Mrzí mě, že se mi nepodařilo napsat svůj minulý sloupek úplně dobře, takže vyzněl jako stížnost na chování řemeslníka k zákazníkům. Já jsem ale chtěla na konkrétním příkladu „v malém“ upozornit na to, jak běží život v Česku ve velkém. Na to grandiózní pokrytectví.

Při vzniku české nové pravicové občanskodemokratické strany stálo zásadní vyznání víry: člověk je odpovědný sám za sebe, svoboda, které se nám dostalo, je nám zejména k tomu, abychom mohli vzít život do svých rukou a s plnou zodpovědností se pustili do činů, které nám nikdo nebude reglementovat. Včetně rizik, samozřejmě. To byla výzva přece. Vždyť jsme to už měli nacvičené, uměli jsme žít ze vzájemné pomoci a překonávat obtíže a nouzi. Všechno se člověk naučil buď překonat, nebo nepotřebovat, jediné, s čím se nešlo vypořádat, byla naprostá absence příležitosti k veřejnému konání, a to se teď konečně mění. Konečně bude někdo stát o naše názory a zkušenosti.

Už jsem tu na příkladu chebského divadla vylíčila, jak neupřímně ta výzva k osobní zodpovědnosti byla míněna. Odpovědnost za vlastní život a skutky se v nové době ve veřejné sféře nehodila a ani nežádala, ve skutečnosti šlo stejně jako předtím o ovládnutí prostoru a jeho příležitostí, a k tomu se nakonec nejlépe hodili lidé konformní, bažící po pohodlí a měšťanských výhodách, a tudíž postupně sešněrovaní hypotékami, leasingy, dětmi na zahraničních a soukromých školách a tak dál — o tom zde píšeme soustavně vlastně všichni.

Abych zůstala v prostředí divadla — takto se z vynikajícího činoherního a chvíli po převratu operního divadla v Plzni stala maloburžoazní instituce s eklektickým repertoárem a souborem, který není schopen ničeho překvapivého nebo podnětného, od titulu k obsazení, k interpretaci, k podstatnému uměleckému divadelnímu činu. Je to obraz kulturní lhostejnosti, který svým vztahem k publiku a svým věrným abonentům dává najevo, že nevěří jim ani sobě a o svobodném myšlení má vážné pochyby. Ředitel toho divadla, chytrý člověk, zastává řadu vlivných funkcí v divadelním světě od pedagogického procesu na DAMU přes významné režijní úkoly až po funkce v mezinárodních divadelních svazech. Klasický příklad, jak se umělecká odpovědnost změnila v nástroj oficiální lži.

Dalším příkladem popření odpovědnosti za vlastní život bylo období budování průmyslových zón v okolí našich měst. Veřejná správa se tehdy pyšnila schopností připravit území pro příchod zahraničních firem, dokonce plzeňský primátor Jiří Šnebergr díky úspěchu Borských polí byl jako jediný v tehdy aktuální volbě senátora zvolen většinou hlasů už v prvním kole. Heslem pro veřejnost byla pracovní místa — a těm bylo obětováno okolí každého okresního městečka. Zbytek toho okolí padl za oběť skladům a překladištím.

Dnes už víme — a oni, se svými fondy na zahraniční služební cesty, to mohli a měli vědět už tenkrát — že tyhle montovny nebyly postaveny, aby měli kde pracovat lidé z nejbližšího okolí, že jejich majitelé využili daňových výhod, aby si najali přes agentury levnou pracovní sílu z chudých zemí Východu. V Plzni například se tito lidé, propuštění, bezradní, protože neovládající jazyk, stali po zavření provozů vážným problémem, díky němuž ministerstvo vnitra nakonec vyhlásilo finanční podporu jejich návratu domů. Tato podpora šla ze státního rozpočtu (ne, že bychom ji těm nešťastným Mongolům a Korejkám nepřáli), a pomohla zvětšit veřejný dluh, přičemž jejich působení k prosperitě Česka nijak nepřispělo. Nikdo veřejně nepřiznal chybu ani zodpovědnost, naopak předseda vlády, která průmyslové zóny a nástup zahraničních firem a s nimi otrokářských agentur podporovala, se v posledních volbách předváděl jako ten, který zná cestu z krize.

To, co stojí u dálnice mezi Plzní a Rozvadovem, ta překladiště s obřími zásuvkami, do nichž se zastrčí návěs kamiónu a vyjede naložený, je strašidelné, ohavné, zbytečné a nevratné. Dvacet let trvalo, než zmizely z krajiny tmavomodré silážní věže s nápisem Vítkovice a takzvané „ocelokolny“ a velkokapacitní kravíny, mezitím byly komerčně zneužity k ilegálnímu uložení německého odpadu a skladování kdečeho závadného. A přesně totéž čeká i tyhle obludné silniční přístavy, jenže ty zbourat bude mnohem složitější než rozebrat a sešrotoval silážní věže a stovky hektarů vybetonované plochy, která vede k nim a rozkládá se kolem nich, neodstraní v dohledné době nikdo. Na spekulaci s těmi pozemky vydělali lidé, kteří zodpovědnost za vlastní činy vůbec nebrali vážně — a nikdo je také k té zodpovědnosti nevolal. Byli to také ministři zemědělství. Dnes jsou obrovské plochy krajiny Českého lesa a Brd naprosto zdevastované, změněné k nepoznání, doslova děsivé — a nám se říká, že problémy se státním rozpočtem zavinily příliš vysoké sociální dávky. A tenhle katastrofální účet za celé oblasti, jejich krajinu i sociální poměry zaplatíme zvýšenou DPH na knihy a potraviny? Jaké příjmy vůbec má státní pokladna z tohoto druhu překladového podnikání?

Ale abych se vrátila k tomu, co jsem chtěla říci svým minulým sloupkem o střeše na rodičovském domě. Chtěla jsem říci, že náš život se neřídí podle toho, co prospívá nám, lidem, rodinám, občanům. Řídí se podle toho, co prospívá firmám — a ty nám svoje podnikatelské záměry vnucují jako cosi pro nás výhodného. Když to nechceme přijmout — nebo o tom aspoň chceme diskutovat — řeknou, že tady s paní sousedkou se domluvili hned a s námi že se nebudou bavit. A paní sousedka, obalamucená údajnou cenovou výhodností a vystrašená agresivním jednáním, si nechá vnutit cokoli. Tak jako si občané a voliči nechají vnutit Temelín i Prunéřov, a stačí k tomu hloupá argumentace, že všichni přece chceme svítit a jezdit, ačkoliv to naše domácí svícení a veřejné dopravování je možná tou nejmenší položkou v energetické spotřebě. Jako si necháme vnutit, že je pro nás třeba, aby Prahou mohla pohodlně projíždět auta, ačkoliv bychom potřebovali víc tramvají a nové trasy metra.

Odpovědnost za vlastní osud je z hlediska vládnutí ve skutečnosti velmi nežádoucí. Ostatně se v posledních letech slovo odpovědnost používá v politickém diskursu už jenom pro zdůvodnění nějaké drahoty a nebo poplatku — za třicet korun odpovědnosti za vlastní zdraví, za 10 000 odpovědnosti za vzdělání. Přesto odpovědnost jako vědomí vlastních činů s myšlenkou na jejich eventuální následky mnozí přijímáme čistě z důvodu svědomí a kvůli vlastní důstojnosti. Pak se nám ovšem děje, že ze svých svědomitě placených daní platíme to, co je pro nás nevýhodné, a když bychom chtěli mluvit o výhodnějším řešení, uslyšíme „já se o tom s vámi bavit nebudu“.

A pokud jde o ty betonové tašky — ty jsou celkem dobré, ale na ten náš dům s podkrovním bytem by prostě byly lepší tašky pálené.