Lekce Kodaň

Jak konference v Kodani dopadne, nelze odhadnout. Její mimořádná cena pro české země je ale zjevná už dnes. Spočívá v tom, co jsme se o sobě dověděli.

Konference v Kodani spěje do finále ve zcela nepřehledné situaci. Zatím se nezdá, že by mohla dospět k příznivému rozuzlení, na druhou stranu překvapení stále ještě nejsou vyloučena.

Jak upozorňuje ve svém blogu ve Financial Times jeden z nejzasvěcenějších analytiků Jeremy Legett, v Kjótu se takto krátce před koncem rovněž zdálo, že jednání skončí kolapsem. A v posledních dnech po příjezdu ministrů se najednou podařilo vcelku příznivou dohodu díky horečným jednáním na poslední chvíli uzavřít.

Kolaps kodaňských jednání ale nemusí být tím nejhorším možným výsledkem. Otřes mezinárodního společenství z případného selhání na kodaňském summitu – spolu se stupňujícím se tlakem vědeckých poznatků a především spolu s reálnými čím dál viditelnějšími a čím dál rychleji postupujícími dopady klimatických změn – by mohl vést k tomu, že se v krátké době uzavře dohoda mnohem dalekodůsažnější, než na jakou by se světoví politici nyní zmohli.

Mnohem horší tedy může být dohoda vzniklá z pocitu všem politikům blízkého, že se nehodí z jednání odejít s prázdnou. To je psychologický aspekt, který nelze podceňovat a který může vést k tomu, že z Kodaně vzejde dokument vysloveně špatný, dokonce horší než protokol z Kjóta a který bude pro budoucnost překážkou rychlejšího pokroku k potřebným závazkům.

Vyloučit samozřejmě nelze ani třetí variantu: že shromáždění státníci pocítí skutečnou kolektivní odpovědnost ležící na jejich bedrech a v poslední chvíli zajdou dál, než byli až dosud ochotni připustit. Je to zlomový moment, reprezentace lidstva dosud zřejmě nikdy nejednala o závažnější otázce, a je známo, že přes všechny pletichy zanešvařující politiku, přece jen v státnících působí v kritických momentech jiný druh epochálních vlivů a motivací.

Lidstvo bylo ve svých moderních dějinách již několikrát vystaveno podobným zlomovým momentům. Hrůzostrašnou budoucnost, která se před lidmi otevírala v případě válečného vítězství Hitlerova Německa, se podařilo odvrátit spojenectvím Ameriky, Británie a komunistického Ruska. Vyjednat takovou alianci nebyl snadný úkol.

Podobně studená válka, která lidstvo několikrát přivedla na sám práh jaderné apokalypsy, nakonec dospěla k poměrně příznivému rozuzlení a hrozba zničení Země jadernými zbraněmi, ač není zcela zažehnána, je dnes nepochybně výrazně nižší.

Faktem ale je, že klimatické změny představují zcela odlišný druh nebezpečí, který vyžaduje od lidstva snad ještě rozhodnější, rychlejší a jasnozřivější počínání, než jakého bylo zapotřebí k vítězství nad hitlerovským Německem nebo k rozumnému ukončení soutěže mezi Západem a Východem.

Úkol je totiž o to zapeklitější, že tentokrát se nejedná o soupeření společenských systémů v rámci moderního vidění světa. Nejedná se o nic menšího než o nutnost moderní vidění světa od základu revidovat, doplnit je principiální úctou k Zemi a k přírodě jako k prazákladu naší existence. To je prvořadá otázka i téma politiky 21. století, v němž základní střet už nebude střetem mezi levicí a pravicí, ale mezi těmi, kteří nutnost změnit radikálně přístup lidstva ke světu vidí, a těmi, kteří ji popírají.

Z tohoto základního hlediska stojí mezi českými politiky na jednom progresivnějším pólu Lubomír Zaorálek a Petr Nečas, zatímco na druhém reakčním pólu spolupracují Vítězslav Jandák a Martin Říman. Tím nemá být řečeno, že význam tradičních politických střetů mizí zcela, ale to, že do politické debaty vstupuje zbrusu nová osa, jejíž význam bude s postupem času nabývat na síle a ještě za našich životů se zřejmě stane osou základní.

Existenční dilemata, která dnes řeší evropská levice, jak se ukázalo také na nedávném pražském sněmování evropských socialistů, se týkají v jádru otázky, nakolik se bude levice schopna jako celek transformovat v progresivní sílu na nové politické ose určující politiku 21. století. Jsou místa, kde se jí to zřejmě daří, jako například v Beneluxu, v některých skandinávských zemích a v Latinské Americe, a jsou místa, kde v tomto ohledu prozatím takřka dokonale selhává jako například ve střední Evropě.

Aktuální situaci, historické faktory, úroveň veřejné debaty samo sebou nelze přehlížet. Nikdo soudný nechce po Ficovi s Paroubkem, aby se z nich stali ekologičtí aktivisté. Ale zdatný politik koncipuje svou strategii tak, aby působila dlouhodobě ve směru, za nějž se staví. Je nutné investovat do struktur, které mohou společnost dlouhodobě příznivě proměňovat, které mají potenciál žádoucím způsobem posouvat společenské klima, měnit mentalitu a které zvyšují způsobilost společnosti řešit zásadní otázky.

Sociální demokracie u nás zatím nemá na to, aby dokázala přicházet s potřebnými iniciativami k ochraně klimatu. Vždyť zatím nestačí ani na to, aby sebrala ze snad nejnesmyslnější rozpočtové kapitoly jménem dálnice prostředky potřebné pro učitele, vědce, kulturu a občanské iniciativy.

Ale proč například Jiří Paroubek dosud nenavrhl, aby se prostředky pro ohroženou Akademii věd sebraly zideologizovanému Ústavu pro studium totalitních režimů, uniká zdravému rozumu. Česká sociální demokracie se teprve musí naučit myslet strategicky a nastolovat témata, k nimž se ve společnosti vede debata.

Dnes je to tak, že zideologizovaný Ústav zásobuje z velké části zideologizovaná média svými podněty, jež vycházejí z jednostranného líčení minulosti a z nichž se pak konstruuje politická přítomnost bez jakéhokoli smyslu pro budoucnost. Akademie věd, v níž česká pravice oprávněně vidí jedno z hnízd nebezpečně svobodného myšlení, představuje hrozbu, že by odsud mohly přicházet podněty pro společenskou debatu k mnohem závažnějším, civilizačním otázkám, s nimiž si současná česká pravice poradit nijak neumí.

Kodaňská konference, ať už dopadne jakkoli, je pro nás v českých zemích užitečnou lekcí v tom, jak si téma, které se stane osou společenské debaty, vybírá své osazenstvo. Všimněme si, jak v mediálním prostoru jindy obvykle zářící a žoviálně upovídaný Václav Klaus, jehož názory jsou nyní ve světle kodaňských diskusí seriózních politiků konečně i zpravodajstvím českých médií usvědčovány z orientální obskurnosti, výmluvně ztichl. A ekologické organizace ožily tak, že až kodaňská konference skončí, budou dost možná litovat, proč v jejím průběhu na pražském Hradě nepořádaly každý den happening.

Sociální demokracie i ekologické hnutí se tedy nyní mohou poučit v tom, že chtějí-li být vážnou společenskou silou, a nikoli pouze nahodilým hostem v debatách o společenském směřování, musí se naučit ve společnosti nastolovat témata, která jsou nosná a závažná a k nimž mají co říci. Anebo mohou svorně mlčet v nekonečné imitaci celonárodní debaty nad skvělou otázkou, za co všechno mohou komunisté. Jako bychom všichni dávno nevěděli, že za všecko; vždyť i toho Hitlera pomohli porazit.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.