Proč právě Komorowski?

Nevýrazný kandidát vládnoucí strany porazil v polských volbách známějšího bratra zesnulé hlavy státu. Proč se tak stalo a co to znamená?

V1

Petr Jedlička

06.07.2010 13:43

Komorowsk1

Nový prezident se svými patrony. Vlevo premiér Donald Tusk a Lech Wałęsa, vpravo oblibený ministr zahraniční Radoslaw Sikorski. Pozadí tvoří mládež z "černého týmu" v tričkách s nápisem "Głosowat na Bronka!" Foto archiv BK, flickr.com

Rozdělená země, konec éry bratrů Kaczyńských, úspěch moderního, proreformního kandidáta. Těmito slovy hodnotí výsledek druhého kola polských prezidentských voleb masmédia. Novou hlavou Polské republiky se stane maršálek Sejmu a kandidát vládní Občanské platformy Bronislaw Komorowski, který porazil Jaroslawa Kaczyńského, předsedu Práva a spravedlnosti, nominanta konzervativního tábora a bratra prezidenta, zahynuvšího při dubnové havárii ve Smolensku.

Média hlavního proudu mají do značné míry pravdu: města, západ a sever volily jasně Komorowského, venkov, východ a jih Kaczyńského. Komorowski byl opravdu ne-tolik-konzervativní kandidát a k vládní reformám se staví mnohem vstřícněji, než jeho soupeř. To ale není všechno a v posledku to nemusí znamenat téměř nic. Význam letošních polských voleb je třeba hledat v širších souvislostech.

Proč vyhrál?
V souboji Komorowského s Kaczyńským se střetly zejména dvě stylizace. Na jedné straně příslušník tradiční polské elity, klidný muž, člověk dohody a svobodomyslný konzervativec, težící z poměrné obliby kabinetu svojí strany, na straně druhé bojovník, patriot, tradicionalista ve všech ohledech a obhájce zájmů obyčejných lidí.

Bronislaw Komorowski měl původně kandidovat proti mladšímu z bratrů Kaczyńských, méně obratnému Lechovi. Ten ale zahynul 10. dubna v troskách letadla. Jaroslaw Kaczyński tak obohatil svoji politickou image o roli truchlícího člena rodiny a vše bylo rázem jinak. Jestliže na počátku jara platilo, že Komorowski zvítězí jednoznačně už v prvním kole, v průběhu května se ukázalo, že klání bude napínavé.

Kaczyński dal do boje všechno: emoce, argumenty, historické nároky i vlastenecké vášně. Profil rozhodného (a osudem stiženého) vůdce, jež Polsko uchrání rusko-německých hrozeb, doplnil sliby zastavit bezhlavé šetření, privatizace státního majetku a sociální škrty. Ve snaze získat před druhým kolem volby postkomunistické voliče dokonce pochválil normalizačního prezidenta Edwarda Giereka. Komorowski si naproti tomu držel image střízlivého člověka, jež vede neformální kampaň, umí naslouchat a slibuje pouze to, co je rozumné.

I mezi polskými novináři se jen málokdo zastavoval u skutečností, že za osobní, jaksi neformální kampaní stojí ohromná mašinérie, že předvolební štáby obou kandidátů čítají stovky lidí (a desítky autobusů), nebo že příslušní uchazeči nenavrhují žádnou originální vizí a spíš jen představují vzájemné protivy. Hlavní námitky směřovaly k emotivnímu populismu a zneužívání rodinné tragédie (u Kaczyńského), nebo k nedostatečně projevovanému vlastenectví, případně k laxnosti během jarních záplav (u Komorowského, který po 10. dubnu působil jako prozatímní prezident). Jak liberální, tak konzervativní publicistika stylizaci uchazečů podlehla.

Jaroslawovi Kaczyńskému se nakonec podařilo zmobilizovat celý konzervativní elektorát. Jeho výsledných 46,99 procent hlasů je více než dvojnásobek podpory, jíž přisuzovaly volební modely jeho bratrovi. Nezískal ale hlasy celé levice a mnoho lidí navíc vystrašil. Bronislaw Komorowski uspěl se ziskem 53,01 procent při sedmapadesáti procentní účasti. Vítězného kandidáta podrželi v posledku zvláště obyvatelé měst, kteří v obavě z úspěchu Jaroslawa Kaczyńského odložili dovolené a přišli hlasovat.

Co to znamená?
Zjevnou skutečností je, že volby Polsko rozdělily. Nejedná se však o nic nového. Už řadu let má v této zemi větší význam ideový střet hodnotových liberálů s konzervativci, než pravo-levé dělení. Volby jev jen znovu potvrdily. Rozdíl mezi procentuálním ziskem obou kandidátů se ostatně téměř shoduje s výsledkem druhého kola prezidentských voleb z roku 2005, ve kterém Lech Kaczyński porazil Donalda Tuska v porměru 54:46.

Relativní novinkou ovšem zůstává, že se Komorowski rozhodl příslušné rozdíly tlumit. Podobně jako Lech Kaczyńsky, Donald Tusk, nebo i Alexandr Kwaśniewski se rovněž Komorowski v kampani z tohoto hlediska vymezil (předvolební strašení konzervativci v Polsku lze dobře srovnat se strašením Řeckem před volbami u nás), hned po oznámení výsledků ovšem věnoval větší část projevu výzvě k usmíření.

Teprve časem se ukáže, do jaké míry si bude za touto výzvou stát, a nakolik šlo o první krok další kampaně, tentokrát před podzimními volbami do místních samospráv. Není totiž úplně pravdou, že éra Kaczyńských skončila. Jaroslaw sice nevyhrál. Svůj tábor ale sjednotil a stal se neformálním vůdcem opozice. Vláda Donalda Tuska musí v nadcházejícím roce a půl předložit důchodovou a zdravotní reformu. Podle dostupných indicií připraví obojí podle slovenského – tedy neoliberálního – vzoru. Podaří-li se Jaroslawu Kaczyńskému udržet pevnou opoziční vazbu mezi konzervativci a postkomunisty, může s kritikou těchto konceptů znovu prorazit.

Proti perspektivám prezidenta a jeho strany působí také hospodářská krize. První vlna se Polsku do značné míry vyhnula. Země žije z velkého vnitřního trhu, stabilního bankovnictví a tradiční neochoty lidí k zadlužování a riskantním investicím. I přes globální recesi se v Polsku podařilo udržet hospodářský růst. Komorowski byl ale zvolen jako kandidát byznysu. Kromě neoliberálních reforem plánuje Tuskova vláda také privatizace státního majetku, škrty a výhledově zavedení eura a nový prezident toto vše v předvolebních debatách podpořil. Dojde-li proto v budoucnu k poklesu životní úrovně, bude to on, koho opozice spolu s vládou obviní.

Konec éry?
Jestliže pozorovatel současně uváží i fakt, že „hodnotově liberální“ znamená v polské politice něco jiného, než v politice západu Evropy – tedy že polská liberální vláda s prezidentem z téže strany žádné liberální reformy typu registrovaného partnerství nechystá –, zjistí, že nová garnitura může ztratit také u mladých svobodomyslných voličů.

Komorowski přinese vnější zlepšení vztahů Varšavy s Bruselem, Berlínem i Moskvou. Bude zván na všechny summity, schůze a setkání a nikdo se nebude bát, že shodu evropských států v této či oné oblasti naprosto zmaří. Pro vývoj polské společnosti však jeho zvolení žádnou revoluci neznamená, spíše naopak. Konsensuálnímu polskému prezidentovi se může podařit Poláky sjednotit. Pokrokovější ideové proudy však zůstanou dále na společenském okraji.

Jistý bod ohybu však volby přeci jen odhalují. Nekončí sice éra Kaczyńckých, nejspíše definitivně ale skončila doba národoveckého a fašizujícího populismu nejhrubšího stylu – takového, jaký reprezentovaly od druhé půli devadesátých let Roman Giertych z Ligy polských rodin či Andrzej Lepper a jeho Sebeobrana.

Obě strany odešly z parlamentu už v roce 2007 a nyní se pokusily opět zaujmout. Podpora, kterou získali jejich kandidáti v prvním kole, se nedá nazvat ani symbolickou. Ze stínu silného, konzervativního a zkušeného lídra opozice, kterýžto post si Jaroslaw Kaczyński ve volbách získal, již téměř jistě znovu neprorazí.


Další informace:
Volební speciál Polského rozhlasu (v angličtině)
Volební speciál Gazety Wyborczy (liberální deník - v polštině)
Volební speciál Rczeczipospolité (konzervativní deník - v polštině)

Kompletní záznam z hlavní předvolební debaty - část 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7


A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Úterý, 6.Července 2010, 13:25:28

Sluší se ještě pro úplnost dodat, že polský prezident má ve srovnání s českým širší pravomoci, zejména v zahraniční politice a záležitostech obrany. Na všechny zákony může též uplatnit právo veta, k jehož přehlasování je třeba ústavní, tedy třípětinové většiny. K přehlasování veta českého prezidenta stačí většina prostá.

Narozdíl od českého se také volí přímo, a to na funkční odbobí pěti let.

Lukáš Jelínek - Brno

Šance polské levice Úterý, 6.Července 2010, 14:12:5

K této první poctivé povolební analýze u nás jen dvě věty. Nadějí pro ožívající polskou levici (SLD) je právě podchycení oněch "hodnotově liberálních" voličů, kterým opatrnost a taktizování Občanské platformy vadí. Škoda, že podobnou opatrností a taktizováním o tytéž voliče přišel SMER na Slovensku - a věnoval je Sulíkově Svobodě a Spravedlnosti. Vládním stranám, jež navíc touží po znovuzvolení, v zemích s převažujícím hodnotovým konzervativismem není co závidět. Při vší politické bídě jsem vděčný za to, že česká společnost je hodnotově strukturována jinak. Je "příjemnější" se utkávat s neoliberály než s nacionalismem a xenofobií říznutými konzervativci.

Dušan Radovanovic - Praha

Končí éra národoveckého fašizujícího populismu? Úterý, 6.Července 2010, 14:36:0

Vyvážené analýzy Petra Jedličky jsou pro mě vždy velkým osvěžením.

Jakožto člověka příliš netknutého polskou politickou realitou mě ovšem zaujal rozdíl, který činí v článku mezi Ligou polských rodin, Sebeobranou a bratry Kaczynskými z Práva (Zákonu) a spravedlnosti. Osobně se mi zdálo, že jsou všechny na stejné linii, oddělené snad jen rozličnou mírou oficiálně artikulovaného nacionalismu a xenofobie. Lze tedy skutečně vyvodit, že končí éra národoveckého a fašizujícího populismu? Není Kaczynsky jen jeho méně buranským ztělesněním? A není tudíž pro budoucnost spíše znepokojující, že se k němu přes to všechno mohla připojit i významná část polská levice?

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

K oběma příspěvkům Středa, 7.Července 2010, 16:50:7

Díky. Když už jsme u té poctivosti, do dnešní situace v SLD téměř nevidím. Když jsem se naposled bavil o tom, zda představuje volitelnou alternativu pro levicové (a eventuálně "pravdoláskové") liberály, bylo mi znalci situace v Polsku řečeno, že ne, a to kvůli řadě osobních skandálů, jež stranu provázely, když šlo PiS na podzim 2006 a na jaře 2007 dolů. Jednalo se o řetězec závažných kauz, zjm. o úplatky, paktování se s oligarchy a hospodářskou kriminalitu. Dosud se na to prý nezapomnělo.

A pokud jde o rozdíly mezi PiS a Ligou polských rodin, respektive Sebeobranou: původně byly opravdu velké a nejen ve formě. V celém Polsku a i v rámci PiS byly po léta považovány za protisystémové a neschopné vládnutí. Obecně se soudilo, že po předminulých volbách (září 2005) vznikne velká pravicová koalice, protože Leppera v kabinetu si nikdo z novinářů nedokázal představit. Velká kolice však nevznikla, protože Tusk a Rokita – tehdejší lídři OP – chtěli všechny silové rezorty pro sebe.

Jaroslaw Kaczyński přizval Leppera a Giertycha do koalice teprve na jaře 2006 – přibližně čtyři měsíce poté, co všechny ostatní strany v Sejmu menšinovou vládu PiS blokovaly. A i za této situace odešlo z Práva a spravedlnosti v reakci na Kaczyńského krok mnoho významných politiků. Je ale logické, že tyto dvě strany s PiS na venek splynuly, protože Kaczyński je v letech 2006 a 2007 ve vládě převálcoval podobně jako Robert Fico HZDS a SNS na Slovensku.

Měl jsem kdysi o tomto tématu docela dobrý rozhovor s jednou polskou politoložkou v Literárkách. Tam je všechno v souvislostech: http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=4358&idpodrubrika=6&rok=&cislo=

p.s. ta datace rozhovoru na webu se váže k vložení článku, ne ke dni jeho otištění. Pokud si dobře vzpomínám, vyšel těsně před parlamentními volbami, po nichž se dostala k moci Občanská platforma.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.