Jak poznat pravdu?

Politická i mediální praxe znemožňují dobrat se v mnohých kauzách pravdy, jelikož povrchní informace, se kterými se běžně pracuje, poznat pravdu nedovolují.

Tuto otázku si kladou a kladli mnozí dnes i v historii. Je obsažena v různých podobách i ve hrách Williama Shakespeara. Například v Othellovi, kde je tragedie jeho hrdinů postavená na neschopnosti poznat pravdu o Desdemonině věrnosti či nevěrnosti. Othello zmítaný nedůvěrou a žárlivostí, které vznikly na základě intriky a desinterpretace jedné nastrojené události, zde končí tragicky. I v této hře zazní otázka, kterou klade nejdříve Othello: Jak poznat pravdu? Posléze je opakována z úst Jaga, který celou intriku připraví. „Jak poznat pravdu? Poznat se to nedá, chtěl byste vidět, jak ji dělá?“ A tím roznítí bolest a chorobnou představivost u Othella právě v  bolavém bodě.

Žijeme ve světě, kde je pravda a její poznání ještě vzdálenější než v dobách minulých. Jsme odkázáni na neúplné informace a jejich interpretace, a přesto je většina zaměňuje za pravdu a pracuje s nimi jako s pravdou. Tak se dá manipulovat se vším. Za minulého režimu všichni tuto hru odhalili a informacím z medií nevěřili. Dnes se denně setkáváme s tím, že se lidé nechávají zmást zprávami, které jsou neúplné, polopravdy a jejich výklady a jsou schopni se kvůli tomu rozhádat i poprat. Závažné informace jsou schovány pod pokličkou a my zcela zmateni zvedáme bojový pokřik, aniž chápeme, že jsme zase naletěli.

Mohla bych jmenovat řadu příkladů, ale každý si jich může dosadit mnoho sám. Zůstanu tedy za všechny u jednoho. a sice u případu šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Dohnala. Sleduji jej od začátku a stále z něj nejsem moudrá. To proto, že informace o něm jsou povrchní a zjednodušené, a tak je těžko zaujmout nějaké stanovisko. Nabízejí se tři možnosti interpretace.

První je, že se pan Dohnal znelíbil politikům, protože nálezy jeho úřady odhalily tentokrát více než měly, např. liberecké zimní mistrovství světa a dvě miliardy z veřejných rozpočtů do soukromých kapes nebo neuvěřitelně předražený justiční palác v Brně. Druhá je, že František Dohnal skutečně zásadně zneužil své funkce a zaslouží si odvolání. A třetí pak, že máslo na hlavě mají obě strany a teď se přetahují o moc, kdo s koho.

Na to, abychom si mohli udělat názor na závažná pochybení šéfa NKÚ, scházejí právě detailní informace. Pravděpodobně opravdu bydlel za nepřiměřených podmínek a již se přestěhoval. O koupi výtvarných děl se vedou spory. Jsou lidé, kteří říkají, že právě takovéto instituce mají nakupovat umělecká díla, protože tím jednak podporují umělce a také je to vizitkou úřadu pro zahraniční návštěvníky, kterých není málo. Tento bod tedy považuji za sporný. Závažným pochybením by však bylo rozdělení velké veřejné zakázky NKÚ na menší, protože právě tady úřad funguje jako nejdůležitější instituce, která má v popisu práce toto hlídat. Jenže zde jsou informace skoupé. Jaká to byla zakázka, jak velký objem peněz, kdo o ní rozhodl? Pokud tady došlo k pochybení, je to skutečně důvod k okamžitému odvolání.

Kontrolním orgánem mnoha státních institucí je Poslanecká sněmovna Parlamentu. Sama jsem seděla ve dvou výborech, které kontrolovaly rozpočty a následně závěrečné účty příslušných ministerstev a institucí a vím, že do detailů se nikdy nedohlédlo. Všechno se také odbývalo v rámci jednoho zasedání. Je tedy nesporná vina příslušného kontrolního výboru sněmovny, který zřejmě léta nevěnoval číslům uvedeným v závěrečné zprávě pozornost. Léta zřejmě schvaloval všechny zprávy bez připomínek. Vzniká otázka, kdo má kontrolovat kontrolora a jaké důsledky budou vyvozeny z nedostatečné kontroly poslanců? A je tento systém nastaven správně? Existuje prý také kárná komora NKÚ, ve které sedí místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera, známý z případu „justiční mafie“. Kdy zasahovala tato komora v minulosti, není známo, a Pavel Kučera rovněž nebudí důvěru. Za těchto okolností se pravdu nikdy nedozvíme.

Kontrolovat by měly nezávislé pověřené instituce mimo sněmovnu, a ty by nesly odpovědnost. Sněmovna by pouze stvrdila jejich závěry. Je skutečně zvláštní, vejdou-li poslanci do úřadu a chtějí kontrolovat listiny, kterým nemohou rozumět a navíc mohou být skutečně motivováni zájmem umlčet svého kritika.

Poslední otázka je spojena se stále se rozšiřující mocí poslanců, kteří na všechna kontrolní místa rozsévají svoje kukaččí vejce v podobě svých vysloužilých straníků. Mocenský boj se potom přesouvá i na místa státní správy, na která nepatří. Kdyby na těchto místech seděli významní a bezúhonní zástupci z nepolitické sféry, situace by zase vypadala jinak. V tomto bodě se často argumentuje minulým šéfem NKÚ Lubomírem Voleníkem, ale jednak jedna vlaštovka jaro nedělá a výjimka potvrzuje pravidlo, že na tato místa obecně politici nepatří, jednak i pan Voleník např. podporoval ODS a Václava Klause, když se to mocné straně hodilo zaštítit se obecně chváleným členem, a tím se do jisté míry vzdal nadstranickosti, kterou takovýto člověk musí z principu vykazovat.

Je tedy třeba nadále věnovat všem těmto aspektům zvýšenou pozornost a žádat omezení rozpínavosti politické moci, která se šíří jako lepra a požírá i to, na co v zájmu společnosti sahat nemá. Pak se možná občas někde vyloupne pravda.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.