Na rodičovském domě se bude dělat střecha. Je to asi v pořádku, peníze na ni jsou uloženy na zvláštním účtu a přišli jsme k nim drobným vítězstvím. Když se rozšiřovala silnice před našimi okny, přišel si k rodičům jako k účastníkům stavebního řízení zástupce stavebníka pro souhlas. Ten pán vehementně vysvětloval, jak to bude pro všechny výhodné, protože provoz se stane plynulejším, budou lépe vyřešené přechody, všechno poběží lépe. Mezitím se podřekl, že úprava křižovatky je podmínkou stavebního odboru městské části k postavení mrakodrapu se zbytečnými kancelářemi v blízkosti křižovatky.

„To by bylo krásné, kdyby kvůli nám nemohli postavit mrakodrap“, pomyslela jsem si a vznesla jsem námitku — všichni ostatní, paní sousedka i můj nevlastní tatínek už tou dobou podepsali. Dotyčný muž mi velmi rozladěně začal vysvětlovat, že moje námitka nic neřeší, že oni to povolení dostanou stejně, jen to všechno bude trvat déle, a že neví, co se mi nelíbí, když to bude i pro nás lepší. Neviděla jsem, v čem by mělo být lepší, že se pod našimi okny bude lépe jezdit autům za tu cenu, že pojedou o dva metry blíže našim oknům. Nehledě k tomu, že se budou muset rozkopat inženýrské sítě a přívody, nepoteče voda, nepůjde plyn — co bychom na tom měli pro sebe vidět dobrého?

Dotyčný muž to vzdal a příště přišli dva. I my jsme byli dva — vzala jsem si k jednání kamaráda, který vypadá důstojně a odbornicky. Druhý muž rozložil plán, kamarád ho dlouze zkoumal. Nebylo toho ani moc třeba, druhý muž celkem brzy položil otázku, za jakých podmínek souhlas eventuálně podepíšeme. Chtělo se mi říci, že ho prostě nepodepíšeme, ale přišlo mi náhle líto těch dvou, kteří jsou pouzí námezdníci mocného investora, že když nepochodí, možná přijdou o místo — a moc schopně nevypadali, zvlášť ne ten první. A tak jsem celkem realisticky řekla, že tehdy, když nám investor vyplatí nějakou kompenzaci, nevím totiž, proč by jejich zisk měl být a mrakodrap stát na náš úkor. Muž celkem rychle souhlasil, a tak jsme získali 200 000. To jsou ty peníze na novou střechu.

Já bych střechu nedělala, zdá se mi, že stará drží a klidně tam může ještě být. Ale prodejna stavebnin nabízí velikou dočasnou slevu a paní sousedka má pokrývače, který by to v září udělal. Já bych peníze ráda investovala do slunečních panelů na střechu, aby to strašlivé pražské léto aspoň ohřálo vodu na nádobí a trošku v chladnějších časech přitopilo v podkrovním bytě, kde je jinak dost zima. Můj kamarád, který vypadá důstojně a odbornicky a koneckonců i stavebním odborníkem je, mě odporu k nové střeše zbavil, protože sluneční panely by se asi měly umisťovat na novou střechu. Prohlédl si ji, zkontroloval krov a vyslovil pouze mínění, že by střešní krytina měla být pálená a ne betonová. Vypočetl negativní vlastnosti betonových tašek a vyslovil podezření, že jsou prodávány s takovou slevou právě proto, že to všichni vědí. Použil termínu jako „rosný bod“ a „kondenzace“, které jsem si zapsala, abych věc uměla přesvědčivě vysvětlit.

Když došlo k jednání — a náhle je velký spěch — vznesla jsem své otázky a vyjádřila obavy z betonové krytiny, načež se stalo něco, co jsem zažila naposledy snad před čtyřiceti lety, když jsme s matkou kolaudovaly náš malý byt na úpravu — tehdy na nás byli taky tak sprostí, akorát že za tou neurvalostí jsme odhalily žádost o úplatek. Tentokrát se mi začal ten pokrývač napřed posmívat, že jsem si pozvala „pana inženýra“, pak mě přesvědčoval, že pálené tašky jsou na střeše prostě jenom proto, že tehdy jiné nebyly, pak se ušklíbl nad výrazem „rosný bod“ a řekl, že neví, co to je, pak řekl, že tadyhle s paní (sousedkou) se domluvil hned. Zeptala jsem se ho, jaké jsou tedy výhody betonových tašek kromě té slevy při nákupu, a on řekl, že jsou prostě lepší, líp se s nimi dělá, mají dobře vymyšlené pokrývačské doplňky, a když jsem řekla, že tím vlastně jenom potvrzuje, co říkal můj kamarád a rádce, že betonové tašky jsou v zájmu firmy, protože se s nimi dobře dělá, zatímco pálené jsou v zájmu stavby, protože mají dobré vlastnosti, řekl, že se se mnou bavit nebude. Že slezl ze střechy, kde je padesát stupňů a že toho má všeho dost.

Možná čekáte, že potom odešel, ale odešla jsem já, naštvaná, a myslela na to, že kdyby to bylo jenom na mně, tak prostě tu zakázku nedostane, protože je jistě dost jiných pokrývačských firem, které by to udělaly rády. Prostě by si tohle nemohl dovolit. Ke mně ne. Ale paní sousedka už se s ním domluvila, doporučili ho její příbuzní a ona — co vlastně? Když za ní přišli, aby podepsala rozšíření silnice, bez odporu podepsala. Když jí pokrývač vnucuje svoje pojetí střechy na náš dům, nechá si ho vnutit, i když oponentura je kvalifikovaná. Vlastně bych si měla přát, aby se při tom betonovém pokrývání rozpadl krov a tím se ukázalo, že můj kamarád odborník měl pravdu a krytina je zbytečně těžká, ale to si nepřeju, co bych z toho měla?

Jaké je vlastně z té příhody poučení? Paní sousedka, prostá žena, a můj třiaosmdesátiletý nevlastní tatínek si přáli odborné posouzení, ale bez odporu podlehli primitivní agresivitě. To, jak se mnou ten chlápek jednal, jim bylo asi nepříjemné, ale přítrž tomu učinili tak, že se s ním rychle dohodli tak, jak chtěl on. A přitom oni jsou ti, kteří si tu práci objednávají a budou ji platit.

A takhle, milí čtenáři, je to i v jiných, mnohem závažnějších i dražších případech, například ve sporech o trasu dálnice nebo o postavení nějaké montovny nebo o těžbu něčeho, třeba kamene v lomu, nebo uhlí nebo kácení lesa či alejí u silnic: svoje řešení nám, kteří tam bydlíme, vnucují ti, kteří od nás chtějí zakázku za naše peníze. A jsou na nás sprostí a nadávají nám, protože vědí, že toho se slušný člověk lekne a oni dosáhnou svého.