Říkala mi žena, že na Deníku Referendum je mnoho zajímavých textů, jenže po jejich přečtení na člověka padá deprese. Dobří autoři a důležitá témata — ale zlé zvěsti a vážné problémy.

Mnohokrát mne napadlo: však i já sám mohu působit svými kritickými texty jako věčný škarohlíd! Že mám právě za sebou krásný víkend, během kterého jsem se mimo jiné výtečně bavil s dětmi u hry Machinárium a při poslechu Dylanova vánočního alba, je přece má soukromá věc a do sloupku se o tom psát nehodí. A tak jsem dospěl k předsevzetí se alespoň jednou měsíčně zaměřit na něco povzbudivého. Můj první text pro tento portál byl právě takový — nadějný: o čtveřici lidí, kteří byli za své aktivní a prospěšné životy odměněni cenou Right Livelihood Award.

Dnes navážu na svůj poslední článek o klimatických změnách a věnovat se budu jednomu z klíčových řešení tohoto problému — obnovitelným zdrojům energie. Přehled World Energy Outlook 2009, který před měsícem publikovala Mezinárodní energetická agentura, přináší nejnovější data ze sektoru energetiky. Na krytí celosvětové spotřeby energie se jaderná energetika podílí necelými šesti procenty, zatímco obnovitelné zdroje dvanácti a půl procenty — pokrývají přesně jednu osminu spotřeby lidstva. Zbytek představují fosilní paliva: uhlí, ropa, plyn. Pro leckoho může být překvapení, že z obnovitelných zdrojů, v naší vlasti stále všeobecně považovaných za prakticky nepoužitelné a marginální, svět už dnes vyrábí více než dvojnásobek energie oproti všem jaderným reaktorům.

Ještě zajímavější a slibnější je současná dynamika. Obnovitelné zdroje jsou oborem, který nám nabízí více než desítku různých způsobů, jak získávat energii z okolního prostředí, aniž bychom tím vyčerpávali zásoby paliv, zamořovali planetu a omezovali živobytí příštích generací. A zatímco rozumně dostupný potenciál vodní energetiky je už z velké části zužitkován, možnosti využití větru, slunce, moře a země teprve objevujeme.

V této dekádě se podařilo prorazit větrným elektrárnám. Ještě před patnácti, dvaceti lety to byly stroje spíš pro nadšence: malé, drahé a s mnoha nedostatky. Díky rozumné podpoře dozrály ve vyspělou technologii. Dnes má moderní větrná turbína instalovaný výkon od tři do pěti megawatt — a jediný stožár tak dokáže za rok vyrobit tolik elektřiny, aby to stačilo několika tisícům domácností.

Podíváme-li se na to, jaké zdroje se za období 2000 až 2008 vybudovaly v zemích evropské sedmadvacítky, jsou nové větrné elektrárny o souhrnném výkonu 55 300 megawatt hned na druhém místě po elektrárnách plynových. Instalovaného výkonu naopak ubylo v jaderných elektrárnách (minus 6 300 megawatt), uhelných elektrárnách (minus 11 200 megawatt) a elektrárnách spalujících ropné produkty (minus 13 200 megawatt). V loňském roce dokonce větrné elektrárny skončily mezi nově vybudovanými zdroji na prvním místě — v EU se postavilo 8 484 megawatt nových turbín (pro srovnání: oba temelínské reaktory mají dohromady výkon 2 000 megawatt).

Globálně se v roce 2008 postavilo dokonce 27 050 megawatt nových větrných elektráren: kromě EU přibývají zejména v USA a v Číně. A i když tyto elektrárny využijí kvůli proměnlivosti větru instalovaný výkon jen asi z jedné pětiny, je objem jimi vyrobené elektřiny úctyhodný. Tyto větrné elektrárny vybudované za jediný rok dodají tolik proudu, jako by jich vyrobilo osm velkých jaderných reaktorů.

Právě na tomto přirovnání vynikne kontrast nejlépe, protože poslední jaderný reaktor se celosvětově podařilo dokončit a připojit do sítě před více než dvěma lety — šlo o druhý blok rumunské elektrárny Černá Voda, jehož výstavba trvala šestadvacet let a který je založený na zastaralé technologii trpící podobným bezpečnostním nedostatkem jako bloky černobylského typu. A připojit ekvivalent osmi velkých reaktorů do sítě se jadernému průmyslu podařilo naposledy v roce 1993, tedy před šestnácti lety.

Rozmach větrné energetiky a její etablování mezi investory přináší další průlom, a to ekonomický. Výrobní náklady ve větrných elektrárnách rok od roku výrazně klesají a na mnoha lokalitách jsou již dnes plně konkurenceschopné i bez jakýchkoliv dotací. V běžných evropských podmínkách vyrobí nová větrná turbína jednu kilowatthodinu proudu za asi 6,5 eurocentu, tedy přibližně 1,60 koruny. To už je méně, než za kolik by elektřinu vyrobily nové jaderné reaktory, jejichž investiční náklady v kontrastu s větrnými turbínami rok od roku rostou a jen za posledních sedm let se ztrojnásobily.

Podobně jako u větrných turbín sledujeme fenomén pádu výrobních nákladů u solárních fotovoltaických elektráren, jen s asi desetiletým odstupem. Zatímco ještě v 90. letech vyráběly křemíkové panely kilowatthodinu za závratných pětadvacet korun, dnes klesly výrobní náklady pod deset korun. Právě prudký pokles nákladů fotovoltaiky za posledních pár let v kombinaci se zaostalým přístupem českých úřadů, které obnovitelným zdrojům prostě nevěří, způsobil, že se z nich v českých podmínkách stala bonanza. Energetický regulační úřad postavil výkupní ceny na předpokladu extrémně vysokých nákladů, ale ty už mezi tím klesly na polovinu. Rozdíl končí v kapsách těch, komu se podaří investice do fotovoltaických elektráren úspěšně dotáhnout.

Obří elektrárenské koncerny se doposud nástupu obnovitelných zdrojů bránily, protože pochopitelně představují hrozbu jejich podnikatelským plánům. Před dvaceti lety byly větrné turbíny vysmívané jako něco, co zkrátka nemůže fungovat. Před deseti lety jako zanedbatelný a okrajový zdroj. Před pěti lety jako příliš drahé. A dnes slyšíme poslední zbývající argument, kterým je nestálost výkonu a údajná hrozba pro stabilitu elektrárenských sítí.

Ale i v tomto ohledu se začíná vítr otáčet. Zatímco firma E.On vloni předložila britské vládě podrobný rozklad o tom, že je nezbytné omezit podíl větrných elektráren v síti na maximálně dvacet procent, minulý týden přišly z Německa informace o tom, že tatáž firma nabízí spolkové vládě své staré jaderné elektrárny jako doslova „doplňkový zdroj“ pro očekávaný více než čtyřicetiprocentní podíl větru na výrobě elektřiny ve výhledu příštích patnácti let. Přinejmenším v některých zemích se otáčí přístup k energetice, prosazují se moderní, takzvané chytré sítě („smart grids“), které si dokáží poradit s kolísajícím výkonem i spotřebou, stejně jako s rostoucí a výhledově dominantní rolí mixu mnoha obnovitelných zdrojů.

Jisté je, že stojíme na zásadním rozcestí. Evropa bude v příštích dvou dekádách investovat mnoho set miliard eur do obnovy elektrárenských zdrojů a do modernizace rozvodných sítí. Rozhodnutí o tom, jakou cestou se dáme a kam tyto investice nasměrujeme, ovlivní podobu energetiky v první polovině tohoto století.

Mimo jiné díky progresivní energetické politice Německa, kterou v roce 2000 prosadila tamní Strana zelených v podobě zákona o výstupu z jaderné energetiky a strukturální podpoře moderních obnovitelných zdrojů, se dnes opravdu začíná měnit paradigma energetiky, doposud vycházející z konceptů 19. a 20. století.

Vývoj v posledních letech přináší naději, že při jisté míře skromnosti má lidstvo reálnou šanci obnovitelnými zdroji energie už během našeho života zcela nahradit fosilní i jadernou energetiku. O tom, že to — jako mnoho jiných věcí — v naší vlasti jde mimořádně těžko, a proč, zase budu psát jindy. Dnešní můj text je totiž pozitivní.