Demokraté první a poslední hodiny

Povolební situace na Slovensku a v České republice je v některých ohledech podobná. Vztah vznikajících koalicí k budoucím opozicím vykazuje v obou zemích bývalého Československa znaky nízké politické kultury.

„Ultrapravice,“ přestřelil Robert Fico. „Tálibán,“ šklebí se jiní. Oni sami si dali neskromnou nálepku „demokraté první hodiny“. Řeč je o politicích slovenské Občanské konzervativní strany (OKS), kteří se na maďarsko-slovenské kandidátce Most-Híd nečekaně zásluhou preferenčních hlasů probojovali do Národní rady SR. Pro pamětníky Listopadu 89 nejde o jména neznámá: Peter Zajac, František Šebej, Peter Osuský. Čtvrtým zvoleným pak je o generaci mladší ředitel Konzervativního institutu M. R. Štefánika Ondrej Dostál.

Mezi slovenské zákonodárce se vrací první porevoluční liga, zakladatelé hnutí Veřejnost proti násilí. Pánové hodní úcty, už jen za svoji statečnost a odhodlanost, s jakou přispěli k renesanci demokracie v Československu. Však jsou také na svoji minulost patřičně pyšní. Na druhou stranu, jsou to rovněž oni, kdo stál u kolébky deformací slovenské politiky, jež se projevují dodnes.

Mix čechoslovakismu, nepraktického intelektuálství a liberálně-konzervativních postojů, nepříliš typických pro většinu slovenské populace, paradoxně otevřel prostor pro populistického tribuna a účelového nacionalistu Vladimíra Mečiara. Zakladatele VPN označil za prodlouženou ruku Prahy, léta drancující Slovensko, a sám se pasoval do role autentického Slováka, který svou pevnou rukou je s to dát věci do pořádku. Ve VPN mu neuvěřili, tak si založil Hnutí za demokratické Slovensko a s ním VPN smetl.

Mečiar na dlouhá léta ovládl slovenskou politiku. Alternativou vůči jeho osobnímu buranství a vůči klientelismu táhnoucímu se za HZDS byl v devadesátých letech pouze „kultivovaný nacionalismus“ Křesťansko-demokratického hnutí. Za partnery si Mečiar uměl vybírat toliko subjekty s ještě extrémističtější pověstí, než jaká se vázala k HZDS: Slotovu Slovenskou národní stranu či Ľuptákovo obskurní sdružení vydávající se za reprezentanta slovenských pracujících. Z Hnutí za demokratické Slovensko se průběžně trousili politici, kteří ztratili s Mečiarem trpělivost nebo prohráli osobní souboje (Kňažko, Moravčík, Kováč, Gašparovič a dlouhá řada dalších). HZDS ztratilo patent na vládnutí, sláblo a sláblo, z hegemona se v posledních čtyřech letech stal Ficův slabší partner, sám Mečiar se několikrát rozloučil a několikrát vrátil – až celý příběh HZDS skončil při nedávných parlamentních volbách pod povinnou pětiprocentní hranicí.

Radost mnohých nad koncem „mečiarismu“ je ale naivní. Vladimír Mečiar svého času nastavil laťku – proklatě nízko. A slovenská politika se podle toho až dodneška vyvíjí. Slovensko si vyzkoušelo vládu pravice i levice, nelítostné reformátory i změkčovatele jejich díla, izolacionalisty i stoupence integrované Evropy. Za všech vlád však zůstala korupce, populismus, vyhrocené vztahy s Maďarskem.

Korunu všemu nasadil Robert Fico, který slibný sociálně-demokratický program SMERu-SD spojil ve vládním kabinetu se Slotou a Mečiarem osobně. Tím si proti sobě definitivně postavil zbylé politické subjekty, intelektuály a sdělovací prostředky. Pouze konflikt s evropskými socialisty se díky intervenci ČSSD podařilo zažehnat. Zatímco nadějný politik Fico si kolem sebe vystavěl pomyslné mříže, opozice rekrutující se ze středo-pravých stran spřádala plány, jak jej zbavit moci. Pomohly aféry vyfabulované i reálné, vždyť od časů Mečiarova panování je denním chlebem partají odleva doprava korupce a špinavá obvinění rovněž patří do běžného rejstříku politických vojevůdců.

Volby ukázaly, že Fico, ačkoli silný jako nikdy předtím, má více nepřátel než přátel. Koaličním partnerům vysál elektorát, a přesto mu to nestačilo k většině mandátů. Vládu pravděpodobně sestaví SDKÚ, kde se nepopulární Mikuláš Dzurinda stáhl do pozadí a do záře reflektorů vyslal přívětivou vědkyni Ivetu Radičovou, liberální „objev roku“ Svoboda a Solidarita, tradicionalistické KDH a Most-Híd, který mimo parlament vytlačil radikální SMK.

Protificovská družina už byla více méně dohodnutá před volbami. Po volbách už jen přitvrdila: se SMERem, který dostal od hlavy státu šanci sestavit vládu, se konkurenční strany odmítly byť jen sejít. Fico jim oplácí odmítáním účasti v televizních diskusích po boku středopravých partají. Politická kultura se ocitla na bodu mrazu.

A co na to „demokraté první hodiny“? Stejně jako Béla Bugár a další maďarské a slovenské sympatické osobnosti strany Most-Híd drží basu nebo se rovnou sami iniciativně do Fica, jeho mise, případně i prezidenta Gašparoviče navážejí.

Bohužel pouze slovenskými „specifiky“ tento stav vysvětlit nelze. Vždyť obdobně se v České republice chovají strany pravice a středu k ČSSD, obdobně se rýsuje vztah vznikající koalice k budoucí opozici.

Že by snad v celém rámci někdejšího Československa dospěla demokracie od své „první hodiny“ k „hodině poslední“?

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Stanislav Hošek - Český těšín

DIKTATURA ZASTUPITELSKÉ DEMOKRACIE Čtvrtek, 24.Června 2010, 10:11:54

Slovo demokracie je tak obsáhlé, že už dneska neříká prakticky vůbec nic o tom, či onom konkrétním politickém systému dané země. Politici oné „první hodiny“ polistopadového Československa byli zastupiteli moci, kterou jim KSČ prakticky bez problémů předala. Díky tehdejšímu naprosto většinovému odporu veřejnosti vůči představitelům KSČ, měli zastupitelé zmíněné nové moci v parlamentu tak obrovskou převahu, že uskutečnili majetkovou revoluci, nastolili režim svobodného obchodu, zavedli zastupitelskou demokracii s redukcí občanů na voliče a další pikanterie návratu do devatenáctého století, pod rouškou tak zvaného návratu do Evropy. Opozice byla tenkrát tak slabá, že na její názory se nemusela moc vůbec ohlížet. Chování mocných té doby nelze označit jinak než porevoluční diktaturou, která si pro jistotu nedovolila uzákonění žádných prvků přímé účasti lidu na rozhodování o svých věcech. Ani v ČR, ani ve SR se však, díky přechodnému nárůstu vlivu opozice, nepovedlo neoliberální revoluci provést v plném rozsahu. Nyní se, kupodivu v jediné chvíli, vytváří v obou zemích stejného původu možnost dokončit celou neoliberální tranzici. Vůbec se proto nelze divit chování letošních volebních vítězů. Pod rouškou všeobsáhlého slova, jakési současné posvátné krávy - demokracie -, musí totiž pokračovat v diktatuře, kterou je ve své podstatě každá současná zastupitelská demokracie, aby dovršili započatou společenskou transformaci sociálního na individualistické. Řečeno jinak, aby soukromý sektor plně ovládl veškerý veřejný prostor, především pak politický.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Čtvrtek, 24.Června 2010, 11:54:13

Pane Hošku, nezlobte se, ale vy pojem diktatura ohýbáte přesně tím způsobem, jaký vám vadí na současné deformaci termínu demokracie. A to stejné platí o "návratu do devatenáctého století". Máte snad pocit, že tu někdo zavádí kurijní systém hlasování? Anebo ruší právo tajné volby? Chápu vaše znechucení polistopadovým vývojem, ale to, co píšete, jsou opravdu nemístná hodnocení.

Oni demokraté první hodiny, o kterých píše Lukáš Jelínek, navíc na Slovensku žádnou majetkovou, případně neoliberální "revoluci" neprováděli. Ta přišla právě za Mečiara, respektive za druhé Dzurindovy vlády mnohem později...

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

demokracie a diktatura a majetky Čtvrtek, 24.Června 2010, 15:33:3

Není to sice téma článku Lukáše Jelínka, ale představuje to základy, na nichž stojí i současná česká politika --- nuže:

Pane Hošku,
1) přečtěte si něco o zrušení Glass-Steagallova zákona (Roosevelt, 1933) s podporou Billa Clintona v roce 1999. Odtud už byla cesta k tzv. finanční krizi roku 2008 nalinkovaná.
2) Napadlo Vás někdy, že se USA zajímaly o Československo už před rokem 1989?
Pak Vám možná začnou docházet některé věci potřebné k úvahám o demokracii a diktatuře.
S pozdravem JK

Stanislav Hošek - Český těšín

Odpovědi Sobota, 14.Srpna 2010, 06:58:49

Nenapsal jsem, že jsme se vrátili do 19. století, ale že polistopadová moc zavedla některé pikantnosti, které existovaly v té době.
Porevoluční, nebo také revoluční diktatura, je celkem jasný pojem. Nová moc v realizaci svých představ se nestará o široký občanský konsenzus. Klasickým příkladem bylo rozbití ČSFR.
Od diktatury se dá odlišovat tak zvaný autoritativní systém, ale ten je v revolučních dobách vždycky pouze jakousi měkčí diktaturou, nic víc
Pane Kopecký, nevím, proč vzpomínáte USA. O těch v souvislosti s polistopadovou mocí určitě ještě něco napíši. Ale v tomto mém textu o nich nebylo ani zmínky.

Stanislav Hošek - Český těšín

Pro pana Jedličku Sobota, 14.Srpna 2010, 07:11:47

Jenom pro připomenutí přispívám jednou vzpomínkou. Demokraté první hodiny ze Slovenska byli rovněž revolučními diktátory. Byli iniciátory a velice důraznými prosazovateli (Mikloško a Čarnogurský) prvních restitucí církevního majetku v zemi. Byl jsem přímým účastníkem zasedání Čalfovy vláda, kde se dokonce proti tomu aktu vehementně stavěl její ministr financí Klaus argumentem, cituji prakticky doslova: „Nedělejme to, zahájíme tím nikdy nekončící proces“.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.