Blížící se sjezd české sociální demokracie a výběr nového předsedy se převážně odráží v osobních — a pro ostatní těžko pochopitelných — přestřelkách mezi některými členy stínové vlády. S alespoň základními vstupy do diskuse o programu, strategii a taktice ČSSD přispěli prakticky jen Vladimír Špidla a Jiří Paroubek. Zatím se spíš míjejí.

Vladimír Špidla hájí tezi o nezbytnosti spolupráce pokrokových sil. K nim vedle sociálních demokratů řadí zelené, levicové liberály a za spojence pokládá umírněné křesťanské sociály. Ostražitý je naopak ke komunistům, kteří jsou natolik konzervativní a své „víře“ podléhající, že vlastně s levicí mají pramálo společného.

Cíl společného snažení popsal Špidla nedávno v Deníku Referendum: „Před levicí je mnoho zásadních otázek, na které je třeba hledat odpověď ve filosofickém ale i v politickém smyslu. Nejdůležitější je, jak vystoupit ze společnosti mechanického růstu a jak při tom zajistit kvalitu lidského života. Tedy cesta od společnosti růstu ke společnosti rozvoje, který je více než absurdní veličinou, jíž říkáme HDP.“

Jiří Paroubek hájí dosavadní postup ČSSD. Spojence po pravé ruce nevidí, možným partnerům po ruce levé dává těžko splnitelné podmínky. (KSČM vskutku necítí potřebu akceptovat EU a NATO a korigovat svůj ekonomický program.) Hlubší ideové debatě se vyhýbá. Druhdy naznačil, že na rozdíl od „programové“ SPD pokládá ČSSD za stranu spíše praktickou, pragmatickou.

Schopnost osedlat si politickou stranu zaslouží respekt. Paroubek coby skvělý manažer učinil ČSSD čitelnou a průraznou. Zůstala však sama, bez partnerů, bez akceptace širším společenským spektrem. K Paroubkově „reálpolitice“ patří nacházení spojenců až po volbách. V minulosti přitom častěji inklinoval k ODS — ať již coby velkokoaliční náměstek pražského primátora Béma, nebo při plánování spolupráce na Agendě 2010 před čtyřmi lety. Druhou volbou pro něj je KSČM, ovšem pouze v podobě tichého společníka. Tento model by možná komunistům vyhovoval: nenápadný podíl na moci, avšak nulová odpovědnost. Českému politickému prostředí by přitom víc dlouhodobě prospěla otevřená participace KSČM na vládě. O tu ale komunisté přirozeně nestojí.

Jakub Patočka zde před týdnem napsal: „Naděje na úspěch rozhovoru s komunisty, s lidovci i se zelenými v každém případě vzrostou, pokud bude sociální demokracie vědět, kým je, a bude své snažení směřovat nikoli pouze k zisku aritmetické většiny v příštích volbách, ale ke změně kulturně-politické mentality.“ K tomu jen dodávám, že onen rozhovor je záležitost nadčasová, neměla by být vázána na konkrétní strany, ale na politické proudy. Zelený dokáže vyprodukovat SZ stejně jako Hnutí zelených, liberální pak TOP 09, ale i vícevrstevnatou US, SNK-ED či Evropskou demokratickou stranu. A kdo ví, třeba čas i nalevo jednou místo KSČM přinese obdobu německé Die Linke…

Vraťme se ale k sociálnědemokratickým technokratům. Typický je pro ně důraz na ekonomická témata a úzké propojení s managementem státních a polostátních firem, v první řadě s ČEZ. Pracovní příležitosti tradičně spatřují v těžbě uhlí a státní investice by nejraději směřovali do nových dálnic. Sektor služeb podceňují, investování do výstavby železnic, škol, domovů důchodců apod. zmiňují až v druhé řadě.

Bělohradského kritice růstu Růstu nerozumějí. „Co je na tom špatného, že se lidé chtějí mít lépe a chtějí bohatnout? Politika nerůstu je slepou uličkou,“ namítají. Názorově se dokonce prolínají s europoslancem za ODS Hynkem Fajmonem, podle kterého „růst Růstu je pouhé pejorativní označení pro přirozenou snahu lidí produkovat více, aby se měli lépe.“ A dodává: „Právě díky této snaze se z chudoby a hladu dostaly v posledních 30 letech stovky milionů lidí v Číně, Indii a dalších státech. Je to dle Václava Bělohradského špatně? Pokud ano, tak co by doporučoval jako alternativu? Má být cílem "nerůst"? Máme mít za cíl nulový růst nebo dokonce záporný růst? To by určitě šlo poměrně lehce zařídit. Rudí Khmerové to zvládli za chvíli.“

Snad mi Lukáš Kraus v Norsku promine, když méně bystrým místo sofistikované polemiky předhodím jeho nedávnou facebookovou reakci na zprávu o skoupení evropských zásob kakaa jediným spekulantem: „Jak mám vysvětlit jednou dceři, že od roku 2010 bude logicky dlouhodobě a nevratně čokoláda šizenější, aby se firemní systém po tomto vytunelování výsledků jejich práce — jedním jediným spekulantem — zahojil na konzumentech? To je vlastně růst versus kvalita života.“

Bylo by v Deníku Referendum nošením dříví do lesa připomínat, že šetrná a k přírodě ohleduplná společnost nemusí být nutně chudá, ani že v západním průmyslu „frčí“ zelené technologie, jejichž zásluhou nemusíme zamířit zpět „na stromy“. Klíčová otázka se týká hodnot, na nichž chceme stavět společnost a reformovat ekonomiku či politiku (včetně příklonu k participativní demokracii, omezování mediokracie atd.). A právě o nich by se měl vést dialog mezi příbuznými ideovými proudy. Kamarádšofty s ODS či zastaralou KSČM jsou alternativou k ničemu.

Přízemní polemika, na kterou partaj by měla dnes ČSSD pomrkávat více a zda se natočit víc nalevo nebo do středu (všimněme si mimochodem, že „posun do středu“ slouží pouze jako klacek k mlácení po virtuálních hlavách, od žádného politika ani levicového analytika jsem výzvu k čemusi podobnému neslyšel), pak — viděno z nadhledu — není ničím jiným než motáním se v kruhu.

Oříškem k rozlousknutí zůstává, kdo z čelných sociálně demokratických politiků bude obecnější a v mnohém teoretičtější debaty schopen. Vladimír Špidla je evidentně připraven i zdravě nabuzen. Zmíněný Jiří Paroubek za optimálního „protihráče“ zatím jenom zaskakuje. Ačkoli by podle svých slov rád na vysokých školách přednášel ekonomiku, politologii, zahraniční politiku či dějiny národního hospodářství, kontaktům s levicovými akademiky (přinejmenším v rámci zvučnými jmény prošpikovaného Poradního sboru Masarykovy demokratické akademie) se v minulých letech vyhýbal. O Erazimu Kohákovi mluví jako o naivním idealistovi, který v posledních měsících ruku k dílu v soc.dem. nepřiložil, Valtru Komárkovi připomíná dávnou neúspěšnou volební kampaň, Vladimíru Špidlovi někdejší propad stranických preferencí a k Václavu Bělohradskému významně mlčí.

Sympatizanti ČSSD tak dál čekají, kdo ze stranických špiček zformuluje pevný protinázor vůči Špidlovi a spol. Samotní straníci pak mohou tiše doufat, že aspoň něco málo k budoucímu směřování sociální demokracie pronesou i uchazeči o šéfovskou sesli, Bohuslav Sobotka a Michal Hašek.