Kodaň jako konec utopie?

Michael Hauser

Pokusy o dohodu během kodaňské konference vykazují rysy „reálpolitiky“. Všichni zúčastnění se sice snaží domluvit, zároveň však považují skutečně účinná opatření za nereálná.

Žižek ve své knize „Opakování Lenina“ udělal jeden výstižný postřeh, když řekl, že i naší době vládne utopie, utopická víra, že dnešní liberálně demokratický kapitalismus může existovat donekonečna. Kodaň se může stát dalším hřebíčkem do rakve této utopie. Na kodaňské konferenci, která by měla dnes skončit, se totiž opět ukazuje, že dnešní politické instituce, tedy nejen liberálně demokratické, ale i čínské a všechny ostatní, nejsou schopny řešit problémy, o kterých vědí, že je nutno je řešit.

Každý účastník konference je jistě přesvědčen, že se s globálním oteplováním musí něco dělat. Kdybychom se na jejich vědomí podívali jako fenomenologové, objevíme v něm „intencionalitu“, tj. zaměřenost vědomí, které je ve své základní vrstvě bezpochyby ekologické. Mnozí z nich se ve svém osobním životě ekologicky asi i chovají, bydlí v ekologicky čistých domech, topí alternativními palivy, poctivě třídí odpadky.

Možná, že někteří se ztotožňují s Lovelockovou hypotézou Gaiy (Zemi je třeba pojímat jako seberegulující organismus) nebo newageovsky mluví o potřebě změnit základní postoj k přírodě, zbavit se příslovečné hybris jako té nejhlubší příčiny kořistnického vztahu k matce Zemi.

×