Žižek ve své knize „Opakování Lenina“ udělal jeden výstižný postřeh, když řekl, že i naší době vládne utopie, utopická víra, že dnešní liberálně demokratický kapitalismus může existovat donekonečna. Kodaň se může stát dalším hřebíčkem do rakve této utopie. Na kodaňské konferenci, která by měla dnes skončit, se totiž opět ukazuje, že dnešní politické instituce, tedy nejen liberálně demokratické, ale i čínské a všechny ostatní, nejsou schopny řešit problémy, o kterých vědí, že je nutno je řešit.

Každý účastník konference je jistě přesvědčen, že se s globálním oteplováním musí něco dělat. Kdybychom se na jejich vědomí podívali jako fenomenologové, objevíme v něm „intencionalitu“, tj. zaměřenost vědomí, které je ve své základní vrstvě bezpochyby ekologické. Mnozí z nich se ve svém osobním životě ekologicky asi i chovají, bydlí v ekologicky čistých domech, topí alternativními palivy, poctivě třídí odpadky.

Možná, že někteří se ztotožňují s Lovelockovou hypotézou Gaiy (Zemi je třeba pojímat jako seberegulující organismus) nebo newageovsky mluví o potřebě změnit základní postoj k přírodě, zbavit se příslovečné hybris jako té nejhlubší příčiny kořistnického vztahu k matce Zemi.

Jejich vědomí i soukromé osobní postoje mohou být zelené, a přesto už před koncem konference bylo všem jasné, že i kdyby nějaká dohoda byla, dokonce i v té nejnáročnější předložené variantě, k odvrácení hrozby oteplení o ony kritické dva stupně by nedošlo. Jejich dobré úmysly jsou v rozporu s jejich jednáním jakožto politiků.

Asi nejlepším příkladem je sám Barack Obama, který si přes všechny své návrhy velmi dobře uvědomuje, že konečné rozhodnutí závisí na americkém Senátu, který neratifikoval ani kjótský protokol.

Všimněme si zvláštní věci, žádný stát nechce budit zdání, že je proti nebo že je protiekologický. I Čína se nechala slyšet, že podporuje přijetí nějaké dohody. Zároveň však všichni vědí, kde jsou reálné meze a že dohoda bude nedostatečná. To je základní problém tzv. reálpolitiky, která se drží toho, co je v jejích očích reálné. Prosazovat už nyní takovou dohodu, která by skutečně odvrátila globální zkázonosné oteplování, by bylo nereálné. Znamenalo by to například, že bohaté země by musely přispívat chudým zemím v astronomických sumách, které by však nutně chyběly doma, a vláda, která by tyto sumy posílala do chudých zemí, by proti sobě vyvolala mnoho nepokojů, jakmile by její vlastní země začala ekonomicky kolabovat.

Na Kodani zaráží hlavně to, že nikdo nepřišel s návrhem, který by globální oteplování mohl skutečně včas zastavit, snad z obavy, že takový návrh by byl považován za „nerealistický“ a diskreditoval by navrhovatele.

Reálpolitika zde ukazuje svou paradoxní povahu: čím reálnější návrh, tím méně reálný bude jeho dopad, bude-li tento návrh přijat. Reálpolitika se v Kodani převrací v imaginární nereálpolitiku. Prosazují se návrhy, jejichž přijetí je v dané situaci reálné, ale o kterých je předem známo, že k reálnému vyřešení problému nepovedou. Reálpolitikové, kteří se občas ohánějí tím, že v politice už nejde o spor mezi pravicí a levicí, ale pouze o řešení problémů, tedy dělají něco úplně jiného než je reálné řešení problémů.