mezi těmito různými křídly bruslit, aby nedošlo k rozštěpení strany. Záleží samozřejmě na tom, jaká skupina či jejich aliance má navrch.
Stálo by možná za podrobnější studii, jaká část voličů a členů KSČM a s jakou anamnézou patří do té které skupiny. (Např. kriterium věku či soc. původu není automaticky určující pro zařazení.)
Na vznik nové levicové strany by možná lidé byli (někteří by mohli také přejít z KSČM nebo z ČSSD), ale problém spíše vidím v tom, že na to nejsou finance. Kdo by takovou stranu financoval? To, že v PS od r. 92 jsou 3 pravicové strany, ale jen 2 levicové není podle mě náhoda.